Foto AlLes, Pixbay
Liduprázdnou ulicí se ke mně blížila žena, která stejně jako já chtěla nakoupit ve švadlence. „Musíme čekat venku a dovnitř chodit po jedné,“ poučila jsem ji, když chtěla vejít dovnitř. Stály jsme v patřičné vzdálenosti a povídaly si o šití, o střihu její roušky a o tom, jak teď máme čas, který jsme předtím neměly. „Vy taky nechodíte do práce?“ zeptala jsem se. Z její tváře jsem viděla jen oči, ale nešlo nepostřehnout obavy, které se v nich v tu chvíli objevily. „Pracovala jsem v kadeřnictví. Ne jako kadeřnice, ale jako manažerka,“ odpověděla mi. „A vy jste nebyla zaměstnanec?“ ptala jsem se dál. „Ne, pracovala jsem tam na živnosťák, takže teď jsem bez práce, ale včera jsem mluvila se šéfem a ten říkal, že nás v tom nenechají, že nám nějak pomůžou,“ řekla s nadějí v hlase. „Uvidíme, něco málo našetřeno mám, měsíc vydržím, ale dál nebudu mít ani na nájem a taky musím platit odvody,“ dodala a pak jsme se vrátily opět k rouškám a tomu, jestli jsou lepší gumičky nebo šňůrky. Bylo vidět, že se v tuto chvíli radši bude soustředit na to, co může dělat teď, a na chmurné vyhlídky radši nechce myslet. „Ať se vám daří,“ rozloučila jsem se s ní, když na mě přišla řada. Nebyla první, s kým jsem v těchto dnech mluvila o ztrátě zaměstnání, které bylo i nebylo zaměstnáním.
Zavřeli, tak jsem bez příjmu
S tím, že nejsme zaměstnanci, jsme se postupně smířili i proto, že jako osoby samostatně výdělečně činné máme trochu větší svobodu. Lidé z různých profesí si skutečnost, že nejsou zaměstnaní, odůvodňují různě a někdy to dává smysl. Ženy, které pracují v kadeřnictvích nebo třeba jako kosmetičky či masérky, si jen pronajímají místnost nebo židli a recepční v salónu krásy jim domlouvá klientky a klienty. Jejich příjmem je to, co si vydělají a co jim zbude poté, co zaplatí povinné odvody, daně, pronájem a potřeby, které k výkonu práce potřebují. Během dovolené příjem nemají a problém nastává také, když onemocní – a to často i když si platí nemocenské pojištění. Nemocenská je totiž v případě osob samostatně výdělečně činných nižší než v případě zaměstnanců, jakkoli si platí stejně. Chybí totiž to, co by státu měl platit zaměstnavatel. Navíc ji stát vyplácí až od patnáctého dne nemoci. I proto si nemocenské pojištění řada lidí ve švarcsystému neplatí, neuvažují nad tím, že by někdy byli nemocní déle. Dalším důvodem, proč si lidé neplatí nemocenské nebo jiné komerční pojištění, jsou často velmi nízké příjmy, které mají. Anebo o té možnosti vůbec nevědí.
V tuto chvíli lidé přerušují své „živnosti“ a odcházejí na pracák. Jsou mezi nimi i skuteční živnostníci, ale také ti, kteří nikdy nechtěli podnikat a reálně pracovali jako něčí zaměstnanci. Svou situaci si nevybrali. Kdyby mohli volit, volili by jinak.
Pokud se živnost dá pochopit ve zmíněných případech, už o dost méně pochopitelná je v případě maskérek, kadeřnic nebo kosmetiček, které pracují pro nějakou firmu, musí být v práci v jasně stanovenou dobu a placené jsou od odpracovaných hodin. Ale i to se děje, dokonce i v případě, že na dovolenou neodjíždějí, kdy chtějí, ale musí se domluvit se „zaměstnavatelem“. Během dovolené však už placené nejsou, jsou přece podnikatelky.
