Picardovská arogance: Proč už Star Trek není nejlepší space soap opera?

Proslulá televizní sci-fi série hledá své místo v televizním světě budoucnosti. Na pomoc povolala z hvězdného důchodu svého nejslavnějšího kapitána.

Jean-Luc Picard má výsostné postavení nejen v univerzu Star Treku, ale i v očích fanoušků. Ve své dokonale oddané službě Federaci planet a svým přátelům a kolegům na hvězdné lodi Enterprise se spíš než vzorovému velícímu důstojníkovi podobá nějaké božské figuře. Usazen za stolem ve své kapitánské místnosti činil ta nejtěžší rozhodnutí, bral na sebe břemeno viny i zklamání. Po peripetiích pochybností to ale byl vždycky Picard, kdo nakonec věděl, co musí udělat. Jen on sám. A taky to svým blízkým pokaždé řádně vysvětlil. Právě to je „picardovská arogance“, o které mluví jeho bývalý první důstojník Will Riker v sedmém dílu seriálu nazvaného Star Trek: Picard – odmítat pomoc milovaných lidí v jejich prospěch, protože existuje tíha, kterou unesou jen někteří, a možná jen jeden člověk v celém vesmíru.

Star Trek vznikl v době kulminující studené války jako kolektivní sen tvůrců a diváků o krásném světě zítřka. Co o naší současnosti a budoucnosti vypovídá spíše dystopický Picard, který se vydává na svou možná úplně poslední misi?

Po určité době strávené s Novou generací a navazujícími filmy vám tato dominanta Picardova charakteru začne tak trochu lézt na nervy. Odlidšťovat jej. A to navzdory excelentnímu výkonu Patricka Stewarta, který o koňské délky přehrává své pandány v ostatních mutacích – Kate Mulgrew (kapitánka Janewayová), Averyho Brookse (kapitán Sisko) či Williama Shatnera (kapitán Kirk). Proto nejspíš uvítáte výchozí premisu nejnovějšího seriálového spin-offu, který si jméno vůdčí postavy vetkl přímo do názvu. Admirál Picard si v zaslouženém důchodu totiž ani náhodou neužívá ráje na Zemi, v nějž se jeho domovská planeta v představách tvůrců předešlých startrekovských seriálů změnila. Důvodem je jeho ostrý střet s vedením Hvězdné flotily před více než deseti lety, který vyústí v deziluzi z celé Federace planet, sebelítost a pasivitu. Ideální startovní bod pro vesmírné dobrodružství, které se následně začne odvíjet. A to je možná ten problém…

Zastaralý model?

S předčasným ukončením seriálu Enterprise po čtvrté sezóně v roce 2005 ještě zesílily hlasy, že sériový model jednotlivých příběhů posádky hvězdné lodi či vesmírné stanice už je zastaralý. Největší obliby mezi fanoušky v době „postpicardovské“ se dočkal Hluboký vesmír 9, který v posledních sezónách výrazně opustil epizodickou strukturu na úkor průběžného líčení válečných událostí ve střetu s Dominionem. Tato franšíza došla také nejdále, pokud jde o ztemnění celého konceptu – tedy v něčem, co by se dalo označit jako „opuštění roddenberryovského kánonu“ (podle humanistických idejí, které do seriálu vtělil jeho tvůrce). Za každých podmínek příkladní zástupci Hvězdné flotily najednou ve válečném stavu nedokážou dostát všem ideálům, které se zavázali následovat. Jsou nuceni dělat kompromisy, které se odrážejí na jejich psychickém stavu. S odhalením supertajné služby jménem Sekce 31, která se řídí výhradně principem „účel světí prostředky“ a dělá za Federaci planet černou práci, navíc padají poslední iluze o světě, kde je respekt k druhým nejvyšší hodnotou, a to i ve vztahu k úplně cizím kulturám.

Seriál Star Trek: Discovery, který roku 2017 převzal štafetu letité série – už od šedesátých let s různě dlouhými přestávkami pokračující v líčení událostí odbývajících se několik století v budoucnosti –, tak celkem pochopitelně připomínal své předchůdce jen zdánlivě. Musel se taky vyrovnávat s otřesem, který s kánonem i estetickými normami v pozitivním slova smyslu mezitím provedl ve dvou úvodních filmech podivuhodného rebootu J. J. Abrams. Úměrně technologickým možnostem média a očekávání současných diváků přibylo akce a dramatických zvratů, které nutně přecházely z jedné epizody do druhé. Tedy lépe řečeno z jednoho dílu do druhého, protože o epizodické struktuře se už dá mluvit jen stěží. Zmizelo to, co v povědomí části fanoušků zastupovalo tresť celého konceptu Star Treku – efekt hvězdné lodi (vesmírné stanice) jako ekvivalentu sitcomové omezené scény, kde se ovšem nerozehrávají komické situace, ale typicky melodramatická vztahová dynamika.

Největší přínos Gena Roddenberryho pro budoucnost televize nespočíval v pokrokovém utváření zápletek epizod původního Star Treku kolem aktuálních společenských a politických témat, ale v ustavení transformace jednoho z nejvlastnějších televizních formátů (studiového melodramatu, případně soap opery, chcete-li) do takové podoby, která zároveň oslovuje i vyšší mozkové funkce. Jak dokazuje široký fandom, řada časopisů (dnes už internetových zinů), fór a dalších platforem, stupeň ztotožnění s postavami, jejich osudy a vzájemnými vztahy je u diváků velký. S jistotou danou pravidelností jste se v době premiérového vysílání původní série, Nové generace atd. týden co týden vraceli do dobře známých prostředí, abyste sledovali, jak se s pomocí důvtipu a nejmodernější technologie vaši oblíbení hrdinové vyrovnají s dalším střetem s neznámem a nejistotou. Zároveň jste ale v tom hvězdném bytovém domě blíže poznávali některé obyvatele a jejich nadstandardní vztahy dané výjimečnými charaktery, společným cílem, ale i výlučností situace.

Krásný svět zítřka už není

Star Trek v sobě totiž až dokonale koncentruje to, co dánská veřejnoprávní televize DR o několik dekád později ve svých „dogmatech“ definujících klíčové principy, kterými se řídí tamější dramatická tvorba, označila jako dvojí storytelling. Řečeno lapidárně, divákovi se dostává dobré zábavy, která v televizi dlouhá desetiletí měla podobu fixace na postavy v melodramatických schématech, na druhou stranu má ale díky inovativním zápletkám možnost reflektovat aktuální společenské, politické, kulturní a jiné problémy. A jako bonus ještě k tomu získává onu utopickou vizi lidstva, které se nakonec poučí ze svých fatálních omylů, ústících do světové války či globální katastrofy, a vydá se na misionářskou cestu vesmírem, aby šířilo vyznání rozumu a tolerance.

Tento poslední aspekt odpadl z konceptu Star Treku jako první už ve zmiňovaném Hlubokém vesmíru 9. Discovery, jak už bylo řečeno, pak ještě zásadnějším způsobem popřelo epizodickou strukturu. A zbytky esence Star Treku nakonec rozmetal právě aktuální příspěvek do série, v jehož případě už z názvu můžeme vytušit, že o nějaké stabilnější posádce vesmírné lodi, setrvávající delší čas v jednom prostoru a pevně daných vazbách, nemůže být ani řeč.

Co tedy zbylo? Relativně hodně, ale pro opravdového fanouška i zoufale málo. Obraz Federace planet se v realistických intencích mnohem víc podobá světu, jak ho známe dnes. Kapitán/admirál Picard na začátku překvapivě není vtělením božství, na které jsme zvyklí z Nové generace. A dramatický oblouk sklenutý kolem už popisované „picardovské arogance“, jeho všeobjímajícího otcovského instinktu i velice aktuální problematiky autonomie robotů a umělé inteligence působí víc než sympaticky. Bohužel tu ale zároveň mnohé přebývá – třeba řada jednoduchých, až primitivních dialogů nebo nezbytné výstupy fanoušky milovaných postav, jako je android Data nebo Sedmá z devíti.

A přinejmenším autor těchto řádků zoufale postrádá ještě jednu věc. Star Trek vznikl v době kulminující studené války jako kolektivní sen tvůrců a diváků o krásném světě zítřka. Byl připomínkou a vyjádřením naděje, že když všechna historická příkoří překonáme, vkročíme snad jednou do budoucnosti prosté peněz i sobeckých, partikulárních zájmů. S cestou do vesmíru se nám rozšíří obzory a získáme tolik potřebný odstup. Ano, je to až dechberoucí naivita, která má blíže k renesančním utopiím než nějakým pravděpodobným prognózám. A jde zjevně o dokument doby, na kterém se podepsaly historické okolnosti jeho vzniku. Pak je ale potřeba si klást otázku: Co o naší současnosti a budoucnosti vypovídá spíše dystopický Picard, který se vydává na svou možná úplně poslední misi s cílem spasit milovanou Federaci planet?

Autor je publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies