NIH Image Gallery, flickr.com
Výjimečný stav a všechna s ním spojená omezení, včetně zákazu vycházení, zatím běží bez problémů. Všechna nařízení jsou respektována. Lidé se semkli, pomáhají si. Zatím se zdá, že všichni táhneme za jeden provaz a epidemii zvládneme. Zatím…
Lid se povedlo sjednotit jednak válečnou rétorikou ze strany vlády, jednak tím, že dostal úkol, který mu do těžkých časů dal smysl: nosit roušky. Toto opatření sice – alespoň podle doporučení zdravotnických organizací i epidemiologů – proti šíření nákazy pravděpodobně není příliš účinné, má ale důležitou společenskou úlohu a psychologický efekt. Lidé, sedící doma, mohou proti šíření viru něco dělat. Tisíce sedly k šicím strojům, rozdávají hotové roušky sousedům nebo jiným potřebným lidem.
Co přijde, až bude roušek dostatek?
Brzy ale bude roušek dost. Pokud je odněkud nedoveze vláda, našije jich dost občanská společnost. Úkol splněn. Co přijde dál? A v tom je kámen úrazu: v boji proti koronaviru se totiž zatím úplně ztrácí jedna podstatná věc: nemáme žádný výhled na konec. Nikdo v tuto chvíli neví, nebo to alespoň nechce říct, co bude dál. Jediné datum, které zatím máme, je 24. března, kdy má skončit zákaz vycházení. Už dnes je jasné, že s největší pravděpodobností neskončí – ve hře je i varianta, že se opatření ještě zpřísní.
Pokud se budou ozývat hlavně ti, kdo staví ekonomické zájmy nad zdraví, a veřejnost jim dopřeje sluchu, nezbude vládě než kapitulovat, převzít jejich agendu a od opatření upouštět.
Jednota lidí dlouho nevydrží a toto datum bude zlomové. Vydržet týden doma je sice výzva, ale představitelná. Epidemiologové ale už dnes začínají upozorňovat, že aby opatření byla účinná, musela by trvat ne týdny, ale měsíce, možná i víc než rok – do doby, než bude k dispozici vakcína. A to je za současné situace společensky neudržitelné. Disciplína se začne vytrácet.
Roli v tom, jak se s krizí vypořádáme, budou hrát dva zásadní faktory. Prvním je mládež. Začne se bouřit jako první. A je to pochopitelné; mladé lidi nejde držet doma týdny, natož pak měsíce, zavřené v bytě s rodiči. Obzvláště ne s teplým jarním počasím. Mladí lidé mají svoje potřeby, chtějí a potřebují chodit ven, seznamovat se. A souložit. To přes internet nejde a PornHub to týdny neutáhne. Zákazy začnou porušovat a brzy je budou následovat další skupiny. Třeba obyvatelé malých bytů, ve kterých se rozhodně nedá dlouhodobě trávit čas.
Na to ze strany vlády existují jen dvě řešení. První je zostřená represe, zavedení tvrdého policejního státu, zákazy vycházení a podobně. Protože policie na podobné situace nemá dost lidí ani techniky, znamenalo by to nejspíš i nasazení armády. Ovšem útlak a represe vždycky vytvoří protisílu, takže výsledkem by byla taková soft občanská válka. Druhé řešení je uvolnění opatření, čímž se ovšem stanou neúčinnými a zbytečnými.
U dospělých je zásadním faktorem ekonomická stránka věci. I lidé pobírající 60 procent mzdy začnou mít existenční problémy, některým bude hrozit ztráta střechy nad hlavou. A to jsou ti, kteří na tom budou lépe. Živnostníci začnou pomalu – obrazně i doslova – zavírat krámy. Začne se zvyšovat nezaměstnanost. Lidé začnou být nespokojení.
Více výjimek – a víc pocitu nespravedlnosti
Aby se nespokojenost snížila, bude muset začít přibývat výjimek. Ty budou z principu nesystémové (podobně, jako jsme to viděli v prvních dnech s květinářstvími). Lidé budou víc a víc naštvaní: jak to, že on může mít otevřeno a vydělávat, a já musím sedět doma, chudnout a bát se o budoucnost? Začnou růst obavy a strach.
Velmi brzy se objeví lidé, kteří se začnou ptát: má cenu podstupovat takto drastická opatření, jestliže míra přežití nákazy je 98 procent? A když průměrný věk zemřelých je 80 let, tedy věk, který se tak jako tak blíží průměrné době dožití, takže vyléčené čeká možná jen pár měsíců života? První pokusné balónky už se objevují – stačí se začíst do rozhovoru s bývalými šéfy České národní banky, kteří cynicky poznamenávají, že ekonomika holt stojí nad některými lidskými životy.
Zákaz vycházení a bezmála úplně zastavení ekonomiky. Jsem lékař ale říkám: “Za spálenou zemi koronavirus nestojí. “ 98% národa to při správném řízení medicíny zvládne a nejde je uvést do bídy. Nejde navíc lidi děsit dopředu, nebo budou rabovat. Česko to dá!)
— Roman Šmucler (@smucler) March 20, 2020
Dříve či později budeme jako společnost stát před otázkou, jestli dáme přednost udržení ekonomické úrovně, nebo opatření zrušíme a necháme ty nejslabší napospas možnému ohrožení života. Současná politická situace, nahrávající jednoduchým řešením těch, co křičí nejhlasitěji, naznačuje, která možnost může zvítězit. Hlasy upřednostňující ekonomiku před ochranou slabších pravděpodobně přijdou z jiných směrů, než bychom čekali. Ať už to budou ekonomové nebo třeba nějaká obdoba SPD, bude pro ně toto téma jako stvořené: snadno na něm půjde na maximum vyhnat vztek a zoufalost lidí a zároveň tu bude skupina těch, na které lze ukázat prstem jako na viníky. Společnost bude opět rozdělena; dělící linie tentokrát povede zejména po hranici věku.
Pokud se budou ozývat hlavně ti, kdo staví ekonomické zájmy nad zdraví, a veřejnost jim dopřeje sluchu, nezbude vládě než kapitulovat, převzít jejich agendu a od opatření upouštět. Aby si vláda zachovala tvář, bude rušení zákazů zřejmě doplněno o nějakou formu nucené ochrany starších. Je možné, že zákaz vycházení zůstane platný pouze nad určitý věk, že pro ně zůstane vyhrazený nákupní čas v obchodech, že zůstanou zavřené domovy důchodců – ale v zásadě se dá tušit, že taková forma ochrany by byla spíše formální.
Co s tím? Je potřeba dát lidem v rámci možností existenční jistotu. Proto je klíčové uvést opatření na pomoc ekonomice, podnikatelům, OSVČ i zaměstnancům co nejrychleji. Ne kvůli tomu, že by měli během týdne dvou krachnout, ale proto, aby věděli, že stát stojí při nich a že situaci zvládnou. Aby měli nějaký vhled do budoucnosti.
Hlavně je ale zásadní sebrat vítr z plachet těmto hlasům už teď. Pokud mají lidé vydržet, musí mít perspektivu. Ovšemže cokoliv plánovat je teď těžké. Nicméně je to nutné. Žádná válka se nedá vyhrát bez plánu, tím, že děláme opatření ze dne na den. Ani ta proti viru. Plán se může změnit, může mít záložní varianty, to lze pochopit. Ale zásadní je mít aspoň vizi a tu s veřejností transparentně komunikovat. Dočkáme se jí?
Autor je právník.