Z filmu Pro Samu. foto Jeden svět
Jeden svět se už přes dvě dekády profiluje jako festival, který chce o problémech současnosti nejen mluvit, ale také je pomáhat aktivně řešit. Pomocí promítání pro školy, titulků pro neslyšící, audiopopisů pro nevidomé nebo tlumočení vybraných debat do znakové řeči organizátoři vytvářejí prostor nastolující důležitá témata a zároveň otevřený prakticky každému.
Množství projekcí a doprovodných debat s inspirativními hosty se letos ovšem kvůli nepředvídatelným událostem nekonalo a například do regionů, kde je možnost vidět v kině kvalitní dokument výrazně vzácnější než v Praze, filmy vůbec nevycestovaly. Některé z nich si mohli diváci z celé republiky sice přehrát online, ale již bez diskuse, které často vztahovaly téma filmu k lokálnímu kontextu a mohly tak podněcovat ke konkrétní akci.
Doufejme, že se více titulů k většímu množství diváků postupně dostane jinými cestami, ať už prostřednictvím běžné kinodistribuce nebo například uvedením v televizi. Filmy Jednoho světa totiž obvykle nezůstávají u strašení probíhajícími nebo blížícími se katastrofami. Vyprávějí především o lidech, kteří nevzdávají boj a nepřestávají hledat způsoby, jak zlepšit životní podmínky pro sebe i pro druhé.
Ve filmu Prolomit ticho se z věkovitých cinefilů nečekaně stávají disidenti, jejichž podvratná činnost spočívá v tom, že chtějí lidem promítat filmy. Jak zazní v jedné z trefných replik, protivník je sice silnější, ale oni jsou chytřejší.
Díky skladbě jednotlivých programových sekcí festival také letos nabídl pestrý průřez potížemi naší planety. Virová pandemie je nevyřešila, pouze dočasně překryla, případně posloužila jako záminka k jejich ignorování, a nasměrovala pozornost veřejnosti jedním směrem. Až se situace za pár měsíců uklidní, mohou nám dokumenty z programu Jednoho světa posloužit jako připomínka ostatních věcí, na kterých záleží a které je třeba zlepšit, překonat nebo odstranit.
Život není diagnóza
Filmy A proto skáču (The Reason I Jump), Manželský pár (Et Ægte Par) a Postiženi muzikou nabídly podněty k vytvoření inkluzivnější společnosti. První z nich je inspirován stejnojmennou knihou Naokiho Higašidy, sugestivně líčící svět z pohledu třináctiletého chlapce s poruchou autistického spektra. Pasáže textu doprovázejí ve filmu portréty mladých autistů z celého světa, jejichž kontakt s okolím je výrazně limitován narušenými komunikačními schopnostmi.
Poukázáním na celosvětové rozšíření autismu režisér Jerry Rothwell nenásilně nabádá k tomu, aby si jazyk lidí s duševní poruchou v určitém rozsahu osvojil každý. Jejich zjitřené vnímání okolních podnětů se nám zároveň snaží zprostředkovat detailními záběry všedních objektů nebo zesilováním vybraných zvuků. Film nás sice kvůli větší názornosti nedokáže přenést do těla cizího člověka stejně účinně jako psané slovo, přesto z něj dobře pochopíme, že život autistů není množstvím vjemů o nic chudší než ten náš. Často naopak.
Dánský Manželský pár lze sledovat jako variaci na Manželské etudy od Heleny Třeštíkové. Ačkoliv mají novomanželé Sidsel a Christian Downův syndrom, pro svižně sestříhaný časosběrný dokument nejde o prioritní téma. Film na ně naopak pohlíží jako na partnery překonávající ve vztahu v zásadě stejné překážky jako každý, kdo se snaží sladit vlastní potřeby s představami milovaného člověka. Na jeho konci díky tomu o manželích nepřemýšlíme jako o lidech s hendikepem, ale jednoduše jako o dvou lidech, kteří si občas lezou na nervy, ale nepřestávají se mít rádi.
Český film Postiženi muzikou měl premiéru již na jihlavském festivalu a v běžné kinodistribuci by se měl objevit začátkem května. Režisér Radovan Síbrt v něm sleduje členy kapely The Tap Tap, která vznikla z hudebního kroužku Jedličkova ústavu. Vtipní a charismatičtí protagonisté si svou bezprostředností, smyslem pro černý humor a odmítáním jakékoli sebelítosti získali v Jihlavě sympatie diváků, kteří filmu nabitému pozitivní energií udělili diváckou cenu. Kdo dosud nevěřil, že i s tělesným omezením si lze život užívat naplno, po zhlédnutí Síbrtova dokumentu o tom už pochybovat nebude.
Kurážné ženy
Společenské postavení žen a tlačení jednotlivců do předpřipravených genderových škatulek tematizovala řada filmů Jednoho světa explicitně (např. Normalita, Škola svádění, Za mořem, Zbytkové ženy), jiné zase tím, že vyprávěly o ženách, které se konvencím odvážily vzepřít.
Rachel Leah Jones a Philippe Bellaïche natočili portrét kontroverzní izraelské obhájkyně Ley Tsemel Advokátka (Advocate). Ten se v retrospektivních sekvencích dotýká hlubších příčin izraelsko-palestinského konfliktu. Žena poskytující od sedmdesátých let právní služby Palestincům, které velká část izraelské společnosti vnímá paušálně jako teroristy, patří zároveň k čelním kritikům izraelského soudního systému. Výše trestu je často odvozena od národnosti odsouzeného. Strhující film bez hluchých míst sleduje konkrétní i obecnější dopady verdiktů založených namísto platných zákonů na předsudcích.
Ženu, která se navzdory nesouhlasu svého okolí rozhodla hájit hodnoty, které považuje za správné, sleduje také švédský film Feministryně (The Feminister). Bývalá švédská ministryně zahraničí Margot Wallström od svého nástupu do funkce odhodlaně prosazovala feministickou politiku. Čtyři roky natáčený pohled do zákulisí jejího života i švédské vysoké politiky zachycuje, jakému tlaku kvůli tomu musela čelit především ze strany mocných mužů. Tempo vyprávění je stejně frenetické jako pracovní nasazení Wallströmové, která se dennodenně potýkala s pochybnostmi i verbálními útoky.
Mezi inspirativní portréty silných žen spadá také režijní debut Edwarda Wattse a Waad Al-Khateab s názvem Pro Samu (For Sama), nominovaný letos na Oscara. Když v roce 2012 začal boj o syrské Aleppo, šestadvacetiletá Waad al-Kateab ještě studovala. O čtyři roky později byla jednou z posledních, kdo město, v jehož ulicích mezitím zemřely desítky tisíc lidí, opustili. V té době už byla vdaná za tamějšího lékaře a vychovávala malou dceru. Další dítě čekala. Právě jemu je intimní videodeník věnován.
Film připomíná události předcházející bojům a ozřejmuje specifika života v okupovaném městě. Všechno dění sledujeme z první ruky a z ženské perspektivy. V popředí nestojí průběh bojů, ale dopad válčení na životy rodin a dětí. Svědectví o neobyčejné odvaze tváří tvář válečným hrůzám je vyvažováno retrospektivní rekapitulací příběhu mladé ženy, jejíž odhodlání pomáhat druhým a přistupovat k životním výzvám z té lepší stránky nezeslábly ani poté, co se její život vychýlil zcela nepředvídatelným směrem.
Právě o vzdoru vůči teroru, lidské houževnatosti a hledání záblesků naděje v temnotě dokument vypovídá se srovnatelnou sugestivností jako hraná válečná dramata, jejichž vyprávěcí prostředky tvůrci občas ve snaze vydolovat z diváků emoce využívají. Hranici dobrého vkusu ale nikdy nepřekročí – na rozdíl od tematicky spřízněné, rovněž na Oscara nominované a na Jednom světě uvedené Konfliktní zóny (The Cave), naléhající na diváky srdceryvnou hudbou a drásavými detaily plačících tváří mnohem častěji. Distribuční premiéra Pro Samu měla proběhnout v březnu, ale musela být odložena na zatím nespecifikované datum.
Nemocný systém
Už teď si na HBO GO můžete pustit rumunský dokument Colectiv, zařazený v programu Jednoho světa do sekce Diagnóza. Té dominovaly filmy poukazující na kritické nedostatky zdravotnických systémů v různých zemích světa. Když v bukurešťském tanečním klubu Colectiv vypukl v roce 2015 požár, zemřelo při něm 27 lidí. O deset víc pak podlehlo popáleninám během pobytu v nemocnici. Dokument pojatý jako napínavá investigativní reportáž rozkrývá z pohledu novinářů, nově dosazeného ministra zdravotnictví i jedné z popálených žen, že nešlo o selhání jednotlivců, ale důsledek zkorumpovanosti celého systému.
V síti lží, úplatků, klientelismu a nesmyslných byrokratických opatření jsou zapleteni lékaři, dodavatelé léků, ředitelé nemocnic i vlivní politici. Tím, kdo na mnohaúrovňovou ledabylost a fatální podfinancovanost rumunských nemocnic doplácí, je ve výsledku běžný člověk, který může jen doufat, že mu bude poskytnuta potřebná lékařská péče. Při sledování filmu si nelze nevzpomenout na vynikající rumunské drama Smrt pana Lazaresca, které rozklad tamějšího zdravotnictví ukazovalo z pohledu jednoho pomalu umírajícího pacienta. Colectiv je smutným dokladem, že od premiéry Lazaresca v roce 2005 se moc nezměnilo.
S přeplněnými nemocnicemi a zásadním nedostatkem lékařského personálu se v současnosti potýká i hlavní město Mexika. V dokumentu s parametry akčního thrilleru Půlnoční rodina (Midnight Family) strávíme v Ciudad de México několik nocí ve společnosti rodiny Ochoaových, provozující na vlastní náklady záchrannou službu. O své místo v krutě tržním systému bojují s časem, podplacenými policajty i pacienty, kteří jim nemohou nebo nechtějí zaplatit. Ve dne se odehrává pouze závěr filmu, který ale namísto vydechnutí po sérii adrenalinových automobilových honiček přináší jen začátek nového pracovního cyklu. Ten protagonisty postupně ničí, a přitom je jejich jedinou nadějí.
Cena člověka
Z filmů Jednoho světa zabývajících se přímo lidskými právy jich vícero vzniklo v Číně. Nanfu Wang, která měla být jedním z hlavních hostů festivalu, se v Národu jedináčků (One Child Nation) zaměřila na dopad politiky jednoho dítěte na duševní pohodu jednotlivých rodin i celého národa. Dokument oceněný na festivalu v Sundance Velkou cenou poroty je stejně jako ostatní filmy režisérky humanistickou obhajobou individuálního štěstí ve společnosti upřednostňující zájmy kolektivu – často pomocí drastických prostředků, které vedou k celoživotním traumatům.
Wang film skládá z mrazivých výpovědí jednotlivců, do jejichž životů vládní nařízení z roku 1979 zasáhlo, případně sami dohlíželi na jeho dodržování. Některé ženy musely podstoupit potrat, jiným byly jejich „přebytečné“ děti odebrány a za peníze nabídnuty k adopci západním rodinám. Zmapování státem řízených zásahů do soukromí člověka tak odhaluje rozpor mezi tím, jak „lidově“ se Čína prezentuje navenek, a vykořisťovatelskou kapitalistickou logikou, která je v zemi bezohledně uplatňována.
