Proč stát tváří v tvář pandemii selhává? 

V průběhu krize není snadné analyzovat všechny její příčiny, ale hrubé kontury už vidět můžeme. Oslabování státu v oblastech zásadních pro krizovou odpověď je jednou z nich.

Už třicet let žijeme ve společnosti, kde se stalo prakticky nezpochybňovaným dogmatem, že trh je nejefektivnějším řešením všech možných problémů. Stát se změnil z téměř neomezeného vládce nad životy lidí na strukturu zajišťující fungování zbytků sociálního státu, přežití byrokracie a minimální regulaci tržního prostředí. Hlasy, že by některé oblasti lidské činnosti měly být z tržní logiky vyjmuty, byly zesměšňovány nebo označovány za zpátečnické, ještě častěji pak za „komunistické“.

Systém zdravotní péče je přesně takovou oblastí. Naštěstí se pravicovým vládám nikdy nepodařilo dostat Českou republiku do čistě komerčního zdravotnického pekla, jaké panuje třeba ve Spojených státech. I tak se ale ze zdravotní péče postupně stala služba jako každá jiná a zdravotnická zařízení se změnila na podniky. Privatizace nemocnic a oslabení centrální koordinace převedením státních nemocnic na nižší úrovně samospráv znamenaly rozbití systému zdravotní péče jako jednoho ze zásadních strategických systémů státu.

Trh funguje dobře u příslovečných housek dvou sousedících pekařů, ne ve zdravotnictví a už vůbec ne při pandemii. Řídí se totiž jinými prioritami, než je zajištění zdraví lidí.

Samozřejmě si dokážu představit, že i decentralizovaný systém může fungovat koordinovaně a v krizové situaci dobře odpovídat na měnící se potřebu a dostupnost materiálu nebo kvalifikovaného personálu. Jenže rozvoj takových koordinačních struktur stát zanedbal. Krizové plány se psaly jen jako otravná formalita a týmy, které by měly dostatečnou odbornou i organizační expertízu, buď nejsou, nebo na ně nikdo ani nepomyslí. Nefunguje tok informací, dlouhá léta osamocená zdravotnická zařízení si až za krize musí zjišťovat, jak a s kým mají komunikovat. Každou nemocnici řídí jiný subjekt (stát, kraj, město, správní rada) a řídí ji navíc i podle jiných pravidel. Sjednotit takovouto roztříštěnost navíc trvá dlouho a není to vůbec jednoduché. Problém je i v komunikaci: mluví se převážně o nemocnicích, ale nejčastěji je prvním kontaktem nemocných jejich praktický lékař. Jak jsou tito soukromí lékaři a lékařky zahrnuti do postupů zásobování materiálem? Jak budou nahrazováni ti z nich, kteří onemocní? A jak se dozví lidé, za kým a jak mají jít?

Rozklad systému

Možná ještě zajímavější ilustrací podobné vývojové trajektorie je britská Národní zdravotní služba (NHS). Původně na všech úrovních centralizovaný systém byl během posledních dvou desetiletí vládami konzervativců i „nových labouristů“ rozložen, částečně privatizován a důkladně podřízen tržní logice. Podle zpráv, které přicházejí v těchto dnech ze Spojeného království, nemá NHS ani dostatečné lůžkové kapacity na zvládnutí zvýšeného počtu těžce nemocných. A co je ještě horší – nemá ani dostatek kvalifikovaného personálu.

Za této situace probíhá v Británii nebezpečný experiment na celonárodní úrovni: premiér Boris Johnson (snad na radu politických stratégů a za kritiky epidemiologů) nezavádí žádná radikální opatření proti šíření viru a spoléhá na to, že průběh případů většiny nakažených bude mírný, můžeme se dalšího vývoje v Británii oprávněně obávat.

Oslabování státu, které neprovází vývoj náhradních struktur, vede také k oslabení důvěry lidí v to, že je tu někdo schopný situaci řešit. Těžko přitom nemyslet na nekompetentnost konkrétních vládních představitelů (včetně premiéra Babiše), která důvěru zrovna neposiluje. V atmosféře nedůvěry, na níž náš stát už dlouhá léta pracuje, se nelze divit, že lidé ve strachu vykupují obchody. Tentýž stát nám přece pořád říkal, že se máme starat sami o sebe. A tak se staráme.

Nepomůže ani trh

Kritizujeme-li stát, musíme zároveň říct, že trh selhává přinejmenším stejně nebo možná ještě mnohem víc. Není tu jistě třeba znovu popisovat nárůst cen ochranných pomůcek, jídla či léků v situacích opravdu volného trhu a náhlé zvýšené potřeby. Trh funguje dobře u příslovečných housek dvou sousedících pekařů, ne ve zdravotnictví a už vůbec ne při pandemii. Také proto stát nedokáže zajistit dostatek ústenek, respirátorů či dezinfekce rukou: sám totiž žádné nevyrábí a trh se řídí jinými prioritami, než je zajištění zdraví lidí.

Není v ničích silách teď hned napravit chyby napáchané během posledních desetiletí. Co ale potřebujeme okamžitě, je nastavení jasných rozhodovacích a informačních struktur a postupů pro celý systém zdravotní péče. Světová zdravotnická organizace již před více než čtrnácti dny vydala report o zvládání epidemie COVID-19 v Číně a na jejích webových stránkách lze nalézt doporučení, jak infekci zvládat na národní i lokální úrovni. Chybí nám struktura, která dokáže informace předat a návody implementovat. Naše vláda takovou strukturou není.

Autor je lékař a člen politického hnutí Budoucnost.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies