Michéovy Tajnosti levice udávají dobré důvody pro špatné kroky

Francouzský filosof Jean-Claude Michéa a jeho čeští vykladači nám místo antikapitalismu nabízejí antiliberalismus.

Ačkoli je většina odkazů obsažených v díle Tajnosti levice. Od ideálu osvícenství k triumfu neomezeného kapitalismu pro českou debatu špatně srozumitelná, francouzský filosof Jean-Claude Michéa se dotýká klíčové otázky: Jak se má levice postavit ke konfliktu mezi konzervativci a liberály? Autor přináší mnoho dobrých argumentů – pro zcela špatnou politickou odpověď.

Za úspěch patrně jakékoli knihy ve veřejné debatě se vždycky platí. Takové knihy se často diskutují bez ohledu na svůj obsah, stávají se spíš symboly určitých pozic, hesly. Jen z malé části se debata věnuje jejich skutečnému obsahu. Své o tom ví třeba každý čtenář Konce experimentu Michala Pullmanna a debaty, kterou kniha vyvolala – ta byla o mnoha věcech, ale s velkou částí myšlenek knihy se jednoduše neprotnula. Její text mnohým sloužil jako zástupný symbol pro rehabilitaci jejich mládí v osmdesátých letech, jiným zas jako heslo vzdoru proti antikomunistické rétorice a ještě pro jiné představoval „revizionismus“ a obhajobu „komunistického zla“. Něco podobného se, myslím, postupně stává i Tajnostem levice. Jejich autor tomu vyšel vstříc: řadu svých klíčových tezí nedoříkává, mnohá tvrzení nechává viset ve vzduchu jaksi v půli.

Síla z negace

Hodně přesvědčivosti dává eseji drtivý popis liberalismu jako monstra. Liberalismus v jeho sugestivním podání je opravdu „megastroj“ (pojem si vypůjčuje od Lewise Mumforda), ničivá mechanika měnící organické lidské komunity, v nichž jsme, nebo přinejmenším můžeme být zakořeněni v nějakých smysluplných lidských vztazích, na odcizené a anonymizované prostory. V těch jsme izolováni a „osvobozováni“ do formálních rolí prostřednictvím trhu, který komodifikuje další a další oblasti života, a „práv“, která nás mechanicky „emancipují“ do stále odcizenějších a vykořeněnějších tvorů.

Dobré myšlenky jsou hybridy, dobré politické koncepty koláže a výsledky kutilství. Neměli bychom zopakovat myšlenkovou chybu antikomunistů, pro které se stal monstrem vnímaným prizmatem gulagu jakýkoli socialismus

Druhým momentem, který dává autorovi sílu, je kritika pokroku a toho, jak tato původně buržoazní osvícenská ideologie dokázala kolonizovat hnutí, jehož imaginace titanistické vizi neustálého pokroku původně vzdorovala. Právě vize pokroku a emancipace se podle Michéy stala trojským koněm, díky němuž liberálové zdolali a ochočili si původně radikální kritiku ze strany socialistického hnutí. Jeho nostalgii po ztracené komunitě nahradili snem o zázračném růstu.

Konečně třetí silná stránka Michéovy knihy je pokus znovu evokovat přesvědčivost snu o slušné, zakořeněné společnosti jako možném jádru socialismu. Nejen že nám připomene, že George Orwell byl socialista (to není třeba připomínat na levici, to zapomínají spíš mnozí pravičáci, kteří jej zkreslili na svou bizarní ikonu), a to socialista svobodomyslný, ale také zdůrazní, že vedle toho byl i socialista konzervativní, zakládající svou vizi na slušnosti a morálních hodnotách právě tak jako na místní a – proč to slovo vytěsňovat? – národní tradici. Michéova síla spočívá v tom, jak je tento druh socialismu schopný vykontrastovat proti takovému, který spoléhal na pokrok.

Tuto zakotvenou vizi socialismu jako morálního společenství je pak schopen propojit s představami, jaké evokuje třeba současné hnutí nerůstu.

Slova jako monstra, která existují

Problém s Michéou začíná ve chvíli, kdy si položíme otázku, jakým způsobem myslí. Michéovo myšlení je příliš „čisté“, příliš koncentrované na pojmovou správnost. Příznačné je už motto z Konfucia (ze všech lidí právě z Konfucia!): „Nemá-li jméno správný obsah, pak se nelze slovy dobře vyjádřit, nelze-li se slovy dobře vyjádřit, nelze zamýšlené věci uskutečnit.“ Jeho text je součást „nápravy jmen“, založené na představě, že když věc vhodně a výstižně pojmenujeme, uchopili jsme ji. Ve středověkém sporu mezi nominalisty a realisty by Michéa byl patrně realistou: jeho přízraky jako „levice“, „liberalismus“ či „pokrok“ opravdu existují (a mají patřičně monstrózní kvality). Když jsme konfrontováni s jeho nesnesitelnou důsledností, trochu chápeme středověké církevní otce, posílající realisty na hranici.

Michéova myšlenková čistota je přitom nejen pojmová, ale i historická. Pravda o slovech a podstata pojmů se mu zjevuje v dějinách. Zabili jste mi před sto padesáti lety strýčka (respektive potlačili Pařížskou komunu), tak tady máte přes držku. Když doložíme, že levicová tradice je ve spojení s liberalismem na základě historického podvrhu, působí to jistě jako silný argument – ve skutečnosti to ale neznamená vůbec nic. Aspoň pokud nevěříme tomu, že by různá vyprávění o původu a počátcích měla být závazná i pro naše myšlení dnes.

Jistě, znát historii levice (v tomto případě francouzské levice) je důležité: jako prozkoumání jedné historické možnosti a kořene některých myšlenek a institucí. Představa, že se nám právě v tomto příběhu zjevila podstata čehokoli, je ale etnocentrickou mytologií.

Antiliberalismus podle vzoru antikomunismus

Hlavní Michéovy cíle jsou právě tak sympatické, jako jsou nekonkrétní. Jeho cílem je „odchod z kapitalismu“, pro který chce najít „nový jazyk“, který by sjednotil velmi různé skupiny – od středních vrstev až po migranty. Problém je, že o tomto novém jazyku moc neříká (jen vágně odkáže k heslům hnutí Indignados či 99 %), a právě tak nám neříká mnoho konkrétního o tom, jak postupovat proti kapitalismu nebo čím jej nahradit. Naopak je velmi konkrétní a jasný v kritice liberalismu. V jeho odmítnutí je sžíravý a kategorický. Michéa nám tak nenabízí ani tak přesvědčivý a vyargumentovaný antikapitalismus, jako spíš vášnivý antiliberalismus.

Paušální způsob zobrazování liberalismu známe až příliš dobře: od antikomunistů a jejich obrazu „komunismu“. Antikomunisté navrhovali nejen číst Marxe prizmatem gulagu (a především přilepit gulag na Marxe tak, aby už jej nebylo možné číst jinak), ale také číst sociální stát, sociální demokracii, levicový liberalismus nebo mírové hnutí jako pouze další převtělení zla jménem komunismus. Komunismus byl v jejich podání Midasem, měnícím vše, čeho se dotkl, na něco „zločinného a zavrženíhodného“, nebo přinejmenším opovrženíhodného. Liberalismus v podání Michéy je podobný – autor jedním dechem mluví o „ekonomickém, politickém a kulturním liberalismu“, přičemž nejvíce energie věnuje doložení toho, že kulturní a ekonomický liberalismus jsou vzájemně se podporující rodní bratři, ba „siamská dvojčata“.

Zatímco politický liberalismus Michéovi nestojí za příliš mnoho slov, vcelku barvitě argumentuje, proč boření hranic a ničení tradic, které provádí kulturní liberalismus, dělá hrubou práci pro kapitál, a nelze je tak oddělit od ekonomického liberalismu. Ve výstižném shrnutí Václava Bělohradského: „Liberalismus ekonomický (neoliberalismus) a liberalismus kulturní (emancipace) jsou dvě hlavy stejného draka, obě je třeba utnout. K tomu ale hnutí odmítající kult neomezeného růstu, konzumismus a normalizaci ekologických zločinů musejí nejprve zbořit zeď politicko-byrokratické hantýrky, která odděluje sféru politiky od občanských ctností.“

Ekosocialismus strachu

Monstrózní homogenizace liberalismu má jistou logiku. Liberalismus byl už dlouho hegemonní a hegemonie znamená rozmlžení. Myšlenka, která příliš dlouho panuje, znamená v posledku všechno možné. Aktéři na přelomu osmdesátých a devadesátých let, jako například Václav Havel, říkali to samé, co dnes plasticky dokumentují historici soustředící se na tehdejší dobu, třeba Alexej Jurčak nebo Michal Pullmann: pojem socialismus se na sklonku své „vlády“ tak rozpliznul, často znamenal všechno a nic. To pochopitelně velmi usnadnilo antikomunismu získat při svém vymítačském díle široký záběr. Při negaci socialismu bylo velmi snadné zapomenout, čím si vlastně o dekády dříve získal legitimitu.

Po třiceti letech se něco podobného stalo s reálným liberalismem. Může znamenat nekritičnost k trhu i domnělou inflaci práv menšin. Na co máme sklon zapomínat, je zdroj jeho historické legitimity: reakce na všemoc státu. Dnes zní její připomínky až směšně. „Svobody“ se hystericky dovolávají především obránci soukromých tyranií nebo privilegovaní a často slouží k matení diskuse o společném dobru (vzpomeňme třeba na spor o Žáčkově básničce vysvětlující, „k čemu jsou holky na světě“, v němž se z diskuse o problematice genderových stereotypů stal zápas o svobodu tvorby).

Nejpřesvědčivější zdůvodnění liberalismu nenašli oprašovatelé pokrokářských vizí 19. století; Fukuyamovi se v posledních třech dekádách všichni především smáli (snad až nespravedlivě moc). S mnohem přesvědčivějším argumentem – „liberalismem strachu“ – přišla politická teoretička Judith Shklar: máme zkrátka oprávněný strach ze zneužití moci – moc je proto třeba omezovat a kontrolovat. Ani socialisté dnes většinou nevěří na převládnutí socialistického pokroku. Analogicky ke Shklar formulují spíše svůj „ekosocialismus strachu“: obávají se zneužití moci plynoucí z koncentrace majetku a zároveň toho, že systém, který nechává koncentraci majetku nedotčenou a stojí na představě teoreticky nekonečného růstu, nebude schopen čelit ekologické krizi. Myslí si, že i moc, která vychází ze soukromého vlastnictví, má být omezena, rozdělena a kontrolována.

Co dělat v dreyfusovských momentech?

Michéa připomíná zlomový moment, kdy došlo k přiblížení liberálů a levice: Dreyfusovu aféru. Neříká ale, co bylo správnou odpovědí. Zdá se, že mu vadí, že se z příležitostné nutnosti („původně čistě provizorní“ kompromis) stal základ trvalé spolupráce a vzájemného prorůstání mezi liberály, republikány a socialisty. Možná má historicky vzato pravdu, i když bych si tu rád uchoval právo na pochybnost. Jako hlavního ideologa tohoto propojování líčí Michéa předválečného socialistického vůdce Jeana Jaurèse, ale nebylo jeho propojování socialismu a republikánské tradice přesně tím, co Michéa obdivuje na Orwellovi, tedy vkořeněním socialismu do místních tradic? Jaurès byl zavražděn pro odmítnutí přitakat nacionalistické mobilizaci do války, což je výmluvné svědectví, že jeho vůle ke kompromisu měla jasné meze.

Samo rozhodnutí zastat se oběti antisemitského procesu a spojit síly proti konzervativní a nacionalistické reakci lze přece jen těžko odmítat. Nebál bych se dokonce říct, že bylo jedním z momentů, které daly socialistickému hnutí jeho morální sílu a které znamenaly, že už nebude jen hnutím za třídní zájem, ale i za určité hodnoty. To by zrovna Michéovi a Petru Drulákovi, překladateli českého vydání Tajností levice, s jejich důrazem na hodnoty a „obyčejnou slušnost“ mělo být sympatické.

Především nám ale tento popis neříká, co dělat dnes. Řada témat, vytvářejících aliance mezi liberály a levicí, je přitom analogická Dreyfusově aféře. Měli jsme v době uprchlické krize stát s antielitářsky naladěným islamofobním „lidem“ (od živnostníků po některé migranty a spolu s mnoha konzervativními levičáky a pravicovými liberály) nebo s hrstkou zbylých liberálů lidských práv a solidarity? Autor vyzývá levici k empatii vůči voličům krajně pravicových stran, kteří jsou čím dál úzkostnější, neboť mizí svět, jaký znali, i hodnoty, k nimž se hlásí. V tom je kus pravdy, jak daleko ale může tato empatie zajít?

Uhnout před revolucí?

Pro nejdůležitější a nejvíce zúzkostňující proměny hodnot západních společností, které někdy bývají spojeny s „kulturním liberalismem“ (jindy zase s „neomarxismem“ – každý politický proud věří ve svá vlastní strašidla), je zásadní rozkolísání genderového a částečně i rasového řádu. Snahy proměnit rovnost žen z formální v reálnou a skutečně zrovnoprávnit LGBT+ lidi představují skutečnou kulturní revoluci, která rozkolísává základy institucí mnohdy tisíce let starých. Proměna etnické kompozice Západu, jejímž symbolem je například černoch v roli amerického prezidenta, může být velkou částí bílé populace vnímána jako rozkolísání „jejich“ světa. Ve jménu čeho se může levice nepostavit na stranu hnutí za emancipaci žen, LGBT+ nebo etnických menšin? Může je odsunout jako „druhořadé“, když se týkají realizace její klíčové hodnoty – rovnosti?

Tyto revoluce jsou legitimní a společnost je bude muset zakusit a zpracovat, tak jako musela zakusit a zpracovat jiné emancipační revoluce, ne z nich panikařit, obviňovat nějaké liberální monstrum a odmítat je pod heslem „emancipovat se od emancipace“. Jistě, k revolucím patří jejich výstřelky, v tomto případě mezi ně lze zahrnout určitou bigotní a nekritickou kulturu spojenou s některými způsoby prosazování práv žen a menšin. Pokusil jsem se ji popsat v měsíčníku Kapitál, téma načrtla Saša Uhlová v Ádvojce a především ho výstižně zpracoval Mark Fisher v již klasickém textu Odchod z upířího hradu (Exiting the Vampire Castle, jehož český překlad najdete poněkud utopený na blogu KrKulDen). To, že revoluce mají výstřelky, by ale nemělo překvapovat. Už vůbec by to nemělo překvapovat někoho, kdo se hlásí k tradicím násilných revolucí minulosti, výstřelky této revoluce jsou ve srovnání s minulými stále ještě mírné.

Za politické kutilství

Kniha je v posledku důkazem, že nikoli jen příliš málo, ale také příliš mnoho pojmové čistoty může být překážkou myšlení. Pojmy jsou nástroje, pomůcky k zachycení co největšího množství smyslu a reality do smysluplného rámce. Představa, že mají skutečný význam, který se neodvolatelně zjevuje v dějinách, je zavádějící. Pojmy s takovým přístupem přestávají být nástrojem myšlení. To spíše myšlení samo se pak stane pouhým hřištěm, projekčním plátnem určitým způsobem pevně nadefinovaného pojmu.

Dobré myšlenky jsou hybridy, dobré politické koncepty koláže a výsledky kutilství. Neměli bychom zopakovat myšlenkovou chybu antikomunistů, pro které se stal monstrem vnímaným prizmatem gulagu jakýkoli socialismus a kteří za to zaplatili. Neměli bychom z liberalismu udělat homogenní stvůru, od níž je třeba se osvobodit. Měli bychom přemýšlet, co z jeho dědictví může být smysluplně zasazeno do naší vlastní socialistické stavby – tak, aby ji to zpevnilo.

Podivná je autorova nostalgie po roce 1968; přitom tam se jeho démon zjevil nebo přinejmenším začal působit. Z daného roku si Michéa bere vzpomínku na revoluční romantiku, a zkaženost dneška demonstruje procítěným popisem toho, jak dnes mladí herci neumějí zahrát dialog „mezi Gillesem, který se hlásil k libertariánskému socialismu, a Jean-Pierrem, jeho trockistickým parťákem“ o ruské revoluci a povstání námořníků v Kronštadtu roku 1921, neboť si nedokážou představit, že by se takto mezi sebou bavili mladí lidé… Když pomineme to, že rok 2019 odděluje od roku 1968 větší časová vzdálenost než rok 1968 a 1921, autor tím hlavně demonstruje, že z levice, včetně té, kterou on sám neodsuzuje, se stala specifická tradice s podobnou zátěží nostalgie a autoreferečnosti, jakou obsahují všechny tradice.

Žiju v opožděné společnosti a pohybuji se v menšinovém politickém prostředí, a tak jsem si svého času užil dost debat libertariánských socialistů s trockisty o povstání námořníků v Kronštadtu. Byly plné výčitek, odcizující a zcela vzdálené většině důležitých aktuálních otázek. Ne že by mladí lidé nedokázali o tomto tématu vážně diskutovat. Spíše není jasné, k čemu zajímavému je může tato debata přivést.

Poražená, či zneviditelňovaná pravice?

Prazvláštní Michéův scholasticismus se projevuje v představě, že pravice zkrátka znamená reakční pozemkové vlastníky a církev, kteří jsou historicky vyřízení a s nimiž nemá smysl ztrácet čas (levice si je prý musí „vyblouznit“, aby jimi mohla strašit). Vážně to může tvrdit – v zemi, kde mainstreamizace krajní pravice nemusela čekat na poslední dekádu, a Jean-Marie Le Pen se v ní dostal do druhého kola prezidentských voleb už v roce 2002?

A nejde zdaleka jen o krajní pravici ani o to, že planetární oligarchové se oněm velkým pozemkovým vlastníkům často podobají nejen sociální pozicí, ale i postoji (vzpomeňme bratry Kochovy či u nás Petra Kellnera). Jde i o ideje. Pro Michéu je ústřední kritika pojmu pokrok; má v ní do značné míry pravdu, ale zároveň se vlamuje do otevřených dveří. Kdo ještě dnes může hájit pokrok, ono krvavé božstvo dvacátého století? Jenže přesně tím jen ukazuje, že stará pravice zdaleka není poražena.

Jak připomíná historička Holly Case, na přelomu 19. a 20. století dokázala útočit na pokrok jen hrstka konzervativců na krajní pravici jako Houston Chamberlain (a několik lidí na krajní levici jako Georges Sorel, které patrně právě tento přístup přivedl na krajní pravici). „Zdravý rozum“ dané epochy, ať už reprezentovaný liberály nebo socialisty, byl pokrokářský. Když Holly Case klade otázku, kdo dnes ještě věří v pokrok, směřuje tím k podtržení znepokojivého faktu: z hlediska filosofie dějin je dnes většina z nás na pozici, kterou na přelomu 19. a 20. století zastávala jen menšina reakčních konzervativců, zatímco dnes je „zdravým rozumem“ epochy. Co to o naší době vypovídá? A co to vypovídá o pozici a možnostech té údajně poražené konzervativní pravice?

Konzervativní obrat, nebo doba přechodu?

Nesledujeme ale podle všeho vývoj ke konzervativní hegemonii (jak tvrdí Martin D. Škabraha ve svém jinak svěžím pokusu přerámovat tuto hegemonii tak, aby byla ekosocialistickou). Klíčovým vývojovým rysem je konstituování konzervativismu jako téměř plnohodnotné alternativy k liberalismu. Patrně nenastupuje konzervativní hegemonie po hegemonii liberální, ale epocha liberálně-konzervativního soupeření, doba přechodu, trhlin a rozporů. Možná i vymezovat tuto dobu pouze konzervativně-liberálním soupeřením je zavádějící, byť se spor konzervativců a liberálů jeví jako klíčový konflikt, před kterým nelze uhnout a který nahradil dosavadní soupeření pravice a levice o ekonomické přerozdělení kulturními válkami.

Musíme si ale uvědomit, jak omezeně byl dosavadní konflikt o přerozdělení uchopen – a že právě dnes se vrací na scénu socialismus coby vážně míněná, diskutovaná a významnými silami zastávaná alternativa. Před sporem mezi liberály a konzervativci nelze ucuknout, vtahuje nás a jeho jednotlivých dějství se často musíme tak či onak účastnit, protože v nich jde o svobodu a rovnost. Ale není nutné se do něj chytit a odvozovat od něj svou identitu – ať už fixací na negaci konzervativců, k níž tíhne prostředí, do něhož patřím, nebo michéovskou kletbou nad liberalismem.

Co je dnes konzervativní?

Když mluvíme o konzervativcích, je dobré vědět, které míníme – co přesně chtějí konzervovat. Proti klimatické změně navíc nestačí konzervovat ani decentralizovat. Není náhoda, že konzervativní síly, které hájí návrat na určitou lokální úroveň (povýtce většinou národních států), jsou často spojené s popíračstvím klimatických změn. Pokud reakci na globální problém svěříme dominantně národnímu státu, musí zvítězit sobectví jeho sebezáchovy. Konzervativní přístup je obranou zděděného způsobu života. Je obranou předsudků a „světa, jak jej známe“, proti neznámému. To, na co jsme zvyklí a co chtějí konzervativci dneška konzervovat, není smyšlená venkovská idyla (v níž by většina jejích hlasatelů beztak nepřežila ani dva týdny). Je to svět pozdního 20. století, svět průmyslu a (mezitím zavřených) továren. Svět stále ještě dost autoritářských otců, továrního pásu, rostoucího HDP a snů o neomezené spotřebě. Konzervativismus dneška je nostalgie po pozdně průmyslové společnosti a jejích inženýrech. Konzervativní socialismus může nahradit Trumpa Zemanem, ale jen proto, aby zjistil, že mezi nimi není velký rozdíl.

Kellner bude vždycky nedostupnější a hůře napadnutelný než týdeník Respekt nebo Knihovna Václava Havla. Ale právě proto je třeba útočit právě na Kellnera.

Michéa nabízí hodnoty, tradice a slušnost jako nejspolehlivější spojence v boji proti kapitalismu. Ne že by neměl v některých případech pravdu. Možná je dokonce třeba částečně a podmínečně rehabilitovat pojem národ (koneckonců, co jiného například znamená přijmout migranty než umožnit jim vstup do nového národa?). To vše může být dobrá a funkční komponenta, není ale vůbec jasné, proč by měla stačit.

Obrana „slušnosti“ a ještě více „tradic“ je navíc přesně to, co často vede konzervativce do kulturních válek s liberály. I tam, kde můžeme uznat necitlivost liberální strany tohoto sporu vůči lokálním tradicím či citům, nejde o dobrou inspiraci pro to, abychom se v těchto válkách angažovali – a dvojnásob ne na konzervativní straně, kam nás Michéa nepřímo nahání svým vymítáním liberalismu.

V českém kontextu ohřívá Petr Drulák v předmluvě k Michéově knize oblíbené tvrzení levice, že Havel a Klaus v zásadě jedno jsou. To platilo v mnoha důležitých otázkách. S Klausovým rostoucím euroskepticismem a agresivní konzervativností to platit přestává, Klaus v řadě otázek zaujímá domněle historicky vyřízenou a „vyblouzněnou“ pravicovou pozici (není náhoda, že se část jeho přátel za jeho souhlasného mručení hlásí k odmítání dědictví Velké francouzské revoluce). Část levice jej přitom následuje.

Dobré špatné rady

Michéova kniha obsahuje mnoho dobrých argumentů pro špatný politický závěr. I kdyby měl její autor pravdu, prioritu by musel mít útok na ekonomický neoliberalismus před kulturním (sám říká, že hlavním cílem je překonání kapitalismu). Jenže skutečným dopadem bude vymítání kulturního liberalismu, které nahradí boj proti kapitalismu zaplétáním se do kulturních válek, navíc povětšinou na špatné straně. Krk akumulace bohatství je totiž u dvouhlavé saně kulturního a ekonomického liberalismu položen poněkud výše než krk práv menšin, útočit na akumulaci kapitálu půjde o poznání hůře než odmítat „politiku identity“, ať už to znamená cokoli. Kellner bude vždycky nedostupnější a hůře napadnutelný než týdeník Respekt nebo Knihovna Václava Havla. Ale právě proto je třeba útočit na Kellnera a v případě Respektu či Knihovny Václava Havla zjišťovat, zda přes zásadní nesouhlas v mnohém aspoň občas nenajdeme společnou řeč.

Analýza (nebo přinejmenším její překlad) je navíc, pokud ne přímo nepravdivá, pak přinejmenším nevčasná. Saň totiž není dvojhlavá, ale trojhlavá, vedle kulturního a ekonomického je liberalismus ještě politický. Tento politický liberalismus hlásá omezení a kontrolu moci, ochranu jedince a jeho práv a omezení demokracie cestou ochrany svobod a hodnot v liberální demokracii. Liberalismus může stokrát být opřen o naivní a nepřesnou představu o člověku (která ideologie není?). Některé jeho prvky nabízejí funkční odpovědi na otázky omezení a kontroly moci, a není důvod, proč si tyto odpovědi nepřivlastnit.

Za mlhou, kterou tvoří různé kulturní války, sledujeme jednak oligarchizaci kapitalismu a jednak konzervativně autoritářský útok na liberální demokracii. V tomto kontextu je vymítání draka liberalismu podobně zpozdilé jako chuť některých českých levičáků kopnout si ještě jednou do mrtvoly Václava Havla. To jste měli dělat za jeho života! – stejně jako jste liberálnímu drakovi měli zkoušet stínat hlavy v době jeho hegemonie. Dnes stojí problém jinak. Některé instituce liberální demokracie, které se ocitají pod útokem, mají obecný smysl z hlediska humanizace společnosti a kontroly moci. Některé jiné představují oproti moci oligarchů a konzervativních autoritářů přinejmenším skutečné „menší zlo“. Radikální levice je proti nim musí bránit, a to i za tu cenu, že se v různých dočasných bojích setká s liberály různého druhu. Musí vzít tento boj vážně právě proto, aby byla věrohodná tam, kde chce na některé jiné aspekty liberální demokracie útočit – konkrétně tam, kde chce s poukazem na jeho společenské a ekologické náklady defetišizovat soukromé vlastnictví. Právě proto, že chceme vyvlastňovat kapitalisty, musíme zodpovědět na otázku, co jiného než soukromé vlastnictví bude zárukou svobod a práv či jak budeme kontrolovat (potenciálně zbytnělou) moc.

Ctnosti hybridů

Problémem není liberalismus, ale kapitalismus. Michéa má možná pravdu, že kulturní liberalismus nás naučil na kapitalismus se adaptovat a rozšiřuje mu do jisté míry prostor. Že přispěl k tomu, že s ním soužijeme a že jej spoluprodukujeme. Adekvátní odpověď na takovou situaci ale není vymítání liberálního monstra, ale spíš otázka, zda některé prvky kulturního (a politického) liberalismu nemohou podobnou roli sehrát i se socialismem, zda nemohou přispět k tomu, aby byl opravdu demokratický a svobodný.

Konzervativní socialismus? To už raději ve většině podstatných parametrů socialismus liberální. Ještě lépe si ale nevybírat a ponechat prostor pro ideologické kutilství, pro přebírání konceptů a jejich úpravu. Z liberalismu si můžeme vzít důraz na svobodu a rovnost či kontrolu moci, pokud se nám je podaří osvobodit od obrany soukromého vlastníka. Z konzervativismu si můžeme vzít hodnotu místních společenství a do jisté míry i tradice včetně národa – je přece velká hodnota, že třeba Jiří Kolář psal česky a zachytil místní zkušenost se stalinismem nebo že Jean-Claude Michéa vychází z francouzské tradice a zprostředkovává nám jeden její fragment. Tyto lokální tradice nás ale zajímají jinak než konzervativce, bez důrazu na „hranice“ (který by Michéa rád oživil) a nikoli jako zdroje vymezení jedněch proti druhým, spíš jako důležitý základ vzájemné komunikace a prostředek vzájemného obohacování napříč hranicemi a pevně danými identitami.

Není žádné autentické „společenství“, v němž by šlo dnešní ekosocialistický projekt zakořenit, pokud se k němu „vrátíme“. Právě tak není žádný (liberální či neliberální) pokrok, který by nám jej automaticky přinesl. Je jen mnoho dobrých argumentů, proč potřebujeme ekosocialismus jako východisko z krize, a je tu zároveň několik politických tradic, které nám nabízejí, k čemu došly. Byli bychom hlupáci, kdybychom z jedné z těch tradic udělali v polemické vášni monstrum, postavili ho na hanbu a nevyužili impulzy, které z ní jako podřízené součásti naší vlastní politické stavby využít můžeme.

Autor je politolog a novinář. 

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies