Foto Hashi (CC BY 3.0)
Popularizátoři a podporovatelé mediální výchovy sklízejí kyselé plody toho, co sami zaseli. Ve snaze zdůraznit význam a potřebu (relativně) nové výukové disciplíny totiž začali používat jeden ze základních nástrojů reklamy – zjednodušení komplikovaného obsahu, tedy slogany. „Když se řádně bude vyučovat mediální výchova, budoucí voliči nebudou tak snadno podléhat manipulacím v nepřeberném moři informací,“ dala by se shrnout podstata tohoto přístupu. Už jsem tak několikrát slyšel na neformální úrovni učitele mluvit o tom, že chtějí, „aby děti nečetly Parlamentní listy, Sputnik a další internetová média šířící fake news“. A právě zde bych hledal kořeny averze některých odpůrců mediální výchovy, jak ji prezentovali na nedávném semináři pořádaném Radou Českého rozhlasu. Účastnili se ho spisovatel a vydavatel Neviditelného psa Ondřej Neff, místopředseda Rady ČTK Petr Žantovský, člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Vadim Petrov a ombudsman Českého rozhlasu Milan Pokorný.
Preventivní přístup
Výroky Žantovského nebo Neffa, který by „nechal školu školou, aby se tam děti učily počítat, psát bez chyby a vzoreček modré skalice“, odrážejí postoj, podle kterého jsou některá média vnímána jako opoziční vůči jiným, protežovaným médiím. Na věcné úrovni mají bohužel v něčem pravdu. Cílem učitele mediální výchovy však není zabránit žákům v konzumaci některého mediálního obsahu, a už vůbec ne způsobem, že se označí média relevantní a média nerelevantní. K tomuto hodnocení musí žák dojít sám. Je to komplexní rozhodnutí zakládající se na sadě vědomostí a dovedností, které mu učitel v hodině prostředkuje.
Jestli o něčem výroky pánů Žantovského, Neffa a dalších svědčí, pak o tom, že nemají ani zbla představu o tom, co předmět mediální výchova obnáší a proč je na světě.
Kdo je aspoň povšechně seznámen s dějinami mediální výchovy v zemích, kde má delší tradici než u nás (např. Velká Británie, ale i Maďarsko), ten ví, že tento preventivní přístup k výuce předmětu charakterizoval úvodní snahy o výuku mediální výchovy. Už nástup televize po druhé světové válce postavil učitelstvo před podobný problém, který řeší dnes s internetem – jak za využití dostupných nástrojů a metod vychovávat ze žáků a studentů uvědomělé konzumenty, kteří odmítnou morálně pochybné, zavádějí či škodlivé obsahy. A víte, na co přišli? Že prostá prevence nefunguje. Z dětí nevyrůstali uvědomělejší voliči, ani neklesaly zisky bulvárním deníků a producentům druhořadé televizní a jiné zábavy. Spíše naopak.
Situace, kdy děti a mladí lidé konzumují televizi nebo internet, jsou zkrátka od instituce školy značně odpoutané a výchovně působit zde příliš nejde. Bylo proto nutné předefinovat samotný předmět výuky. Média začala být nahlížena jako sociologický fakt, běžná součást života společnosti, která však na její chod má podstatný vliv. A spíše než vytyčování bezpečné zóny, kde je správné se pohybovat, začali učitelé mediální výchovy žáky a studenty seznamovat s jejich technologickou stránkou, institucionálním zakotvením, s dějinami médií a ekonomickým otázkami. Jde o opravdu mohutný trs vědomostí z různých disciplín. I proto neexistuje normovaná metodologie oboru, kterou by využívaly školské systémy různých států. Stejně jako se v literární výchově neučí jen to, jak číst knížky, ve výtvarné výchově, jak nakreslit vázu s květinami, a v hudební výchově, jak zazpívat Ovčáky čtveráky, ani mediální výchova by neměla učit jen to, jak rozpoznat fake news (i když tato kompetence rozhodně do portfolia předmětu patří).
Medializované školství
Když jsem v rámci jednoho projektu hospitoval na nejmenovaném gymnáziu, bylo děsivě fascinující pozorovat, že ačkoli studenti především digitální média ovládají takřka s přirozenou lehkostí, nevědí skoro nic o jejich fungování. Přístup k nim získávají nejčastěji zprostředkovaně od autorit, anebo intuitivně. Z toho, co už spíš jen zpovzdálí pozoruji, řada učitelů, kteří se do výuky mediální výchovy u nás pustili, už dnes tento obor vyučuje podle výše zmíněného sociologického přístupu. Pracují na metodologii, sdílejí tematické materiály, neustále se vzdělávají. A samozřejmě chápu, že se museli ohradit vůči dehonestujícím a zavádějícím výrokům, které na půdě Českého rozhlasu zazněly. Možná by ale nemělo zůstat jen u toho a měli by začít intenzivněji pracovat na větší medializaci samotného předmětu. Protože jestli o něčem výroky pánů Žantovského, Neffa a dalších svědčí, pak o tom, že nemají ani zbla představu o tom, co předmět mediální výchova obnáší a proč je na světě. A zjevně v tom nejsou sami.
Zároveň je také načase začít debatu o tom, zda ještě více než kvalitní výuku mediální výchovy nepotřebujeme „medializované“ školství. I přes různé investice do technologického vybavení, je propast, která se rozprostírá mezi stárnoucím učitelstvem (věkový průměr na základních školách už přesahuje 50 let) a žáky i studenty vyrůstajícími v digitální éře, čím dál znatelnější. Vzhledem k tomu, že přechod ke „školství 2.0“ zatím neabsolvovaly ani mnohem vyvinutější školské systémy, to nebude cesta krátká ani jednoduchá. Na druhou stranu před nějakým časem finská média s kladným ohlasem informovala, že ruské dezinformační weby na místní mediální scéně neuspěly, protože o ně veřejnost neměla patřičný zájem. Severská země přitom rozhodně nepatří mezi lídry na poli mediální výchovy. Pokud jde ale o rozvinutost školství a jeho adekvátnost technologickému a společenskému vývoji, je stále na výši.
Autor je publicista a realizátor několika projektů mediální výchovy.