Foto Česká televize
„Drogy nejsou zločin,“ začíná v úvodu každé epizody Zrádců svůj monolog dvacetiletý drogový dealer David. Sebevědomě promlouvá přímo do kamery a situuje se do pozice našeho průvodce příběhem. Se svým rodinným zázemím a podporou rodičů David mohl vystudovat školu a najít si slušnou práci. Namísto toho se rozhodl sejít s cesty a stát se „podnikatelem v oblasti relaxu a zábavy“, jak jeho pracovní pozici vymezuje ironický titulek.
Zatímco tradiční televizní detektivka by skončila vyšetřením zločinu a obnovením spravedlnosti, Zrádci tuto satisfakci nenabízejí. Zavádějí nás do neznáma a nechávají na pochybách.
Podobně budou postupně představeni také ostatní aktéři šestidílné minisérie České televize, v níž se proplétají osudy tří postav spojených s českým drogovým byznysem. Kromě Davida jde o vyšetřovatelku z protidrogového oddělení Petru Vávrovou a vietnamského podnikatele Danga. Všichni tři svými činy naplňují slova, kterými Davidův projev pokračuje: „Každý dělá svý vlastní rozhodnutí ve svým vlastním životě.“ Životy druhých už ale ve svém tunelovém vnímání nezohledňují.
Vstup do prázdnoty
Sebeklam znemožňující lidem dohlédnout za horizont vlastních rozhodnutí je další z témat, k jejichž prozkoumání Viktor Tauš, dělící se tentokrát o režii s Matějem Chlupáčkem, využil půdorysu televizní detektivky. V Modrých stínech měl o stavu společnosti vypovídat vztah člověka k prostředí, sjednocujícím principem Vodníka byla vykořeněnost. Ústředním tématem Zrádců jsou podle Tauše iluze. Hrdinové seriálu se jimi obklopují zejména proto, že nezvládají role, ve kterých se octli.
Pátrání po vrahově identitě a rozplétání sítě česko-vietnamské drogové mafie slouží spíše coby záminka k rozkrytí mnoha vrstev lží, z nichž postavy konstruují „svou“ realitu, aby pro ně byla snesitelnější. To, co začíná jako napínavé krimi, se postupně rozroste do podoby neobyčejně komplexního, deziluzivního a dlouho doznívajícího dramatu. Drogy ve Zrádcích zejména zastupují jeden z prostředků umožňujících lidem uniknout ze skutečnosti, změnit namísto sebe svět, ve kterém žijí. Pátá epizoda, jež rozšiřuje záběr vyprávění o terapeutickou komunitu pro drogově závislé, ale nejnázorněji dokládá, jak zničující jsou vedlejší efekty této „změny“.
Cesta k pravdě začíná vykročením mimo známé území, respektive „vstupem do prázdnoty“, jak zní název prvního dílu. Během něj ještě máme, stejně jako hrdinové a antihrdinové, slušný přehled o tom, co se děje. Většina scén se odehrává za denního světa, dominující barvou je hřejivě žlutá (Davidova mikina a auto, obraz žlutých květin u rodičů v kuchyni atd.), postavy se pohybují v prostředí, které jim je vlastní a kde nacházejí pocit bezpečí. Pro Petru je to byt, kde žije s manželem a dvěma dětmi, pro Davida rodinný dům, kam jako navracející se marnotratný syn přijíždí na návštěvu.
První epizoda příznačně končí nejen zastřelením majora Blažka, Petřina kolegy a milence, ale také západem slunce, které k sobě v průběhu celého dílu strhávalo pozornost. Jasnou oblohu střídá šedivé nebe, více scén se bude odehrávat v noci. Po setmění postavy opouštějí známá místa a role, začínají tápat v neznámu. Pomalejší druhá epizoda s množstvím prolínaček a rozjímavých momentů je zastihuje v přechodné fázi. Po ztrátě jistot si ujasňují svou novou pozici.
Mladé ženy by neměly být ozbrojené
Petra se nedrží doporučení „mladé ženy by neměly být ozbrojené“, se kterým se manžel obrací na její dceru hrající si s plastovým samopalem, a opouští místo, které jí v patriarchálním systému „přirozeně“ náleželo. Po devíti letech strávených doma s dětmi se začíná opět naplno věnovat policejní práci. Domácí napětí vzniká z konfliktu mezi její původní a novou rolí, vtipně vyjádřeného například ve scéně, kdy má protagonistka na běžící pračce položený notebook s materiály týkajícími se případu.
Manžel nepřijímá fakt, že v lecčem schopnější žena opustila vymezený prostor a již nevěnuje většinu času jemu, dětem a domácnosti. V roli bojovnice proti zločinu ji akceptovat nedokáže. S podobnou nevraživostí a pochybami se Petra setkává ze strany svých kolegů. Ve velkých prázdných interiérech, jako je rekonstruovaný kostel, kde si policisté z protidrogového jakožto novodobí rytíři zřídili své pracoviště, působí zprvu bezradně a její nejistotu vyjadřuje i třesoucí se kamera.
Styl stejně jako u Modrých stínů a Vodníka nápadně vstupuje do popředí a upozorňuje na sebe netradičními úhly kamery, extrémními velikostmi záběrů nebo významotvorným svícením. Zpravidla je odvozen od toho, jak svou situaci vnímá a prožívá konkrétní postava. Někdy se dokonce proměňuje v rámci jedné scény v návaznosti na to, jak dění vyhodnocují jednotliví aktéři. Když je David jedním z Dangových mužů ve druhé epizodě střelen do ruky, začíná hrát klidná klavírní hudba, odpovídající chladnokrevnosti střelce, nikoli vynervovanosti Davida.
Deset gramů do mailu nenacpete
Přejímání optiky postav se ale neomezuje na kameru přilepenou k hercům, výběr hudby nebo zesilování a utlumování určitých zvuků. Příběh Dangovy emigrace do Česka je například převyprávěn formou krátkého, záludně milého animovaného filmu. Určitou verzi skutečnosti tak nepředkládá pouze David mluvící přímo do kamery. Také excentrickým stylem a narušováním textury vyprávění jsme upozorňováni na upravenost toho, co vidíme.
Podobně množství nevyplněného prostoru, který postavy obklopuje, není samoúčelným stylistickým ozvláštněním, ale podle kontextu vyjadřuje například smutek, bezmoc nebo prázdnotu skrývající se za zdáním naplňujícího bytí. David se svým kamarádem Reném třeba přebývá v moderním, minimalisticky zařízeném loftu, který v kontrastu s útulným domem jeho rodičů působí zcela neosobně. Stejně jako celý časoprostor, v němž žije a pracuje novodobý drogový dealer. Obchod neprobíhá v potemnělých městských uličkách, ale na darkwebu. Neplatí se v hotovosti, ale bitcoiny. Zábavu obstarává hraní VR videohry. Jediný kontakt se skutečným světem, od něhož se David a i René zdají být jinak zcela odříznutí, zajišťují pravidelné návštěvy pošty, protože „těch deset gramů do mailu prostě nenacpete“.
Za pozorné vykreslení reality dnešní zlaté mládeže a obchodníků s drogami série vděčí poctivým rešerším slovenského scenáristy Mira Šifry (Rudý kapitán, Rédl), který zároveň vybíral songy odpovídající hudebnímu vkusu mladých kamarádů. Vycházel sice z námětu jednoho ze zakladatelů Národní protidrogové centrály Jiřího Vacka, ale jeho poznatky k situaci v devadesátých a nultých letech doplnil a aktualizoval na základě výpovědí policistů, kteří bojují s drogami dnes.
Všichni víte všechno, a přitom nevíte nic
Zrádci nezastírají svou ambici zasvětit diváka do určité problematiky. V momentech, kdy se ve světlech reflektorů ocitá David, připomínají paradokumentární přednášku o drogách nebo vietnamské komunitě v Česku. „Předsudky a rasismus jsou fujky fujky, měli byste se za sebe stydět,“ moralizuje David například ve třetí epizodě, zastřešené právě tématem rasových předsudků. Také přechody mezi různými mody narace a způsoby oslovování diváků podobně jako odpoutaná kamera rozbíjejí zdání koherentního fikčního světa a tematizují iluzivnost vyprávění.
Celá minisérie je založena na střetávání navzájem neslučitelných příběhů, které si vyprávějí a do nichž se uzavírají jednotlivé postavy. David je přesvědčen, že drogy nejsou zločin a sám se ničeho špatného nedopouští. Vávrová by měla být nestrannou vyšetřovatelkou, ale jako Blažkova milenka a Davidova spojenkyně se opakovaně dopouští konfirmačních zkreslení. Jeden z policistů na pohřbu označuje zastřeleného kolegu Blažka za starostlivého, milujícího manžela, ačkoli víme, že byl své ženě nevěrný a jejich vztah se hroutil.
Udržování vlastní verze pravdy a omlouvání vlastního jednání je ale pro postavy postupem času, jak se odkrývají další souvislosti, stále obtížnější. Nejsou to přitom ony samotné, ale především jejich rodiny, kdo na tuto zaslepenost a umanutost doplácí. V poslední, chvílemi až snové epizodě s modře nasvícenými scénami a nadreálně působícími lokacemi pak přichází také rozpad jednotlivých příběhů. Dochází doslova k odstranění kulis a odhalení vykonstruovanosti reality.
Ti, kdo přežili, se v působivé poslední scéně ocitají doslova na vodě – jejich iluze už nejsou ničím podepřené. Zatímco tradiční televizní detektivka by skončila vyšetřením zločinu a obnovením spravedlnosti, Zrádci tuto satisfakci nenabízejí. Zavádějí nás do neznáma a – navzdory chlácholivému názvu poslední epizody (Všechno bude OK) – nechávají na pochybách, která z postav opakovaně zrazujících sebe i své blízké je vlastně viníkem a která obětí.
Namísto ujištění a odpovědí přicházejí otázky a skepse ohledně poznatelnosti pravdy, potažmo možnosti dosáhnout shody ve světě, kde se každý uzavírá do své sociální skupiny a žije ve vlastním příběhu. Jak v jednu chvíli prozřetelně konstatuje David, „všichni víte všechno, a přitom nevíte nic“. Na konci Zrádců jako diváci víme zejména to, že pokud Viktor Tauš se svými kolegy natočí další film nebo seriál, spíše než o tuctový počin půjde znovu o jeden z vrcholů tuzemské audiovizuální produkce.
Autor je filmový publicista.