Foto Sabine van Erp, Pixabay
Největším selháním české vlády v době koronavirové krize je to, že nedokázala přerušit předvolební kampaň, která permanentně probíhá. Už před krizí jsme byli svědky toho, že se rozhodnutí jednotlivých ministrů podřizovala snaze co nejlépe se prodat a ukázat, že naopak ministři z druhé vládní strany jsou neschopní. Nejvíc tím trpěla témata, která vyžadovala kooperaci více ministerstev, jako například dostupné bydlení. Tento neustálý boj vede ke špatnému vládnutí i v dobách pokojných a jako opravdu nebezpečný se ukazuje, když jde o tolik, jako právě teď. Politici zvyklí přemýšlet především nad tím, jak sami sebe co nejlépe prezentovat, nedokáží dobře kooperovat nejen mezi sebou, ale ani s různými občanskými či vědeckými iniciativami. Při řešení problémů tak pomíjejí ohromný potenciál české společnosti, který by mohl situaci rozhodně výrazně zlepšit.
Týdny a měsíce
Nedostatek komunikace vlády s lidmi, kteří mohou přispět k řešení konkrétních problémů nebo k nim alespoň mají co říct, vedl mimo jiné k tomu, že už týdny řešíme, že lékaři nemají ochranné pomůcky, zatímco se zcela zapomnělo na seniory, o kterých se sice mluví, ale kteří se mezitím ocitli vystaveni nákaze v domovech důchodců a v léčebnách, protože bez ochrany byli i pracovníci v sociálních službách. Mimo jiné je to i důsledek zametání problémů pod koberec a komunikace vedené ve stylu „všechno zvládáme a hlavně nám do ničeho nekecejte“. A také je to samozřejmě důsledek špatné komunikace mezi ministerstvy. To, že se pak ministři snaží svalit vinu jeden na druhého, nakaženým lidem nepomůže.
Jakkoliv je situace vážná, nemůžeme rozhodování podřizovat v delším horizontu pouze bezpečnosti, protože pokud chráníme životy, musíme přemýšlet i nad jejich kvalitou.
Zapojení občanské společnosti budeme potřebovat čím dál víc. Opatření, která vláda poslední týdny udělala, byla koncipována pouze optikou pandemie a nezohledňovala příliš další aspekty lidského života. Zastánci co nejtvrdších opatření argumentují tím, že je mimořádná situace, a mají samozřejmě pravdu. Jenže je rozdíl mezi několika týdny a několika měsíci nebo dokonce roky a my v tuto chvíli nevíme, jak dlouho budeme žít ve změněném režimu. Přitom je nezbytně nutné řešit řadu etických dilemat, k čemuž mohou přispět ti, kdo mají v daných oblastech erudici. Už teď se objevují diskuze o zákazu přítomnosti otců u porodu a také bránění rodičům doprovázet do nemocnice své děti. Nebo je zde otázka uzavření hranic v Evropě, kde hranice nebyly vůbec a řada lidí si podle toho zařídila život. Hranicemi totiž nejsou lidé pouze odděleni třeba od svého zaměstnání, jsou tu i rozdělené rodiny. Jakkoliv je situace vážná, nemůžeme rozhodování podřizovat v delším horizontu pouze bezpečnosti, protože pokud chráníme životy, musíme přemýšlet i nad jejich kvalitou.
Poslední věci člověka
Je tu ale ještě jedna velká kapitola, o které je třeba mluvit, a zapojit do debaty širší veřejnost. Jedná se o ty, které současnými opatřeními chráníme nejvíce, tedy seniory. V debatě o tom, co potřebují, by měly zaznít především jejich hlasy. Především je zde otázka izolace jako ochrany života a zdraví seniorů. Úplná izolace, která se může protahovat i na dlouhé měsíce, sice dává velký smysl z hlediska epidemiologie, ale je nelidská z hlediska života i posledních věcí člověka. Řada lidí během této doby totiž zemře, a to i když se nenakazí koronavirem. Lidé mohou také propadnout do deprese – jejich stav se může zhoršovat kvůli ztrátě sociálních kontaktů. Jsou lidé, kteří to mají rozmyšlené a nechtějí umírat s tím, že posledních několik měsíců života neviděli své děti a svá vnoučata.
Pokud senior žije ve svém bytě a přeje si podstoupit riziko nákazy a vidět se svými blízkými, je situace snazší. Je-li to informované rozhodnutí svéprávného člověka, stačí splnit jeho přání. Je to jeho život a jeho umírání. Situace je však o dost těžší, žije-li v domově důchodců, protože tam případnou nákazou ohrožuje životy dalších lidí. Nemám žádnou jasnou odpověď, jak by se v případě protahování sociálního distancování mělo v těchto případech postupovat. Ovšem šmahem vyřčený soud, že to staří lidé prostě musí kvůli bezpečnosti vydržet, mi ale připadá krutý.
Budou se zcela jistě dál ozývat hlasy, že za mimořádné situace, které čelíme, prostě musíme poslouchat nařízení. Jenže existuje minimálně jeden pádný argument, proč se těmito otázkami zabývat. Pokud budou opatření, která neberou ohled na základní lidské potřeby, trvat dlouho, budou je lidé tak jako tak čím dál více porušovat. A pak už by nebyla k ničemu. Proto je potřeba začít vážně mluvit o tom, že člověk má právo nebýt při své vlastní smrti osamělý.
Autorka je redaktorka Alarmu.