Popíjení kravské moči. Je Indie připravená na koronavirus?

Indický premiér Naréndra Módí vyhlásil v úterý 24. března zákaz vycházení. Zvládne se Indie vypořádat s pandemií koronaviru?

„Chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale dopadlo to jako vždycky…“ Chaotický postup indických představitelů při reakci na globální koronavirovou pandemii asi nejlépe vystihuje slavná glosa někdejšího ruského premiéra Viktora Černomyrdina. Třítýdenní zákaz vycházení, který v úterý 24. března vyhlásil premiér Naréndra Módí, je už jen hašením dlouho doutnajícího požáru. Jak je druhá nejlidnatější země světa připravena na nastupující krizi?

Bizarní, nebo tristní?

„Pokud následujících 21 dní nedodržíte zákaz vycházení, může vaše rodina pociťovat následky dalších 21 let,“ varoval své spoluobčany předseda indické vlády ve svém úterním projevu. Od půlnoci z úterý na středu platí v celé indické federaci zákaz opouštění domova vyjma zaopatření nejzákladnějších potřeb a služeb. Byl to už druhý premiérův státnický proslov k mimořádné situaci během posledního týdne. Když 18. března ministerský předseda promluvil k národu o rizicích a opatřeních souvisejících s šířením koronaviru poprvé, mimo jiné důrazně doporučil občanům v neděli 22. března od 7 do 21 hodin nevycházet z domu. Zároveň však všechny vyzval, aby v pět hodin odpoledne po italském vzoru udělali co největší hluk, a poděkovali tak lékařům, zdravotníkům, policistům a dalším pracovníkům, jejichž nasazení je v této době klíčové. Těžko říct, jestli výsledek byl spíš bizarní nebo tristní. Úderem páté hodiny se do ulic indických měst nahrnuly davy lidí a z komorního díkůvzdání se stal festival lidové zábavy se zpěvy, tanci, ohňostroji a hrou na hrnce, talíře a další nádobí. Veškerá snaha omezit společenské kontakty se tak zcela minula účinkem.

Vzhledem k tomu, že státní struktury se na příchod koronaviru až do minulého týdne prakticky nepřipravovaly, dá se očekávat, že většina Indie prodělá nákazu během dubna a května.

Tragikomický výsledek dvou protichůdných doporučení a následná úplná karanténa jsou jen vyústěním liknavosti indického státu, který na blížící se virovou epidemii reagoval nekoordinovaně a se zpožděním. Zatímco ze světa přicházely zprávy o postupující nákaze, indičtí odborníci uklidňovali veřejnost, že v teplém indickém podnebí se virus nebude šířit. V kontrastu s váháním oficiálních státních představitelů o to víc vynikne činorodost hinduistických organizací, které již v předchozím týdnu organizovaly lidová shromáždění spojená se zaříkáváním zlých duchů a popíjením kravské moči, jež má údajně sloužit jako univerzální prevence proti nákaze koronavirem. Ačkoli šlo jen o jednotlivé případy s lokálním dopadem, jejich význam nemůžeme zlehčovat. Indická vláda totiž naprosto podcenila preventivní informační kampaň, při níž by občanům vysvětlila, jak mohou šíření koronaviru předejít, a tak mohly tyto podivuhodné léčebné metody zaujmout v indickém veřejném diskursu mnohem větší prostor, než jaký by si zasloužily.

Pozdě, ale přece?

Původní jednodenní doporučení nevycházet z domu mělo sice hodnotu spíše symbolickou, na druhou stranu však konečně vyslalo občanům signál, že situace je vážná, a popostrčilo vlády jednotlivých států, aby zavedly patřičná hygienická opatření. Jako první zareagovalo svazové teritorium Dillí, které do konce března uzavřelo hranice a vyhlásilo karanténu. Z hygienických důvodů tak muselo po 101 dnech skončit i protestní shromáždění na Šahín Bághu, které se nejprve změnilo pouze v symbolickou stávku a následně jej policie ukončila úplně. Ostatní indické státy uzavřely své hranice vzápětí, zatímco ústřední vláda do konce března pozastavila vnitrostátní leteckou dopravu a Paňdžáb a Maháráštra zavedly dokonce úplný zákaz vycházení, který záhy následovalo i Dillí. Celonárodní karanténa, již indická vláda vyhlásila v úterý večer a která na mnoha místech vedla k nákupní panice, je tak logickým vyústěním snah zamezit dalšímu šíření pandemie.

Pohled na statistiky nicméně napovídá, že Indie se k přijetí preventivních opatření rozhoupala až příliš pozdě, ve chvílích, kdy už ve společnosti dochází ke komunitnímu přenosu nemoci, tedy nákaza se šíří i mezi lidmi, kteří nenavštívili její ohniska. V době psaní tohoto článku počet potvrzených případů v Indii přesahuje 600 a úvodní lineární fáze epidemie se zřejmě láme do exponenciální. Skutečný počet nakažených přitom může být daleko vyšší, neboť úřady dosud prováděly důsledné testy pouze na letištích. Vychází také najevo, že Indie se podobně jako Česko dostatečně nezásobila zdravotnickým vybavením, naopak povolila jeho vývoz, a to navzdory doporučením Světové zdravotnické organizace (WHO), která už na konci února varovala, že ochranných pomůcek je nedostatek a situace se s propuknutím pandemie ještě zhorší. Zákaz vývozu ochranných pomůcek do zahraničí byl vyhlášen teprve 19. března, tedy den poté, co premiér Módí ve svém projevu nařídil občanům, aby zůstali celý den doma. Teprve tehdy si patrně ministerstvo zdravotnictví uvědomilo, že zásoby roušek a respirátorů nebudou stačit.

Čas, peníze a veřejné zdraví

Několik prováhaných týdnů může Indii přijít draho. Podle některých matematických modelů by mohla nákaza v zemi ve výsledku zasáhnout až 300 milionů lidí, tedy více než pětinu obyvatel, z toho zhruba deset milionů případů by mohlo být vážných. Střízlivější odhady hovoří o zhruba milionu nakažených během následujícího měsíce. Tato čísla sama o sobě nejsou v indickém kontextu nijak hrozivá a díky mladému věkovému průměru snad prodělá drtivá většina Indů virózu bez zásadnějších komplikací. Jenže vinou podceněné přípravy bude mít epidemie v Indii s největší pravděpodobností velmi rychlý a strmý průběh. Vzhledem k tomu, že státní struktury se na příchod koronaviru až do minulého týdne prakticky nepřipravovaly, dá se očekávat, že většina Indie prodělá nákazu během dubna a května. A na takový zápřah momentálně nejsou kapacity indických nemocnic připraveny. Zdravotnictví je dlouhodobě podfinancováno a zdejší jednotky intenzivní péče mohou nemocným nabídnout pouze 2,3 lůžka na 100 tisíc obyvatel, což je poloviční číslo ve srovnání s Íránem, který s drastickým dopadem koronavirové pandemie momentálně bojuje. Ačkoli Indie v minulosti dokázala díky očkovacím programům rychle vymýtit dětskou obrnu či dětské neštovice a umí svým občanům zajistit základní lékařskou péči a potravinovou bezpečnost, s šířením kapénkové virové nákazy nemá na rozdíl od východoasijských společností téměř žádnou zkušenost. Proti Indii hraje i spousta dalších faktorů od velké hustoty osídlení až po znečištění ovzduší ve městech a velké množství chorob dýchacího ústrojí.

Průběh koronavirové epidemie také zřejmě urychlí a zesílí dlouhodobý problém s dodržováním hygienických standardů. WHO jako jednu z nejúčinnějších a nejjednodušších prevencí proti šíření viru doporučuje mýt si 20 sekund ruce mýdlem pod tekoucí vodou. V zemi, která se dlouhodobě potýká v letních měsících se suchem, však i tento jednoduchý postup může představovat závažnou komplikaci – zvláště když sama WHO doporučuje nechat vodu během mydlení téct, aby nedošlo k dalšímu zbytečnému kontaktu s umyvadlem. Velká indická města čelí v posledních letech výpadkům v dodávkách pitné vody a ještě horší situace je na venkově, kde často vodu nosí ženy ze společné studny a celá třetina obyvatel v dotaznících sama uvádí, že si za takových okolností mytí rukou zkrátka nemohou dovolit. Monzunové deště by měly do Indie přijít nejdříve za dva až tři měsíce, vrchol nákazy koronavirem se však očekává mnohem dříve. Pokud by se tedy opakovala například loňská situace z Čennaí, kdy celé město zůstalo několik dní bez vody, kombinace sucha a nedostatečné hygieny by mohla vést k humanitární katastrofě.

Kromě dopadů na veřejné zdraví může mít průběh epidemie také zničující účinky pro indickou ekonomiku, která už tak v posledních letech zpomaluje. Dodržování bezpečné vzdálenosti a omezení styku s dalšími lidmi jde přímo proti smyslu většiny městských profesí, jako jsou taxikáři a rikšáci, kuchařky a uklízečky, pouliční trhovci, stavební i další námezdní dělníci. Pokud se budou všichni držet delší dobu stranou od lidí, odnesou to ztrátou příjmů nebo rovnou celého zaměstnání. Právě tito drobní živnostníci a nádeníci navíc v drtivé většině podnikají neformálně, a tak nemohou v dobách výpadku příjmů očekávat žádnou významnější podporu od zaměstnavatele nebo od státu. Obrovská část indického neformálního sektoru se tedy může brzy dostat nejen do existenční nouze, ale bude také čelit větším zdravotním rizikům, a to i tehdy, pokud všechna hygienická doporučení nakonec dodrží a zůstane doma. Většina příslušníků této pracující třídy žije v hustě osídlených chudinských čtvrtích a slumech, kde se nemoci šíří mnohem snáze a rychleji. Z velkých městských center jako Dillí, kde byla zastavena meziměstská doprava, už také dochází k pěšímu exodu námezdních dělníků a jejich rodin domů na venkov. Epidemie koronaviru tak pravděpodobně ještě více rozevře nůžky mezi bohatými a chudými, ačkoli ministerstvo financí již posunulo termín podání daňových přiznání do konce června a jednotlivé státy ve spolupráci s neziskovými organizacemi připravují programy pomoci v hmotné nouzi v podobě jednorázových finančních dávek a potravinových přídělů.

Zaříkávači virů

To, že indická vláda celou situaci trestuhodně podcenila, je ovšem také důsledkem širšího přístupu současné indické společnosti k řešení problémů. Indické elity, které se dodnes rekrutují převážně z konzervativních bráhmanských kast, dlouhodobě přiživují představu, že starobylá hinduistická kultura je natolik vyspělá, že se jí smrtící virus prostě musí vyhnout a indický národ před nákazou ochrání jógová cvičení, ájurvédská medicína a vegetariánská dieta. Tato identifikace se starověkem a raným středověkem jako poslední autentickou etapou indických dějin, na kterou je třeba navázat, byla v postkoloniální indické společnosti latentně přítomná vždy, dlouhou dobu ji však přibržďoval modernizační a levicový étos. Naplno se mohla rozvinout až v devadesátých letech, kdy po liberalizaci ekonomiky ztratil néhrúovský socialismus své výsadní postavení a na jeho místo se začal tlačit hinduistický nacionalismus.

Právě v tomto pocitu kulturní nadřazenosti můžeme hledat i důvod, proč se vedení vládnoucí Indické lidové strany (BJP) nijak nedistancovalo od bizarních rituálů s odříkáváním modliteb nebo popíjením kravské moči, kterých se účastnili i lokální straničtí lídři. Protřelí pragmatici na vrcholu mocenské pyramidy sice s největší pravděpodobností na podobné pověry nevěří, zároveň jsou si však velice dobře vědomi, že velká část jejich voličského jádra ano. Když premiér Naréndra Módí vyhlásil, ať lidé nahlas poděkují zdravotnickému personálu, po indických sociálních sítích okamžitě začala kolovat rádoby vědecká pojednání o tom, že hluk a vibrace jsou skvělou prevencí proti šíření koronaviru, neboť jej zaplaší podobně jako jiná divoká zvířata a obtížný hmyz. Dnes tak můžete na internetu najít stovky videí, na nichž prostí lidé mlátí vařečkami do hrnců a pokliček, aby zhoubný virus odehnali.

Zdánlivě nesmyslné popíjení kravské moči je tedy jen jedním z mnoha perfektně zapadajících dílků skládačky, jež dává dohromady obraz současné kulturní války v indické společnosti. V ní proti ještě nedávno dominantním městským kosmopolitům povstávají aspirující a rychle rostoucí střední třídy z regionů, které jsou sice ekonomicky liberální, leč kulturně konzervativní a také silně nacionalistické. Víra v nevědecké metody a rituály je pak revoltou proti západní modernitě založené na racionalismu. Jak můžeme vidět z dlouhodobých volebních úspěchů BJP, v zápase o kulturní hegemonii mají hinduistický nacionalismus a konzervativní bráhmanismus momentálně navrch. Mohou však zvítězit i v souboji s virovou pandemií?

Autor je indolog; svou imunitu posiluje popíjením tulsí čaje a konzumací čavanpráše.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies