Foto YouTube/CLAVbe1
Když někdo nazývá boje za sociální spravedlnost „sociálními experimenty“, není to pravičák hájící výsady elit tváří v tvář jejich vyzyvatelům, ale konzervativní socialista, který naopak proti elitám bojuje. Pokud to nevíte, patrně vás minula debata nad nedávno do češtiny přeloženou knihou Tajnosti levice Jeana-Clauda Michéy. Na Alarmu se k ní naposledy vyjádřil Petr Drulák, překladatel zmíněného díla a Michéův obhájce. Ve svém příspěvku polemizuje s kritikou Tajností levice od Ondřeje Slačálka, jemuž vytýká celou řadu věcí, od neporozumění textu přes nedocenění síly liberalismu ve vztahu k socialismu a přecenění síly konzervatismu ve vztahu k liberalismu až po zahazování se s „pseudoideologií havlismu“.
Fetišizace názorů a jednání pracujících by byla jen dalším pokusem, jak mluvit za ně, místo aby se mluvilo s nimi.
Není mou ambicí odpovídat za Slačálka. Zvlášť když nepochybuji, že by se s těmito výtkami vypořádal mnohem lépe – pokud už to neudělal. Když Drulák bagatelizuje sílu konzervatismu coby reakčního politického hnutí poukazem na revoluční podstatu kapitalismu nebo když z genderové revoluce vylučuje otázku nestejného odměňování žen a mužů, lze i na něj vztáhnout kritiku myšlenkové čistoty a scholasticismu, kterou Michéovi adresuje Slačálek. Představa, že se skutečné pravdy o světě dobereme, rozpoznáme-li ty správné významy či podstaty pojmů, je totiž nanejvýš problematická. Z hledání správných významů či podstat pojmů vždy vzejdou karikatury, nebude-li toto úsilí prostoupeno vědomím jejich proměnlivosti v závislosti na kontextu a situační dynamice. Karikatury by jistě neměly sloužit jako východisko pro levicovou praxi, avšak právě karikatury Drulák ve své polemice se Slačálkem nejednou nabízí. Pokusím se popsat, které to jsou a proč by měly být odmítnuty.
Diskriminace není levicové téma
Bojujete za lidská práva v oblasti genderu či rasy? Tak to pozor, jste jen užitečným idiotem kapitálu… Dá hodně práce nečíst Drulákův, respektive Michéův způsob vymezování se vůči diskriminaci právě takto. A i když není pochyb o tom, že dnes představitelé nadnárodních korporací nezřídka patří k těm, kteří zavádějí nejrůznější antidiskriminační opatření, bylo by dost přitažené za vlasy vnímat globální kapitál jako bojovníka na poli lidských práv. Cožpak vývoj globálního kapitalismu nebyl úzce spjatý s kolonialismem evropských mocností a otrokářským systémem ve Spojených státech na jedné straně a neplacenou ženskou prací v domácnosti na straně druhé? Neukázal výzkum, že to byl a leckde stále je kapitál, který produkuje a reprodukuje skupinové nerovnosti, aby efektivněji vytěžil pracovní sílu?
Podle Druláka se má socialistická levice soustředit na vykořisťování skupin na základě jejich sociální (rozuměj třídní) definice spíše než té genderové a rasové. Ale to není tak jednoduché. Stačí se podívat, kdo vykonává jakou práci. Hierarchicky uspořádané rasové i genderové identity v tom stále hrají velkou roli. Nedávalo by tedy větší smysl, kdyby levice do boje proti nespravedlnosti na základě rasové a genderové identity spíše vnášela třídní dimenzi, než aby na tyto boje rezignovala? Lze jistě souhlasit s názorem, že kulturně liberální kritika kapitalismu je pokrytecká, pokud opomíjí zásadní postavení třídy ve formách společenské nadvlády jedné skupiny nad druhou. Nebude však levice, která si dala za úkol bojovat proti sociální nespravedlnosti, podobně pokrytecká, ponechá-li ve prospěch třídy stranou jiné podoby meziskupinového útlaku, ať už přímo souvisí s akumulací kapitálu, anebo ne?
Na sociální otázku levici nezbývá síla
S výše uvedeným úzce souvisí problematika politické strategie. Tandem Michéa & Drulák se pokouší navodit dojem, že za úpadkem levice stojí opomíjení třídy v důsledku přílišného zájmu o otázky genderu, rasy, národnosti atd. Takový pohled je ovšem značně ahistorický, ve středoevropském kontextu pak vyloženě komický. ČSSD či Smer nepřišly o hlasy pracujících proto, že by až příliš prosazovaly genderovou či rasovou rovnost. Přišly o ně proto, že nebyly s to formulovat dostatečnou politicko-ekonomickou alternativu vůči pravicovému mainstreamu, nemluvě o podílu na nezákonném přisvojování si přebytku prostřednictvím veřejného rozpočtu, tedy korupci.
Všude na Západě je levice obviňována z toho, že přestala hájit zájmy pracujících a že nenabízí žádnou vizi, jež by šla za hranici kapitalistického statu quo. Důvody tohoto stavu nicméně spočívají spíše v tom, že spolu s rozpadem Sovětského svazu a pokračujícím obratem Číny ke kapitalismu vzala za své přesvědčivost socialistické alternativy – samozřejmě po mnoha letech setrvalé pravicové propagandy, podpořené neoliberální revolucí, která významně omezila vliv organizací pracujících (odbory atd.) a mařila pokusy o změnu. Přitom nelze opomenout, že sami pracující nikdy netvořili homogenní celek. I v dobách největšího rozmachu dělnického hnutí podporovala levicové, respektive socialistické strany jen část pracujících. V době vzestupu sociálního státu po druhé světové válce pak mnozí z nich na revoluční úsilí zcela rezignovali. Proč taky měnit svět, když mně samotnému už se začalo dařit? Je součástí revoluční povahy kapitalismu, že odpor vůči sobě dokáže do značné míry kooptovat a vytěžit, což koneckonců platí do jisté míry i o odporu socialistického hnutí.
Ať tak či onak (mimochodem dobře toto dilema, kdo koho zradil, přibližuje v úvodu své knihy The Hidden Injuries of Class Richard Sennett), představa, že sociální otázka není dostatečně akcentována kvůli jiným tématům, je přinejlepším zavádějící. V tom horším případě nám ukazuje, kam reálně Michéovy a Drulákovy kritiky liberální levice povedou. Boj za důstojnost migrantů, proti rasismu, patriarchátu či za klimatickou spravedlnost – koho to zajímá? Pracující – implicitně vždy chápáni jako bílí heterosexuální muži z globálního Severu – přeci mají jiné starosti.
Po čem touží poctivě pracující?
Ta ale vůbec nejhorší karikatura se týká idealizace pracujících, respektive „poctivě pracujících“, abych citoval Druláka, jenž se vůči této tendenci u Michéy vymezuje, avšak sám na ni přistupuje. Dělá to dvěma způsoby. Zaprvé, v opozici vůči morálně nabubřelým liberálům, kteří pro pracující údajně nemají než pohrdání, vynáší do popředí jejich skutečnou, rozumnou a dobrou povahu, například když nerozumějí genderovým kvótám či inkluzivnímu jazyku, anebo když jsou tolerantní vůči menšinám: „Vůči menšinám nejsou nepřejícní, dokud jim jejich aktivisté nezačnou diktovat, jak mají měnit své životy.“ Zadruhé, konzervatismus, který Drulák po Michéově vzoru přisuzuje „obyčejným lidem“, bagatelizuje ve smyslu, že jde jen o „výkřik zoufalých společenských tříd, které už nechtějí snášet ani liberální (sebe)vykořisťování, ani společenské experimenty“ a který má povahu „slepování střepů z přirozených pout společenské solidarity (uvnitř národa, místa či rodiny), která kapitalismus s liberalismem rozbíjejí, ale bez nichž se ani sám kapitalismus nakonec neobejde“.
Těžko říct, který z těchto způsobů je horší. Jestli ten, který pracující romantizuje a ve své podstatě dehumanizuje, anebo ten, který jejich nedostatky sice uznává, ale zároveň je paternalisticky omlouvá stylem: „Ale oni za to nemůžou, jsou to jen oběti vnějších okolností.“ Jakkoli lze s obhajobou pracujících tváří v tvář přezíravým příslušníkům vyšších vrstev sympatizovat, obrácení hodnotícího znaménka není o mnoho lepší. I s takovým líčením pracujících je nutné se rozejít. Nejen proto, že z nich dělá jednolitou masu, redukuje složitost jejich životů a jednání a v konečném ohledu je infantilizuje, ale hlavně z toho důvodu, že přehlíží, že řada problémů, jimiž pracující trpí, má právě genderový či rasový rozměr, na který koneckonců doplácejí i oni sami.
Vezměme si patriarchální genderový řád. Domácí či partnerské násilí je také problémem pracujících a podstatnou roli v tom sehrávají představy o rolích, které by muži a ženy měli hrát. Představa mužské autority produkuje vztahy nadvlády, na něž ti ovládaní pochopitelně reagují – nezřídka odporem. Konflikty mezi muži, ženami a dětmi dopadají negativně na všechny zúčastněné. Pocit selhání v naplňování „mužské“ role může vyústit v ubližování druhým i sobě samým. Stres, psychická nepohoda a násilí by možná mohly být významně omezeny, kdybychom připustili, že lze naše vztahy s jinými lidmi pojímat jinak.
Co nedělat
Odmítnutí jednostranné reprezentace pracujících vyžaduje, abychom u nich přestali hledat jakousi autentickou moudrost, jíž budeme poměřovat veškeré naše politické jednání. Ne, pracující opravdu nežijí žádné ryzejší životy než ostatní a úkolem levicových aktivistů skutečně není předhánět se v tom, kdo pravdě v nich skryté porozumí lépe. Fetišizace názorů a jednání pracujících by byla jen dalším pokusem, jak mluvit za ně, místo aby se mluvilo s nimi. Uznání znamená přijetí člověka i s jeho nedostatky, schopností se mýlit a dělat špatné věci. Když Édouard Louis hájil protesty žlutých vest, ani zdaleka nenaznačoval, že bychom měli homofobní a rasistické projevy, které se u nich objevily, respektovat. Místo toho napsal, že je zodpovědností všech ostatních jazyk žlutých vest změnit. Uznání je především otevření se druhému cestou reflexe a kritiky. Jen ať aktivisté říkají pracujícím, jak mají žít, upozorňují je na újmu, které se dopouštějí na druhých i na sobě samých, pokud ovšem sami aktivisté budou ochotni nechat pracující dělat totéž a budou pro to vytvářet rovné podmínky.
Mravní zásady pracujících nemohou poskytnout morální kompas o nic víc než zásady kohokoli jiného, stejně jako minulost nebo tradice nejsou zárukou příštího socialismu, budou-li sloužit k produkci karikatur stavějících na falešných dichotomiích mezi třídními a jinými rolemi a sociální nespravedlnosti, která tím bude reprodukována. Má-li být toto konzervativní socialismus, potom je lepší jej odmítnout a poohlédnout se po jiných cestách, které umožní politickou mobilizaci na třídním základě oživit a propojit tento boj za sociální spravedlnost s jinými, neméně důležitými boji.
Autor je politolog.