Dokument Vítejte v Čečensku (Welcome to Chechnya) dokládá, jak nevalnou cenu má lidský život v této severokavkazské autonomní republice. Zvlášť pokud jste příslušníkem sexuální menšiny. Čečenský prezident Ramzan Kadyrov stejně jako jeho přítel a spojenec Vladimir Putin na území republiky legitimizuje pronásledování LGBTQ+ osob, které má vést k jejich úplnému vyhlazení. Film sleduje skupinu lidskoprávních aktivistů, kteří pronásledovaným s nasazením vlastních životů pomáhají uniknout ze země, kde jim hrozí věznění, mučení a zabití.
Kromě napínavého převádění nepohodlných osob přes hranice a napjatého střídání postupně odhalovaných úkrytů ukazuje Vítejte v Čečensku i extrémně znepokojivé záběry násilí páchaného na lidech, kteří by ve světě, o němž sní výše uvedení vladaři, neměli vůbec existovat. Snímek oceněný v několika kategoriích na letošním Berlinale byl stejně jako Colectiv natočen v produkci HBO, kde by se časem měl objevit.
Prolomit ticho
Ne ve všech dokumentech Jednoho světa ale šlo o život. Švédské Párování (Parningsmarknaden) například ukazuje podobu moderních námluv svěží desktopovou formou. Režisérka Lina Maria Mannheimer oslovila dva mileniály s prosbou, aby několik měsíců zaznamenávali veškerou svou online komunikaci. Oba aktéři, chlapec a dívka, se ale nedlouho po začátku projektu shodou okolností seznámili a z filmu se stal záznam jejich sbližování. Odzbrojující upřímnost obou mladých lidí a rychlost, s jakou přecházejí od nevinného milostného tokání k netradičním sexuálním praktikám (v teorii i praxi), některé diváky zřejmě připraví o veškeré romantické iluze o vztazích dnešní mládeže.
Nad napohled méně závažným tématem se zamýšlí také krátkometrážní esej Jak zmizet (How to Disappear – Deserting Battlefield), odehrávající se ve fotorealistickém světě počítačové hry Battlefield V. Ta hráčům umožňuje válčit, ale ne dezertovat. Pokud někdo opustí vymezenou hrací plochu, jeho avatar po několika vteřinách automaticky zemře. Není přípustné nebojovat. Myšlenkově hutný, s nadhledem pojatý film rozvádí, jaké důsledky má podobné trestání virtuálního pacifismu pro naše uvažování o reálných válkách a skutečných aktech neposlušnosti.
Ve filmu Prolomit ticho (Talking About Trees), natočeném v koprodukci Francie, Súdánu, Německa, Čadu a Kataru, chce čtveřice filmových režisérů-pamětníků obnovit zašlou slávu súdánského filmu. Oprašují proto promítací techniku a filmové kotouče a zakládají vlastní filmový klub. Jejich úsilí připomínat minulost nejen hollywoodskými hity, ale také prostřednictvím zakázaných děl domácí kinematografie, ovšem naráží na odpor politického vedení země.
Z věkovitých cinefilů se tak nečekaně stávají disidenti, jejichž podvratná činnost spočívá v tom, že chtějí lidem promítat filmy. Jak zazní v jedné z trefných replik, protivník je sice silnější, ale oni jsou chytřejší. Nevzdávají se proto naděje, že budou moct pokračovat v tom, co bylo ve většině světa donedávna považováno za samozřejmost – uvádět v kinech bez restrikcí filmy, na kterých jim záleží. Úsměvný i dojemný dokument vzdává poctu filmařům a filmům jako nástrojům vzdoru proti represím.
Něco podobného dělá celý festival Jeden svět – tím, že nám každoročně připomíná, jak důležité jsou filmy k prolomení ticha, které některá témata obklopuje. Diskuze nad tématy letošního ročníku skončila bohužel dřív, než se čekalo. Zmíněné filmy, ale i desítky dalších, na které nedošlo, jsou nicméně skvělý nástroj k jejímu opětovnému oživení, jen co nastane vhodný čas.
Autor je filmový publicista.