Osobní vlaky v Británii se vracejí pod státní kontrolu. Přinejmenším dočasně

Britská vláda přebírá tržby i ztráty soukromých dopravců ohrožených koronavirovou krizí – prozatím na půl roku. Po zkušenostech s privatizací by ale většina Britů uvítala trvalé zestátnění.

Ve všeobecné krizi způsobené pandemií koronaviru se vlády jednotlivých států uchylují k donedávna stěží představitelným opatřením. Jedním z nich je i pondělní rozhodnutí britského ministerstva dopravy, které přebírá finanční odpovědnost za zajištění provozu osobních vlaků. Mezi zprávami o boji s šířením nákazy tato událost poněkud zapadla, přinejmenším v britském kontextu se ale jedná o průlom.

Těžko předvídat, jak se situace v Británii vyvine, ale pokud se od privatizační politiky odklání i pravicová vláda, nejde o bezvýznamnou událost.

Britské železnice byly postupně privatizovány za konzervativní vlády Johna Majora v letech 1994–1997. Tradiční značka British Rail zanikla a síť byla rozdělena na jednotlivé „frančízy“ s vysoutěženými soukromými dopravci. Ti dostávali subvence na ztrátové spoje, ale tam, kde se dal předpokládat zisk, museli naopak odvádět poplatek. V řadě případů však nebyly společnosti schopny plnit svoje závazky – některé se dostávaly do finančních potíží, jiné prosluly chronickým zpožděním a odříkáním spojů. Naposled takto přišla o licenci společnost Northern Rail ze skupiny Arriva, která od loňského prosince provozuje vlaky i na řadě tratí v Česku.

Ekonomický kolaps hrozil dopravcům i v současné krizi, kdy počet cestujících ve vlacích klesl téměř o tři čtvrtiny, ale část obyvatel stále potřebuje dojíždět vlakem do práce či k lékaři. Opatření britské vlády není „plnokrevné“ zestátnění – zpráva britské vlády se tomuto označení vyhýbá, i když mluví o zajištění klíčových spojů „v národním zájmu“. V každém případě byl systém frančíz na šest měsíců pozastaven; dopravci budou dál zajišťovat služby podle krizového jízdního řádu, ale riziko nákladů i tržeb ponese vláda. Znamená to větší jistotu jak pro cestující, tak pro zaměstnance.

https://twitter.com/bringbackBR/status/1242060616728219650

Už teď ale zaznívají hlasy, podle kterých jde o faktické znovuzestátnění osobní dopravy, které nebude jen dočasné. Nejistota v sektoru veřejné dopravy může totiž trvat mnohem déle. Převedení železnic zpět pod státní kontrolu má navíc podporu většiny Britů, a to nejen mezi příznivci labouristů – před prosincovými volbami nemluvil o znárodnění jen Jeremy Corbyn, ale i mnozí konzervativci.

Privatizace British Rail, jejímž negativním důsledkům se na přelomu tisíciletí věnoval i filmař Ken Loach nebo dramatik David Hare, je dnes všeobecně považována spíše za neúspěch, i když má dosud své obhájce. Ti poukazují zejména na nárůst počtu cestujících. K němu ale před koronavirovou krizí docházelo i v řadě zemí se státními drahami. Britské železnice byly navíc v době privatizace zanedbané a zaostávaly za kontinentální Evropou (v osmdesátých letech za vlády Margaret Thatcher nepřepravily víc cestujících než koncem 19. století), takže rostou z nízké úrovně. Ani dnes ale nejsou čísla uspokojivá: průměrný Brit ujede vlakem zhruba 1000 kilometrů ročně, tedy podobně jako průměrný Čech. Pro zemi, která kdysi mívala nejvyvinutější železniční systém na světě, nejde o lichotivý výsledek.

V letech po privatizaci navíc vlivem minimalizace nákladů na údržbu došlo k několika tragickým nehodám, které měly značný celospolečenský dopad. Správu infrastruktury v roce 2002 opět převzal stát. Dnes cestující kritizují častá zpoždění, nespolehlivé spoje a především přemrštěné ceny jízdenek – právě na pasažéry byla totiž přenesena velká část nákladů. Těžko předvídat, jak se situace v Británii vyvine, ale pokud se od privatizační politiky odklání i pravicová vláda, nejde o bezvýznamnou událost.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies