Foto I.R.S. Records
Od sobotního rána si nemůžu přestat zpívat jednu písničku. Nebo přesněji její refrén: „It’s the end of the world as we know it.“ V roce 1987 ji napsala a natočila americká kapela R.E.M., kterou jsem hodně poslouchal na střední a pak jsem na ni úplně zapomněl. Je to zvláštní píseň. Text refrénu se zdá být vyloženě apokalyptický, ale tempo a nálada jsou optimistické, snad až rozverné. Zpěvák kapely Michael Stipe v rozhovorech často vysvětloval, že text písně oddrmolený ve velké rychlosti je v podstatě nonsensový.
Obrazy reaganovské Ameriky (studená válka je tady popsaná jako „turnaj lží“) se tady střídají s vyloženě surreálnými výjevy – v jednom verši se nakonec potkávají skladatel Leonard Bernstein, někdejší hlava Sovětského svazu Leonid Brežněv a americký hudební publicista Lester Bangs. Zdá se, že refrénu samotnému po letech už nikdo moc pozornost nevěnuje a všichni ho berou jen jako vtip. Jenže dnes zní naléhavěji než kdykoli jindy: „Je to konec světa, jak ho známe.“
Jisté je, že sny anarchokapitalistů o soukromých policejních a zdravotních složkách, které naplňují poptávku trhu, jsou teď ještě směšnější než kdykoli předtím.
V pondělí společnost Billboard sestavující americké popové hitparády oznámila, že zmíněná píseň R.E.M. se po třech dekádách vrátila na seznam nejpopulárnějších písní v zemi sestavovaných podle počtu přehrání na streamovacích službách. It’s the End of the World as We Know It už je v aktuálním žebříčku iTunes v první třicítce a je výš než třeba hity Lady Gaga nebo Katy Perry. Píseň nepochybně bude žebříčkem ještě stoupat. Asi není nutné rozebírat, proč se z ní stal znovu hit. Koronavirus zastavil svět a apokalyptické nálady jsou zpátky v módě. Pocit, že stojíme na hraně historie, sdílí teď v polovině března nejspíš nejen lidé, kteří poslouchají R.E.M.
Nouzový stav mění naši rutinu
Je normální mít strach o zdraví a budoucnost nás samotných i našich blízkých. Děsit se nákazy i dopadů, které už teď přináší. Lidé přišli o práci nebo se dostali do existenčních obtíží. Má to ale možná ještě opačnou stranu mince. Píseň R.E.M. totiž není vyloženě negativní. Stačí si počkat na konec refrénu, kde apokalyptickou zvěst z první části Stipe vylepšuje, když zpívá: „I feel fine“ (Cítím se fajn).
Ještě než vláda v neděli vyhlásila karanténu, procházel jsem se po zahrádkářské oblasti nedaleko mého sídliště. Ve vzduchu už bylo cítit jaro, lidé si užívali sluníčka a jen v tričkách pracovali na svých zahrádkách. Média a sociální sítě byly plné zpráv o smrtícím viru, tady ale svět vypadal jako idylka – nikoho by ani nenapadlo, že se možná blíží jeho konec.
Viděl jsem to i v dalších dnech – nouzový stav nutí lidi měnit denní rutiny. A není to pokaždé negativní. Neúprosná mašina moderní civilizace se na chvíli zpomalila, nebo dokonce zastavila a lidé najednou můžou vystoupit z koloběhu vydělávání a utrácení peněz a dělat třeba něco tak nevídaně neužitečného, jako je jít s rodinou na procházku.
Víra, že štěstí se dá měřit množstvím nakoupeného zboží, je něco s čím žijeme už od konce druhé světové války. Uvěřili jsme, že ekonomika je nade vším a že neviditelná ruka trhu všechno vyřeší. A že dokud se nakupuje, je dobře. Teď se ale obchody až na výjimky zavřely a lidé přemýšlí, čím naplnit život než konzumováním.
Pilíře této ideologie se beztak už začaly hroutit. Bylo to vidět i ve volbách. Náboženství volného trhu a jeho přímluvce v tradičních stranách vystřídal zvláštní postideologický hybrid, který drží pohromadě jen nacionalismus a sebevědomí populistických politiků – trochu klaunů a trochu autoritářů –, stylizujících se do zachránců národa. Trump, Zeman, Orbán a další jsou důkazem toho, že na hraně dějin stojíme už delší dobu. Jeden politický systém končí, další se teprve rodí před našima očima.
Směšné sny anarchokapitalistů
Německý filosof a esejista Peter Sloterdijk popisoval na konci osmdesátých let moderní svět „jako slepě rotující eskalátor“, který se řítí obrovskou rychlostí do neznáma a je poháněný ideologií nekonečného růstu. Tato „kinetická utopie“ je ale ve skutečnosti jen oddalováním čekání na katastrofu, která musí nutně přijít, protože žádný eskalátor nemůže jet do nekonečna. Teď to vypadá, že se nejspíš skutečně zastavil. Konec světa, jak ho známe, je tady a opatření spojená s hrozící pandemií nejspíš tento pocit ještě urychlí.
Všichni, kteří ještě donedávna věřili na trh a deregulace, teď najednou spoléhají na stát a jeho instituce, že udrží epidemii ve zvladatelných hranicích, a dokonce volají po zpřísnění pravidel. Je docela těžké fandit vládě, v jejímž čele stojí zrovna Babiš, nic moc jiného nám ale teď nezbývá. Musíme aspoň doufat, že za ním stojí tým epidemiologů, kteří si nepotřebují nahánět politické body a jimž jde o naše přežití. Jisté je, že sny anarchokapitalistů o soukromých policejních a zdravotních složkách, které naplňují poptávku trhu, jsou teď ještě směšnější než kdykoli předtím.
Naštěstí jsou tu ale i jiní hrdinové a lidé je začali oslavovat. Jde o mizerně placené sestry, lékaře a lékařky, kteří často bez důležitých hygienických pomůcek zvládají nápor pacientů. Nebo policisty, kteří mají zachovat pořádek. Najednou nám dochází, jak důležití jsou prodavači v supermarketech, se nimiž jsou jejich nadřízení zvyklí nejvíc zametat, protože je to práce, kterou zdánlivě může dělat každý.
Vidíme také, jak roste solidarita mezi lidmi, samotná virologická podstata epidemie zesiluje pocity ohleduplnosti a empatie vůči druhým. Jejím symbolem jsou roušky, které nemají primárně ochránit člověka samotného, ale zabránit šíření infekce. Starost o druhé se vrací jako důležitá hodnota.
Společnost je to poslední, co máme
Jestli pravicoví politici zarytě tvrdili, že není žádná společnost, pak je potřeba odpovědět hláškou z nedávno odvysílaného britského komediálního seriálu Fleabag: „Lidi jsou všechno, co máme.“ Protože tak to v době neklidu opravdu je. A teď se nám tu odspodu rodí nové formy vzájemnosti, které jdou proti proudu individualismu a atomizace společnosti.
R.E.M. napsali It’s the End of the World as We Know It (And I Feel Fine) v době, kdy už lidé po nástupu Gorbačovovy perestrojky mohli vyhlížet konec studené války a bipolárního světa. Rozverná nálada písně zachycuje ducha doby živeného nadějí, že konečně překonáme svazující minulost a dějiny se otevřou novým možnostem. Nakonec touhle iluzí jsme žili na počátku devadesátých let i my, když to chvíli vypadalo, že se dějiny začínají psát na čistý papír. Všechno ale nakonec dopadlo trochu jinak, ale to už je jiný příběh.
„Nabídni mi řešení, nabídni mi alternativy a já to vzdám,“ křičí v zmíněné písni R.E.M. Michael Stipe a slovo alternativa je tady důležité. Dosud žádná nebyla, teď se najednou dějí věci, které dříve byly nepředstavitelné: Španělsko například zestátňuje soukromé nemocnice. Stejnou nadějí jako R.E.M. v roce 1987 žijeme i my.
Konec světa, jak ho známe, možná vážně nastává, ale pro pesimismus není prostor. Samozřejmě to může skončit špatně, naplní se dystopické scénáře a epidemie zabije podstatnou část lidstva nebo svět sklouzne do další krize následované postglobalistickým fašismem. Ale třeba taky ne.
Vím, že to s pokračující karanténou bude čím dál těžší. Ale stejně. I feel fine.
Autor je hudební publicista.