Perské princezny a sexismus českého akademického prostředí

Mluvčí Filosofické fakulty Petr Kukal nebyl vyhozen za jediný text. Způsob, jakým se veřejně a pod hlavičkou akademické instituce vyjadřoval, je ukázkou toxického prostředí českých vysokých škol.

Tiskový mluvčí Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, básník a autor několika učebnic a monografií Petr Kukal musel skončit ve své funkci. Definitivním popudem k jeho odchodu byl článek v deníku Metro, ve kterém přirovnal ženy v rouškách k „perským princeznám“ a vzkázal jim, že jsou stále krásné. Univerzita se krátce poté s Kukalem dohodla na ukončení spolupráce s vysvětlením, že se jednalo o vyvrcholení dlouhodobých neshod. A následně samozřejmě vytáhli do boje na jeho obranu všichni známí bojovníci proti „gender džihádu“ na českých internetech – Jan Hřebejk a Jakub Horák v první řadě, komentáři mainstreamových médií v závěsu (šéfredaktor Info.cz Michal Půr neváhal použít oblíbené slůvko „neomarxismus“) a armáda pohoršených twitterových účtů v týle. Na vyjádření režiséra Jiřího Stracha v tričku „Je suis odsouzený kriminálník Weinstein“ bohužel stále čekáme.

Co předcházelo

Pokud by to bylo tak jednoduché, jak úvod tohoto článku naznačuje a jak si všichni zmiňovaní obhájci Kukala nejspíš myslí, možná by skutečně vyhazov nebyl na místě. Většina zmíněných mužů však zároveň s tím, že sdílí slova podpory kolegovi, který padl za oběť šílenému feminismu (a přitom chtěl být jenom malinko oplzlý v přijatelných mezích), sdílí také článek na serveru iRozhlas.cz. A ten poměrně dobře vysvětluje kontext celé situace. Předně, Kukal nebyl z FF UK odejit za jediný článek. S vedením fakulty měl dlouhodobější neshody a stížnost, kterou na něj (nikoliv na základě článku, ale na základě toho, jak se jeho autor zachoval v diskuzi pod ním) podala studentka FF, rozhodně nebyla první. Kukal ji mimochodem sám vyzval, ať stížnost podá, pokud se jí něco nelíbí. Zmíněný článek v Metru byl jen vrcholem dlouhodobě problematického působení mluvčího, u kterého od začátku nebylo jasné, zda skutečně reprezentuje fakultu nebo se prostě jen rád poslouchá, čte svoje vlastní vtípky a využívá k tomu oficiální účty fakulty.

Nikdo si nezaslouží vyhazov za jeden hloupý článek. Ale my, všechna ta děvčátka v pěkných šatech, si zasloužíme volně se nadechnout a říct nahlas, jak extrémně toxické pro nás akademické prostředí je.

To je potřeba mít na paměti, než z něj začneme dělat mučedníka (tento titul ho ale nepochybně tak jako tak čeká). Samotný článek o „perských princeznách“ by nejspíš k vyhazovu nevedl (a sám o sobě by ani vést neměl), kdyby mu nepředcházely jiné problémy. Můžeme přimhouřit obě oči a zkusit odhlédnout od faktu, že Kukal sám sebe rád stylizuje do lidového barda opěvujícího krásy „děvčátek s modrýma očima“. Můžeme tedy i přeskočit diskuzi o tom, nakolik je to vkusné či současnou českou poezii obohacující. Nemůžeme ale stejně snadno přejít skutečnost, že jinak byla jeho činnost na fakultě v podstatě neviditelná a svou funkci prostě neplnil. S novináři komunikoval zhruba se stejným nadhledem jako se studentkami ve zmíněné diskuzi na Facebooku. Článek v Metru tedy nebyl jednorázovým průšvihem, ale jedním z mnoha problémů člověka, který ve své funkci neprezentoval instituci, ale hlavně sám sebe. Na sociálních sítích Kukal nikdy nedokázal svoji profesionální a soukromou identitu oddělit. To se koneckonců projevovalo už v jeho předchozím působení na ministerstvu kultury, jehož twitterový účet Kukal proslavil, mimo jiné, více či méně vtipně skrytými urážkami různých politiků, včetně prezidenta. Vtipné to bylo zvláštně pro ty, kteří stejně jako on prezidentovi nefandí. Zda se to mělo dít na oficiálním účtu ministerstva, je už ale jiná otázka. Ze všech těchto důvodu je rozhodnutí vedení fakulty Kukala vyhodit naprosto pochopitelné.

Nezapomínejte na make up

Samotný článek o perských princeznách není nijak brutálně sexistický, je spíš trochu ignorantský. Hodnotit, jak ženy vypadají v rouškách v době, kdy roušky nosíme všichni povinně, abychom ochránili sebe a své blízké, je mimo. Ignoruje to třeba zásadní fakt, že na ženy nyní více než kdy jindy dopadá břemeno práce a péče o rodinu a to poslední, co potřebují, je, aby je někdo povzbuzoval, ať nezapomenou na make-up. Stejně tak není od věci se pozastavit nad tím, že o ženách, které se na Blízkém východě musí – často nedobrovolně – zahalovat, protože žijí v teokratické diktatuře, píše Kukal jako „o perských princeznách“. Jako by tu byly hlavně pro potěchu mužského oka. Možná bychom si dokonce mohli stěžovat na to, že mluvčí instituce jako Filozofická fakulta reprodukuje orientalistické myšlení v jeho nejškodlivější podobě – a přitom právě na téhle fakultě se studenti učí, proč takovou chybu nedělat. Nicméně v mainstreamovém českém tisku vycházejí horší věci. Takže znovu: za tento jeden článek by nikdo být vyhozen neměl a také ani nebyl.

Nepatřičný orientalismus s nádechem sexismu mají být předmětem diskuze, ale samy o sobě by neměly vést k ničemu jinému než ke zpětné vazbě a kritické diskuzi o tom, co je ještě přijatelné a co už ne. Co ale má vést a také vedlo k vyhazovu je povýšený postoj vůči komukoli, kdo nesouhlasí, a výsměch všem, kdo se nad výše uvedenými nedostatky zmiňovaného článku pozastaví.

Když se pod Kukalovým článkem rozhořela diskuze na sociálních sítích, odkryl se způsob jeho uvažování naplno. Studentku, která se proti textu dost opatrně vymezila, nazval „děvčátkem mladším, než jsou oba jeho synové“ a oznámil jí, že zatímco „tys napsala pár seminárek, já vydal dvacet knih“. Svůj (nyní již smazaný) elaborát pak zakončil slovy, že jeho generace je dnes démonizovaná.  Říká se o ní totiž, že plácala ženy na potkání přes zadek, ale to oni přece nedělali, oni jenom říkali ženám, že jim to sluší, a dnes jsou „bezradní“, protože jim za to „děvčátka“ nadávají. Na závěr ale Kukal dodává, že on tak bezradný není. Názory komentujících jsou mu jedno. „Jak jistě pochopíš, pro nás jste jenom děti.“ A tímhle je řečeno vše – ano, v očích bojovníků za svobodu takzvaného nevinného komplimentu jsou ti, kterým se jejich chování nelíbí, „jenom děti“.

Všechna ta děvčátka na univerzitách

V té situaci jsem sama byla mockrát. Nedokážu ani spočítat, kolikrát mi dal někdo – slovně, nebo i jinak – dal najevo, že jsem jen „děvčátko“. Často třeba ve chvíli, kdy jsem se snažila o akademickou diskuzi, a místo toho se mi dostalo názoru na barvu mých očí nebo střih šatů. Univerzita Karlova je moje alma mater, škola, na které jsem získala tři tituly. Studium pro mě vždycky bylo extrémně důležité. Moje touha po uznání za to, co jsem vymyslela nebo napsala, ale pravidelně narážela bariéry mého vzhledu. Přicházelo překvapení, že vypadám mladší, než jsem, že jsem „toho ještě tolik nenapsala“, případně se třeba diskutovalo o tom, čí jsem holka – třeba někoho, kdo toho opravdu hodně napsal? Ale to nevadí, protože přece mi to sluší, nebo ne? Jako pouhé dítě, které se prostě musí podřídit, jsem se cítila při obhajobě závěrečné práce, při mnoha zkouškách, při diskuzi nad texty i při neformálních diskuzích v hospodě s vyučujícími.

Není pochyb o tom, že atmosféra vyvyšování, hierarchie a skrytého sexismu není vlastní pouze akademickému prostředí. Jenže způsob, kterým se v akademickém prostředí pracuje, má bohužel tendenci tyto negativní jevy posilovat. Na vědeckou kariéru se člověk málokdy dá proto, že by si chtěl zařídit pohodlný život. Akademická kariéra je mnohem více propojená s niternou představou o tom, kým jsem a co v životě chci. Povýšené zacházení potom bolí nadvakrát, protože zdaleka nejde jenom o pracovní pozici nebo titul. Situace, kdy vás někdo hodnotí a kdy si to nemůžete nebrat osobně, protože jste dané věci věnovali všechno, co ve vás je, je doslova základním kamenem vztahů v univerzitním a akademickém prostředí. A ke své vlastní škodě nemá české akademické prostředí absolutně žádná opatření, která by dopady těchto extrémně náročných situací mohla zmírňovat.

Jsou to nepsaná pravidla toho, jak věci fungují, o kterých je lépe nemluvit nahlas, jinak riskujete nálepku vzteklého děvčátka, jehož práce beztak asi nebyla moc dobrá, moc toho nenapsalo a akorát si vzalo ty pěkné šaty… Kukal má vlastně pravdu – v očích lidí, jako je on, a jako je mnoho lidí ve vedení fakult, výzkumných ústavů a grantových institucí, jsme „jenom děti“, které potřebují trochu paternalismu, občas pokárat, občas poplácat po zádech, ale hlavně udržet ve vymezených limitech. Na našem názoru nezáleží a nebude záležet do té doby, než přistoupíme na pravidla hry, necháme se poplácat po zádech a časem třeba se stejným povýšenectvím poplácáme někoho jiného.

Nikdo si nezaslouží vyhazov za jeden hloupý článek. Ale my, všechna ta děvčátka v pěkných šatech, si zasloužíme volně se nadechnout a říct nahlas, jak extrémně toxické pro nás akademické prostředí je. Petr Kukal nám tak všem svým způsobem prokázal službu, když tuhle toxicitu, do sebe zahleděnost a nedostatek ohledu na kohokoliv níže v hierarchii přetavil dokonce do veřejné komunikace fakulty. Aspoň si tak někdo všiml, že už je toho možná trochu moc.

Autorka je sociální antropoložka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies