Kauza Tožička a čekání na levicového Kuberu

Řada Tožičkových výroků určitě nevybízí k podepsání. Měly však být důvodem ke stažení jeho kandidatury do Senátu? Právě Senátu přitom donedávna předsedal muž známý svou nekorektností.

Když zemřel Jaroslav Kubera, slyšeli jsme od mnoha pravicových komentátorů, jak nám bude teplický samorost chybět. Jak budeme postrádat hlas, který nebere ohled na „samozřejmé pravdy“ a konvence, hlas, jenž se vzpěčuje politické korektnosti. Jak jsme ztratili kus světa, který se nepřetvařoval, říkal co na srdci, to na jazyku, a v tom právě spočívala jeho svoboda. Jak nám budou chybět muži, kteří mohou působit poněkud neotesaně, ale právě jejich neuhlazenost a přímost je hodnota. Piráti se rozhodli vyjít vstříc poptávce. A kupodivu, právě u těch samých lidí narazili. Právě ti, kdo měli plná ústa kritiky „politické korektnosti“, se stali jejími nejhorlivějšími vymahači, když šlo o názory, které připadají nepřijatelné jim samotným.

Pravá tvář

Nejlepší komentáře k celé „Tožičkagate“ napsali zatím Ondřej Štindl a Milan Kundera. Ondřej Štindl popsal „twitterovou justici“ jako situaci, kdy se „život a dílo“ člověka zredukuje na pár citací, vytržených z kontextu okamžitých nápadů nebo ostré výměny názorů na internetu. Okamžité reakce, psané často v zápalu diskuse, jsou pak čteny jako jediná zpráva o svém původci. Nic neváží letitá aktivita, podstatnější je plácnutí na internetu. Můžeme dodat: u Tomáše Tožičky, staženého kandidáta Pirátů do Senátu, nic nevážila aktivita v rozvojové spolupráci, boj za oddlužení chudých zemí či činnost ve Světové radě církví. Všechno přebilo pár poznámek na Facebooku a Twitteru.

Jak jsme vlastně přišli na to, že z holocaustu Židů plyne nepřijatelnost určitých způsobů kritiky Izraele, zatímco z masakrů Rusů neplyne vůbec nic, ani ta nejjemnější pieta?

Milan Kundera pochopitelně nekomentoval přímo tuto debatu. A přece si nelze nevzpomenout na jeho Žert. Jistě, tam se vážné probírání výroku určeného pro zcela jiné publikum odehrávalo v nepoměrně represivnějším kontextu. Nicméně sám Kundera později zdůrazňoval, že ona odlišnost je relativní. V jednom pozdějším eseji popisuje,  jak Státní bezpečnost smontovala v roce 1970 věty ze soukromých rozhovorů Jana Procházky a Václava Černého a vytvořila z nich propagandistický pořad, který dal i některým příznivcům a přátelům Jana Procházky příležitost se od něj distancovat. Jakže? Takto jsme ho neznali! Toto je jeho skutečná tvář?

Kundera ukazuje, že nejhorší na manipulaci StB byla právě inscenace této „skutečné tváře“, to, že zrušila mezeru mezi projevem v soukromí a veřejným prohlášením. Tato mezera přitom podle Kundery konstituuje lidskost: každý mluví v různých kontextech trochu jinak, a v soukromí někdy tak, jak by to na veřejnosti neobhájil. Kdo by mluvil za všech okolností a ve všech kontextech stejně, byl by podle Kundery zkrátka monstrum. Spisovatel se zkušeností z obou stran železné opony se přitom výslovně ohradil proti představě, že podobný útok na soukromý svět je pouze vlastností „totalitních“ států. Sám si to snad jistou chvíli myslel, ale jeho názor brzy vyvrátilo setkání s bulvárem, který se nestoudností i technikami tajné policii v lecčems podobal.

Samozřejmě – sociální sítě nejsou soukromým prostorem. Představují hybrid. Tváří se jako polosoukromé místo, kde „sdílíte“ se svými „přáteli“, „co se vám honí hlavou“. Po jistou dobu právě tak, trochu jako hospoda, fungovaly. Po čase se ale ukázalo, že jde o hospodu s velice výkonnými Bretschneidery, hospodu, kde se leccos archivuje k pozdějšímu poučení a kde většina lidí začala mluvit tak, aby je mohl v plném rozsahu poslouchat jejich zaměstnavatel. Jinými slovy, jedná se o dost nudnou hospodu, jíž se nonkonformní lidé začali povětšinou vyhýbat.

Vybírat výroky ze „sociálních sítí“, dělat z nich politická prohlášení a hodnotit je slovo od slova jistě není stejná situace, jakou popisuje Kunderův Žert. Liší se míra represivnosti společnosti. Nejsme ale nakonec těm Kunderou popsaným dekontextualizujícím členům stranické organizace, kteří vylučující hrdinu knihy za „žert“, až příliš podobní?

Co na srdci, to na Facebooku

Tomáš Tožička zjevně patří ke vznětlivějším internetovým diskutérům. Je na něm také poznat, že nebyl v devadesátých letech levičákem, ale kandidátem pravicové Demokratické unie. Nemá tak pro velkou část levice typickou úzkostlivost vůči hegemonnímu diskursu, snahu vyargumentovat svá stanoviska co nejkorektnějším a nejpřijatelnějším způsobem (říkám tomu pracovně „snaha argumentovat tak, aby to mohl akceptovat i Erik Tabery“). Píše co na srdci, to na jazyku.

Samozřejmě, pokud by někdo měl jeho diskusní příspěvky brát jako dalekosáhlá politická prohlášení, musel by polemizovat. Označovat Stalina za „vraha amatéra“ je přinejmenším nevkusné a srovnávat počty mrtvých během třiceti let jeho vlády s oběťmi pěti set let kolonialismu je skoro učebnicová demagogie. Na druhé straně, přístup, tak typický pro český mainstream, který se tváří, že zločiny páchaly v dějinách pouze „totalitní režimy“ a zločiny kolonialismu systematicky opomíjí a vytěsňuje, je ještě mnohem horší.

Sdílet obrázek hákového kříže vpleteného do izraelské vlajky může působit jako skandální necitelnost vůči památce obětí holocaustu. Osobně pokládám podobnou práci se symboly za nepřijatelnou a za jeden z momentů, kdy část hnutí solidarity s Palestinci klouže na šikmou plochu a namísto volání po spravedlivém míru přispívá k eskalaci konfliktu. V kontextu zabíjení civilistů v Gaze byla nicméně pochopitelná i velmi tvrdá vyjádření morálního rozhořčení.

Nacismus se stal symbolem zla – a za toto umístění západní paměť platí určitým rozmělňováním a banalizací, která je asi nevyhnutelná. Když chce někdo denuncovat zlo, vypůjčí si k tomu Hitlera. Není to moudré, ale nabízí se to, ba často vnucuje. Bojím se, že za to jednou zaplatíme – trivializací zla, banalizací Hitlera a nacismu zhruba podobnou, jaká se už před dávnými časy udála s Napoleonem (nechci ty dva srovnávat, ale neproblematičnost, s níž akceptujeme toho staršího masového vraha, je přece jen udivující). Vylučovat ale za této situace ze slušné společnosti zrovna toho, kdo si vypůjčil odkaz k nacismu u příležitosti zabíjení civilistů v Gaze, působí krátkozrace.

Jeden z největších židovských myslitelů s českými kořeny ve 20. století Fredy Perlman použil v reakci na násilí izraelské armády v Libanonu podobný obraz. Ve svém eseji Antisemitismus a bejrútský pogrom označil sionisty slovem „conversos“, které označovalo židovské konvertity ke křesťanství. Sionisté podle Perlmana „nejsou konvertity ke katolicismu Ferdinanda a Isabely, ale k politické praxi führera“.

Jednotka nehoráznosti

Jak nám pateticky sdělil Miroslav Kalousek, „rozbil by hubu i svému bratrovi“, pokud by sdílel nějaký podobný obrázek jako Tožička. Jenže kolik oněch fiktivních Kalouskových bratří pohazuje odkazy k fašismu pokaždé, když jsou (oprávněně) pobouřeni ruskými vojenskými akcemi? Kolik jich kreslí hákové kříže na ruské vlajky nebo pokřikuje „Putler“ (slovní složenina Putin a Hitler)? To snad je přijatelné – vůči zemi, kde německá armáda způsobila smrt milionů civilistů? Jistě, nacistické zločiny vůči Rusům nebyly holocaust, ale chceme to skutečně porovnávat? A jak jsme vlastně přišli na to, že z holocaustu Židů plyne nepřijatelnost určitých způsobů kritiky Izraele, zatímco z masakrů Rusů neplyne vůbec nic, ani ta nejjemnější pieta?

Ano, řada Tožičkových výroků rozhodně nevybízí k podepsání. Jenže – po kom že to Tožička kandidoval do Senátu? Po nějakém uměřeném a vždy korektním muži? Kubera si mohl dovolit veřejně legitimizovat sexuální obtěžování, případně zneužít tryznu za oběti Terezína k útoku na feministky a ekology. Levicový autor, který chtěl kandidovat na jeho místo, se stal objektem tlaku a kampaně, která mu nakonec kandidaturu znemožnila, kvůli několika výrokům na sociálních sítích, které ani zdaleka nedosahovaly podobného prahu.

V disentu se prý kdysi říkalo, že jednotkou pracovitosti je jeden Uhl, přičemž pracovitost normálních lidí je ovšem třeba měřit v miliuhlech. Asi podobně lze říct, že jednotkou nehorázností vyslovovaných veřejně politikem byl jeden Kubera, ale nehoráznosti, které v poloveřejném virtuálně-hospodském prostoru říkal Tomáš Tožička, lze měřit jen v milikuberech. Pravici se zkrátka v Česku měří jinak. A při vymáhání poslušnosti vůči vlastním stanoviskům se pravicoví novináři ještě dokážou roztomile stylizovat do role bojovníků proti „politické korektnosti“ a užívat si svou konformní opozičnost.

Autor je politolog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies