Po deseti letech končí seriál o romských dětech Ptáčata. Kam za tu dobu doletěla?

Uzavřel se časosběrný projekt Kamily Zlatuškové, který byl důležitým vhledem do problematiky rasismu, vzdělávání a dynamiky dětských kolektivů.

Ptáčata vstoupila na televizní obrazovky v roce 2010 jako „pestrá a hlučná skupina dětí z komplikovanějších sociálních poměrů“. Jinak řečeno, jednalo se o uměle vytvořenou třídu na brněnské základní škole, iniciovanou peticí rodičů, kteří nesouhlasili se společnou výukou svých dětí a romských žáků. Přestože většina školáků pocházela z „brněnského Bronxu“ (oblast Cejlu obývaná převážně romskými rodinami), ve třídě 2. B nakonec skončily i vyloučené neromské děti, hendikepované například poruchou učení či pozornosti, nebo děti s jazykovými nedostatky.

Společenství odstrkovaných outsiderů se ujala producentka a režisérka Kamila Zlatušková společně s Ladislavem Cmíralem, kteří po dobu jednoho roku třídu natáčeli v přirozených i „pro televizi“ napsaných situacích ze školního a soukromého života protagonistů. Z časosběrného materiálu natočeného během jednoho roku vznikla nejprve šestidílná série považovaná za první český příspěvek k žánru docu-soap kombinujícího prvky reality TV, observačního dokumentu a tradičních televizních seriálů. Žánrově ojedinělý projekt vynikal širokým tematickým záběrem, jenž sice odrážel programové povinnosti veřejnoprávního média, ale dokázal skrze pozorování malé referenční skupiny pojmout rozličnou problematiku od českého školství přes sociální kontext rodin po vývoj a dynamiku dětských kolektivů. Ptáčata publiku nabízela vhled do aktuálních problémů, které jiné nezpravodajské, divácky atraktivní formy málokdy pokrývaly, a zároveň fungovala jako kvazisociologický experiment snažící se odhalit determinaci daného sociálního prostředí a vliv všudypřítomných stereotypů.

Výlet do Chánova

Třídě odsouzené k izolaci, která by se jinak vyvíjela stranou svých vrstevníků, se paradoxně dostalo výjimečného zacházení. Děti omezené finančními podmínkami svých rodin se krátkodobě dostaly do privilegované pozice, kterou získaly stejně nevědomky a nezaslouženě jako předtím status nechtěných studentů. Mohly tak například vyrazit na školu v přírodě, zajít na večeři do luxusní restaurace nebo navštívit senát. Žáci ovšem byli také nuceni pociťovat vlastní odlišnost a společenské odezvy na ni, když například strávili den v chanovském ghettu.

Navzdory tomu, že česká legislativa podnikla určité kroky ke zlepšení podmínek a omezení diskriminačních praktik, segregace ze školství ještě zdaleka nevymizela.

Ačkoli se situace několikrát pohybovaly na hraně mezi etickým přístupem a senzacechtivým kalkulem (kupříkladu sledování reakcí dětských hrdinů při fingované autonehodě), nebezpečí exploatace v podobě divácky vděčného „sociálního porna“ seriál předcházel doslovným zprostředkováním pohledu svých protagonistů. Ptáčata totiž dostala do rukou jednoduché kamery, aby zaznamenávala dění i mimo pravidelné natáčení. Zároveň děti soustavně reflektovaly své zážitky v rozhovorech před kamerou. Malí reportéři tak umožnili divákům proniknout do svého rodinného zázemí. Autoři tím převrátili tradiční způsob reprezentace menšin a kromě voyeuristického pohledu poskytli i ten introspektivní.

Konkrétní příběhy a úsměvné epizody ze školních lavic však odhalovaly víc než jen dynamiku vývoje dětského kolektivu. Skrze krátké epizody probleskovaly i systémové chyby a selhání veřejných institucí. Očividný byl například fakt, že učitelka Jarmila byla na výuku celé třídy včetně několika žáků se speciálními vzdělávacími potřebami sama. Přitom vyčlenění dětí do společné, „speciální“ skupiny bývá kontraproduktivní – péče navíc, kterou by bylo třeba věnovat studentovi s poruchou učení v „normální“ třídě se jen zmnohonásobí a pro pedagoga bez pomoci jednoho či více asistentů se stává neuskutečnitelnou. Další překážkou pak je nízké vzdělání rodičů. Pro řadu z nich je podpora potomků při studiu (třeba v podobě společného řešení domácích úkolů nebo doučování) mimo jejich možnosti.

Z hnízda ven

V druhé řadě – pouze šestidílné, sledující Ptáčata od třetího do šestého ročníku – už politikum vyznívalo explicitněji. O něco starší školáci jsou schopni větší sebereflexe a spolupráce s kolektivem spolužáků i štábu. Díly pozorující Ptáčata při přihlížení neonacistické demonstraci nebo poznávání rituálů a zvyků své kultury jsou sice od původní série téměř indiferentní, představují však již protagonisty s lepším vědomím sebe samých.

Třetí série, vysílaná od letošního ledna, je završením celého časosběrného projektu. Vznikala s větším časovým odstupem – zachycuje dospívající Ptáčata na konci povinné školní docházky, kdy se rozhodují o dalším směřování. Podle slov Zlatuškové studenti dopadli nadstandardně: z původní sestavy se přibližně třetina rozhodla pro ukončení vzdělávání po dochození ZŠ, druhá třetina zamířila na učňovské školy a poslední část na obory s maturitou, případně s perspektivou studia na VŠ. Zároveň z natáčení ale vyplynulo, že ambicióznější žáci většinou třídu opustili a přestoupili na jinou školu, kde měli lepší příležitost se prosadit.

Znatelná část dřívějšího osazenstva 2. B další účast na filmování odmítla, takže jednotlivé díly oproti minulým řadám nepojí konkrétní téma, ale jeden či dva protagonisté, kteří diváky informují o změnách ve svých životech. Dochází k obligátnímu bilancování a střetu naivních ambic s realitou a do každodenních zkušeností studentů se prodírají také zcela nová témata. Pro mnoho z Ptáčat znamenal přestup na střední školu první zařazení do úzkého společenství, v němž představují stereotypizovanou menšinu. V případě Alenky rasismus ze strany spolužáků nakonec vedl k opuštění školy a následně musela čelit neuctivému a děsivě necitlivému chování policie, když na stanici nahlašovala znásilnění. Míša se naopak potýkala s tím, že „na cizinku mluvila překvapivě dobře česky“. Detailnější vhled do problému a institucionálního zázemí ovšem oproti starším dílům trochu ustupuje a v duchu časosběrného modu je upřednostněno individuální prožívání postav.

Hledání osobní i kolektivní identity

Pro díly sledující žáky v novém prostředí se společným jmenovatelem stalo hledání osobní i kolektivní identity, vlastního místa ve společnosti. Kromě tradičního rozhodování o profesní dráze čelila Ptáčata i jiným výzvám. Míša nachází oporu v církevní organizaci, adoptovaná Jana se setkává se svojí biologickou sestrou a zakládá vlastní rodinu. Kamarádi Váňa a Patrik hodnotí své postavení ekonomických migrantů. Jakkoli jednotlivé zkušenosti nastolují zajímavé otázky, třetí série nicméně doplácí na příliš úzkou skupinu referentů, kteří by k danému tématu mohli přispět. Zatímco předchozí řady stály na zachycování sdílených zážitků a následné reflexi z rozličných úhlů pohledu, díky nimž bylo posléze možné vyvozovat obecnější závěry, v nejnovějších dílech převažuje perspektiva jednoho – sdělení zůstává vytržené a osamocené. Projekt s výjimečným sociálním přesahem tím ztratil některé kvality přesahující záběr časosběrného formátu a namísto aktualizované problematiky nabídl spíše aktualizace vybraných dějových linek formou mluvících hlav.

Sérii zato obohatila reflexe štábu. K hodnocení uplynulých let se totiž v posledním dílu přidali i autoři a členové týmu, čímž znovu a výrazněji vystoupili z rolí objektivních pozorovatelů. Odhalují vlastní emocionální zaujatost i postupné změny ve svém vnímání. Spolu s tím, že třetí řada upustila od předpřipravených dramatických situací a posunula se směrem k intimnějším rozhovorům, hledají větší míru autenticity i tvůrci, ovšem s tím, že konečné bilancování jako by očekávali až od diváků samotných. Širší společenský kontext je upozaděn, ale ne proto, že neexistuje nebo nemá vliv.

Přestože od doby, kdy vznikla rasistická petice vylučující Ptáčata z běžného školního prostředí, uběhlo téměř deset let, obecný pokrok z nejnovějších záběrů patrný není. Navzdory tomu, že česká legislativa podnikla určité kroky ke zlepšení podmínek a omezení diskriminačních praktik, segregace ze školství ještě zdaleka nevymizela. Zpráva Veřejné ochránkyně práv z roku 2018 například tvrdí, že se v České republice nachází 77 základních škol s nadpoloviční většinou romských žáků, na 58 školách tvoří děti romského původu víc než třetinu osazenstva a 12 dalších institucí navštěvují pouze romští školáci. Narativ, který příběhy Ptáčat nesou, tak ani po dekádě nevyznívá jako zastaralé varování, ale jako srážka s aktuální realitou.

Autorka je filmová publicistka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies