„Revoluce patří i jezerům, řekám, zvířatům a stromům.“ Zemřel Ernesto Cardenal

Nikaragujský básník a kněz Ernesto Cardenal se proslavil nejen svou poezií a teologií osvobození, ale i bojem proti diktatuře a šetrným způsobem života.

Ve věku pětadevadesáti let zemřel v neděli v nikaragujském hlavním městě Managua básník, kněz, teolog a aktivista Ernesto Cardenal. Byl nejen živoucí legendou latinskoamerické poezie, ale i přední postavou teologie osvobození a bojovníkem proti diktatuře. Jak napsala v nekrologu pro El País další slavná nikaragujská spisovatelka Gioconda Belli, spojoval v sobě Cardenal „boj za milovanou zemi a lásku k poezii“.

Cardenal studoval v Mexiku nejprve literaturu, pro teologii se rozhodl teprve koncem padesátých let. V roce 1965 získal kněžské svěcení a následně založil na souostroví Solentiname v největším nikaragujském jezeře Cocibolca komunitu umělců a domorodých obyvatel, která se snažila naplňovat původní vizi křesťanství skromným způsobem života. Komunita se rychle proslavila zejména v latinskoamerických zemích a v jedné ze svých písní na ni odkazoval i zpěvák Manu Chao.

Zároveň se Cardenal po boku levicové Sandinistické fronty národního osvobození účastnil bojů proti diktatuře Somozů. Boj byl nakonec úspěšný a Cardenal byl po vítězství sandinistů v roce 1979 načas jmenován ministrem kultury. Pro jeho emancipační politickou a teologickou orientaci (a v rámci logiky studené války) jej papež Jan Pavel II. v roce 1983 pokáral před televizními kamerami a o rok později mu zakázal výkon kněžského povolání. Opatření zrušil papež František teprve po pětatřiceti letech, v roce 2019. Od konce osmdesátých Cardenal kritizoval (dnes opět vládnoucího) prezidenta Daniela Ortegu, který se z bojovníka za osvobození sám stal autoritářským vládcem.

V Cardenalově poezii se prolínají duchovní a intimní motivy se sociálními a často i ekologickými. Svým způsobem byl jedním z průkopníků environmentální poezie. Dokládá to i báseň Ekologie, zahrnutá v jediném českém výboru jeho poezie (Nultá hodina, 1987):

V září bylo kolem San Ubalda vidět více kojotů,
víc ještěrek cuajipa, záhy po vítězství,
všude v řekách kolem San Ubalda.
Na silnici víc králíků, divokých koček…
Ptačí populace se ztrojnásobila, jak říkají,
přibylo zvláště sluk piches.
Křiklavé piches se snášejí na vodu,
kde se jen zatřpytí.

Somozovci ničili řeky, jezera a hory.
Odkláněli řeky ke svým statkům.
Ochomogo pozbyla vodu loni v létě,
Sinecapu o ni připravily holoseče latifundistů.
Río Grande de Matagalpa zcela vyschla během války,
tam ve stepi u Sebaca.
Dvě přehrady zahradily řeku Ochomogo,
kapitalistické chemické splašky
proudily do ní a ryby se potácely jako opilé.

(…)

Avšak už okřívají pilouni a sladkovodní žralok.
Tisma je opět plná volavek královských,
jež se zrcadlí v jejích vodách.
Hnízdí tam drozdíci zanate, sluky,
huizové a čírky.
Květena se také vzpamatovala.
Pásovci jsou velmi spokojeni s touto vládou.
Ozdravíme lesy, laguny a řeky.
Také vyčistíme Managujské jezero.
Po svobodě prahli nejen lidé.
Celá ekologie naříkala. Revoluce patří
i jezerům, řekám, zvířatům a stromům.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies