Foto Christine Cabalo / Marine Corps Base Hawaii (CC0)
Výletní loď Princess Diamond potřebovala po evakuaci svých koronavirem nakažených pasažérů důkladné vyčištění. Australský dodavatel se chopil nabídky a svědomitě zaslal svým zaměstnancům zprávu, ve které jim sliboval „skvělou týdenní pracovní příležitost“. Jednalo se o lidi, kteří obvykle uklízí ve školách, a nemají tudíž zkušenosti s prací v nebezpečných podmínkách, slíbená odměna v podobě pěti až šesti tisíc dolarů za týden byla však vzhledem k jejich nízkým mzdám velice lákavá. Odborová organizace United Workers Union ale naštěstí nesdílela nedbalý postoj managementu a zorganizovala protesty před sídlem společnosti a naléhala na zaměstnance, aby nabídku odmítli. Pracovní doba včetně pracovních podmínek byla absolutně netransparentní a uklízeči nebyli nijak zaškoleni. Navíc nebyl prošetřen jejich zdravotní stav, takže pro některé by práce mohla být obzvlášť riskantní.
Koronavirová krize zřejmě přinese spoustu změn ve světě práce. Ale jako u každé krize i tady je klíčová otázka, kdo ponese náklady.
Tento případ ilustruje problematičnost obvyklé mediální prezentace koronavirové krize. Řada médií informuje o tom, jak se vlády a podniky s epidemií potýkají, ale nikde se nedozvíme, jak se tím přetváří svět práce a jakou zátěž to představuje pro samotné pracující. Právě tito lidé jako pracovníci ve službách s nízkým platem, donáškoví řidiči ve Wu-chanu, kteří se starají o obyvatele v karanténě, se musí nejvíce vypořádávat s dopady krize a jsou nejvíce ohroženi. Uklízeči jsou v mnoha případech tou nejdůležitější bariérou proti šíření viru. Je absurdní, že zrovna oni patří mezi nejhůře placené pracovníky. Vzhledem k této situaci a změnám v tom, jak funguje sektor práce s nejnižšími mzdami, bychom neměli vnímat koronavirus pouze jako nějakou přírodní katastrofu. Ukazuje se, že je nutné, aby se odbory organizovaly a chránily bezpečnost pracovníků, aby ti v první linii měli adekvátní odměnu a potřebnou ochranu.
„Prezentismus“ je nebezpečný
Šéfové budou vždy kritizovat „absentismus“ u svých zaměstnanců, během koronavirové krize bychom se ale měli bát spíše „prezentismu“ – neustálé přítomnosti těch, kteří by se měli léčit nebo odpočívat, a ne mít pocit, že musí jít za každou cenu do práce. Například pracovníci v potravinářství často vydělávají tak málo, že si nemohou dovolit chybět jediný den. Jak ukazuje jedna uživatelka na Twitteru, pokud tito lidé nemají zajištěnou nemocenskou, budou dál chodit do práce, čímž mohou přispět k dalšímu šíření viru. Podle US Bureau of Labor Statistics pobíralo nemocenskou v roce 2017 pouze 46 procent pracujících ve službách.
V Británii se nemocenská obvykle vyplácí poté, co zaměstnanec chybí třetí den. Řetězec JD Wetherspoon, zaměstnávající více než 45 tisíc lidí, oznámil, že bude chápat koronavirus jako jakoukoli jinou nemoc, což znamená, že nemocní zaměstnanci, kteří zůstanou doma, aby virus dále nešířili, nic nedostanou. Obzvláště to pocítí pracující na částečný úvazek, protože v Británii mají na nemocenskou nárok pouze ti, kdo vydělávají alespoň 118 liber týdně.
Během prvního vypuknutí viru v Číně soukromé společnosti pracovníkům mzdy snížily či opozdily. Ti byli v mnoha případech nuceni využít nároky na placené volno a připravovat se na neplacenou dovolenou. Zaměstnanci Foxconnu se z karantény vracejí do práce za třetinu platu. Zaměstnanci v restauracích jsou bez práce, protože nejsou klienti.
Někteří zaměstnavatelé dělají změny. Londýnské Financial Times poučují bílé límečky o etiketě práce z domova a tvrdí, že tolik chválený příchod práce na dálku mimo kancelář se konečně stává realitou. Tradiční byznysy se posouvají směrem k flexibilní práci, jež kdysi patřila výhradně Silicon Valley a oblasti technologií, aby se jejich zaměstnanci nenakazili a neztratili tak více pracovních dnů. Ropná společnost Chervon vyžaduje práci z domova po svých třech stovkách zaměstnancích v Londýně. Jenže tito lidé budou mít na šíření pandemie nepatrný dopad, protože miliony pracujících v oblasti služeb a výroby musejí být přítomny na pracovišti. Pokud necháte nemocné zaměstnance pracovat, ohrozíte nákazou zákazníky a klienty, když je ale necháte doma, budete možná muset ukončit podnikání.
Problém je, že kultura „prezentismu“ klade zátěž při rozhodování na samotné zaměstnance, což často znamená, že jdou do práce, i když by měli zůstat doma. Rozložení sil na pracovišti – tyranie šéfa a potřeba mzdy pracujících – způsobuje iracionální rozhodnutí, která ohrožují celou společnost. Pokud se příchod do práce považuje za „loajalitu vůči zaměstnání“, není to dobré pro spolupracovníky ani zákazníky.
Každý ví – joby se mění
Nemění se však jen pracovní kultura, ale i náplň. To se týká zejména těch pracovníků v odvětvích, jež mohou přispívat k prevenci chorob, jako jsou uklízeči nebo zdravotníci. Zaměstnanci z řad ochranky a stráže jsou v Nigérii, kde se tento víkend objevil první pacient s koronavirem, mobilizováni, aby rozdávali lidem vstupujícím do budov dezinfekci. Využívání pracovníků s nejnižšími platy k zabránění rozšíření viru by mělo jít ruku v ruce s benefity za rizikovou práci a také s právem na nemocenskou, díky nimž by práci mohli vykonávat efektivně. Tyto požadavky bohužel nemohou být dál od reality. Pracující pod obrovským tlakem jsou zatíženi velkou odpovědností, ale zůstávají bez odměn.
Při nedávné návštěvě muzea v Bruselu jsem si všiml, že jeho zaměstnanci museli dezinfikovat audio průvodce návštěvníků. Ač se to jeví jako maličkost, tito lidé dostanou zřídka adekvátní školení na tyto improvizované úkoly, jež se najednou stanou součástí jejich práce. Ještě vzácněji se pak stává, že by za tuto práci navíc dostali zaplaceno navíc. Je to všechno „součást práce“, naléhají šéfové. Každý, kdo pracuje v těchto službách, v nichž je přímý kontakt se zákazníkem, ví moc dobře, jak se takové malé úkoly a činnosti rychle nahromadí, až se stanou nezvladatelné. A to zejména v případě, kdy je na pracovišti kvůli nemoci nedostatek zaměstnanců.
V úklidovém sektoru koronavirus zintenzivňuje pracovní režim zaváděním standardizovaných pracovních procesů. Ty stanovují orgány, jimž dominují společnosti, které často kodifikují vlastní pracovní metody, aby získaly konkurenční výhodu na trhu. Ale pracovníci k tomu nemají co říct. Navíc není nijak vědecky dokázáno, že tyto standardy skutečně vedou k lepším výsledkům.
Zdravotničtí pracovníci na tom nejsou o moc lépe. Whistleblower na americkém ministerstvu zdravotnictví odhalil, že ministerstvo nevybavilo zaměstnance dostatečnou ochrannou výstrojí. Nedostatek ochranných pomůcek se jen zhoršuje, protože běžná populace nakupuje roušky. Americký generál požádal veřejnost, aby se zdržela nakupování roušek, protože je potřebují především zdravotničtí pracovníci, aby se při léčbě pacientů sami neinfikovali.
Vypuknutí viru v Číně ilustruje, jak přetížení nemocničních pracovníků podrývá veškeré úsilí v boji proti epidemii. Více než tři tisíce zdravotnických pacientů v Číně bylo infikováno a osm jich zemřelo. V jednom případě pacient přijatý do wu-chanské nemocnice nakazil nejméně deset pracovníků. Nedostatek lékařského materiálu, rostoucí počet pacientů a vysoká přenositelnost viru spolu se stresem, nadměrným počtem hodin a nedostatkem zaměstnanců vytvářejí začarovaný kruh pro ty, kdo jsou pověřeni s krizí bojovat.
Jak koronavirus cestuje z jedné země do druhé, není pochyb o tom, že čím dál víc pracujících se bude muset vypořádat s jeho následky. O čem naopak pochybovat lze, je zajištění vyšších odměn, dalšího zaškolení a zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. To vše je ale nezbytné, mají-li si ti v první linii uchovat základní důstojnost při práci – a vykonávat tak to, co se od nich očekává.
Konec gig ekonomiky?
Obzvlášť ohrožení jsou pracovníci v gig ekonomice (zakázkové ekonomice), protože nemají žádnou ochranu od zaměstnavatele. V Číně zajišťují řidiči dodávek potraviny pro lidi v karanténě. Jenže vůbec netuší, zda jsou tito lidé nemocní, nebo ne. Zatímco se turismus zpomaluje, zaměstnanci ve službách se infikují od turistů, s nimiž přicházejí do kontaktu, což má někdy smrtelné následky. Na Tchaj-wanu v únoru zemřel taxikář, který převážel cestující z Číny a Hongkongu. Zpomalení turismu zničilo taxikářům obživu, protože jejich denní mzdy klesly z třiceti na deset dolarů za den. Ti, kdo se cítili nemocní, často využili taxi nebo aplikaci místo zavolání sanitky. Pacientka s koronavirem v Londýně nezavolala sanitku a místo toho ji na nejbližší pohotovost zavezl Uber. Byla to krátká jízda a řidič virus nechytil. Tyto příběhy ale upozorňují na nebezpečí, jimž jsou pracovníci v gig ekonomice vystaveni.
Tito lidé nemají právo na nemocenskou dovolenou ani na benefity zdravotní péče. The Washington Post informoval o tom, jak řidiči čistí svá auta. Tyto řidiče samozřejmě nikdo neplatí za čas navíc strávený čištěním. Narozdíl od Lyftu poslal Uber svým řidičům v aplikaci zprávu s podrobnými informacemi o opatřeních, která by měli podniknout. Tím se ukazuje, že jsou jeho zaměstnanci – a proto by se s nimi tak mělo zacházet.
Modely zaměstnanosti těchto společností, jejich algoritmické řízení a kontrola nad pracovníky jsou během epidemie neudržitelné. Nedostatek transparentnosti a základních práv pracovníků – zaměstnavatelé nedělají nic, aby pracovníky před šířením viru chránili – mezitím přispívají k rasismu vůči Asiatům, protože někteří řidiči odmítají svézt asijsky vyhlížející cestující.
Požadavky pracujících, reakce odborů
V současnosti to vypadá, že koronavirus bude nadále prohlubovat stávající nerovnosti na trhu práce. Odborová hnutí by ale neměla zaměstnavatele ignorovat, jako by byli jen oběťmi situace. Společnosti by měly poskytovat ochranné pomůcky, nabízet více práce z domova a poskytovat nemocenskou na více dní spolu s benefity zdravotní péče. Britský Kongres odborových svazů se snaží jít příkladem a žádá, aby pracovníci pod nynějším limitem 118 liber týdně dostávali rovněž nemocenské dávky, a to od prvního dne doma. Tato právní změna by prospěla zhruba dvěma milionům pracujících. Předseda vlády Boris Johnson řekl 3. března, že nemocenská se bude vztahovat na první den doma, ale neodpověděl na otázku Jeremyho Corbyna, zda se bude vztahovat i na zaměstnané na částečný úvazek.
Ve Frankfurtu mezitím vyžadovali pracovníci letištní bezpečnosti, aby mohli nosit roušky. Přestože roušky nutně nezabrání šíření viru, odbory by měly žádat zvýšená opatření na ochranu zdraví a bezpečnosti pracovníků v přímém kontaktu s lidmi. K tomu by měly přidat požadavky na více dní v home office režimu. I když práce z domova není bez problémů, výrazně by prospěla ženám, které častěji musí balancovat práci s péčí o děti či rodiče.
Koronavirová krize zřejmě přinese spoustu změn ve světě práce. Ale jako u každé krize i tady je klíčová otázka, kdo ponese náklady. Jednou z možností pro pracující je fatalismus, tj. přijetí tvrzení šéfů, že řešení nastávajících problémů je prostě „součást práce“. Místo toho ale můžeme trvat na tom, aby zaměstnavatelé převzali odpovědnost a implementovali změny nezbytné k zajištění bezpečnosti nás i široké veřejnosti.
Autor pracuje v mezinárodní odborové organizaci UNI Global Union – Europa.
Z anglického originálu The Insanity of Making Sick People Work, publikovaného na stránkách časopisu Jacobin, přeložil Lukáš Pokorný.