Švarcsystém je ale běžný v mnoha dalších odvětvích. V pohostinství, v divadle, u filmu, v obchodě, ale třeba také ve stavebních pracích. V těchto dnech se zastavila práce i na mnoha stavbách. „Dneska to zavřeli, tak jsem bez příjmu,“ vysvětloval mi minulý týden třiatřicetiletý Matěj, který pracuje na stavbě jako elektrikář. Mám něco našetřeno, tak to měsíc, dva vydržím, ale mladší kluci na stavbě budou mít problém,“ vykládal celkem smířeně. Na otázku, proč není zaměstnanec, mi vysvětlil, jak to na takové stavbě chodí. „Máš firmu, která tě zastřešuje, ta má pět zaměstnanců a dalších patnáct lidí má na živnost nebo dělají načerno,“ takhle to prý funguje. „Oni pak práci jen fakturují, ale snažíme si je udržet, protože do nich investujeme, dáváme jim vercajk.“ V tuto chvíli jsou tito lidé zcela bez příjmu, prostě přišli o práci, a bude-li ekonomická krize, tak možná i na dlouho. Pokud půjdou na pracovní úřad, dostanou tak málo, že z toho nevyžijí, přestože si platili sociální pojištění. Opět zde chybí to, co by za ně měl platit jejich zaměstnavatel.
Co to ten švarc vlastně je?
Takzvaný švarcsystém, pojmenovaný po podnikateli Miroslavu Švarcovi, který ho vymyslel, se v České republice stal zcela běžnou úsporou zaměstnavatelů, kteří formálně nezaměstnávají, a tak se zbavují nákladů. Je sice nezákonný, ale rozšířený. Sám Švarc skončil kvůli zpronevěře dávek sociálního zabezpečení na rok a půl ve vězení, jeho vynález však žije dál. Zda jste, anebo nejste ve švarcsystému, je přitom někdy složité určit. Ale pokud pracujete pro jednoho zaměstnavatele, jehož jménem i vystupujete, dostáváte od něj pokyny, platí zde vztah nadřízenosti a podřízenosti a za svou práci dostáváte pravidelnou stejnou odměnu a k tomu třeba ještě využíváte jeho pracovních nástrojů a pomůcek nebo pracujete v jeho kanceláři, pak se o švarcsystém jedná. Protiprávní jednání je to i ve vašem případě, byť se sankce vůči takovýmto zaměstnancům většinou neuplatňují.
Spolu s tímto způsobem zaměstnávání si mnozí lidé navykli na větší svobodu a tolik vzývanou efektivitu, takže kromě svého hlavního zaměstnání často dělají i různé vedlejší práce, čímž to zase švarcsystém být přestává, protože pracují pro více zaměstnavatelů. Švarcsystém je v tomto ohledu něco jako nemoc, která se šíří. Dříve si například redakce běžně platily své fotografy. Dnes to dělají méně a méně. Mnoho fotografů tak pracuje na volné noze a vydělává si různými způsoby. Svoboda, kterou tím získali, je možná výhodná, ale jen tak dlouho, dokud neonemocní, nezestárnou, anebo nepřijde jiný problém. Jako přišel právě teď.
Tyto dny jsou pro mnoho lidí pracujících ve švarcsystému nebo na jeho hraně citelným zásahem do příjmů a pro mnohé představují počátek pádu na dno. Mezi všemi smutnými příběhy se ale najdou i některé nadějnější. Moje jednatřicetiletá kamarádka, která je samoživitelka, pracovala v jedné knihovně jako vychovatelka v dětské skupině. Pracovala zde na „poloviční úvazek“, ve skutečnosti ale na dohodu o provedení práce. Vydělávala deset tisíc měsíčně. Hodiny, které zde mohla ze zákona na tento typ smlouvy odpracovat, se jí krátily a tak se snažila zaměstnavatele přesvědčit, aby ji doopravdy zaměstnal. Do toho přišel nouzový stav, dětská skupina se na čas zrušila a ona se bála, že nebude mít příjmy žádné. Podařilo se jí ale vyjednat, že ji nakonec zaměstnali, přestože teď do práce nechodí a pro svého zaměstnavatele pracuje z domova.
Podobně jednal zaměstnavatel devětačtyřicetiletého Ivana, který pracoval jako produkční v brněnském hudebním klubu a přivydělával si jako DJ. Smlouvu neměl, byl také živnostník. Teď by byl zcela bez příjmu, jeho žena navíc učila jako soukromá učitelka. „Kupujeme teď jen jídlo,“ svěřil se mi a bylo cítit, že z budoucnosti má strach. Jeho „zaměstnavatel“ ho ale naštěstí chce platit dál s tím, že mezitím v klubu opraví nějaké věci a bude se věnovat tomu, na co v běžném provozu není čas. To může dělat třeba i měsíc, ale co se stane, bude-li doba, po kterou nebudeme chodit do hudebních klubů, delší? Těžko ho bude zaměstnavatel platit pořád dál, když nebude mít z čeho. Každopádně ale to, že někteří zaměstnavatelé nenechávají své zaměstnance padnout, i když je reálně nezaměstnávali, ukazuje, že cítí nějakou morální povinnost zachovat se férově. Ve skutečnosti vědí, že jsou zaměstnavatelé, byť zákon obcházeli.
Kde není žalobce
Švarcsystém je sice nejpozději od roku 2012 zcela nelegální, zákonná norma se ve vztahu k tomuto fenoménu postupně od devadesátých let zpřísňovala, ale je veřejným tajemstvím, že na švarc pracují nejen mnozí novináři ve většině redakcí, ale také třeba lidé, kteří pracují pro politické strany ve sněmovně a v odborných stranických aparátech. A to je také pravý důvod, proč se toto obcházení zákona a zároveň snižování příjmů státu nemůže v České republice stát ani politickým, ani mediálním tématem.
Vzpomínám v těchto dnech na masérku, která mi kdysi pomohla napravit záda. Chodívala jsem k ní pak zhruba každý půl rok a během let jsme si toho hodně řekly. Stále pracovala ve stejném salónu, měla zde dokonce fixní čas, který se neměnil. Pak onemocněla a měla jít na operaci se zády. Platila si sice nemocenské pojištění, ale příjem z něj jí nestačil. Když mi o tom vyprávěla, snažila se neztrácet naději. „Půjčím si peníze a za dva měsíce tu budu zpátky, zvládnu to,“ ujišťovala sebe i mě. Do práce se už nevrátila, operace se nezdařila. Občas jsem ještě rok do salónu volala, ale i když mi nejdřív říkali, že se zase vrátí, nakonec jsem se dozvěděla, že už se nevrátí. Občas vzpomínám, jak to s ní dopadlo. Teď o to víc, když se do podobně neřešitelné situace dostalo tolik lidí najednou.
V tuto chvíli lidé přerušují své „živnosti“ a odcházejí na pracák. Jsou mezi nimi i skuteční živnostníci, ale také ti, kteří nikdy nechtěli podnikat a reálně pracovali jako něčí zaměstnanci. Ve stejně tíživé situaci jsou lidé, kteří neměli živnost, ale pracovali ve švarcu na jiný typ smlouvy. Jsou to často lidé s velmi nízkými příjmy, které jim nedovolily něco si naspořit a připlácet si pojištění pro případ nouze. Lidé, kteří měli jen toto jedno své zaměstnání a o to přes noc přišli. Svou situaci si nevybrali. Kdyby mohli volit, volili by jinak. Stojíme před propastí a je čas začít o švarsystému mluvit a přiznat si, že je to velký problém a neustálá potenciální hrozba. A začít to řešit. V tuto chvíli se netýká už jen jednotlivců, kteří onemocní, anebo se dožijí důchodu. Týká se najednou celé armády lidí. Ten problém se nevyřeší tím, že se ti lidé propadnou na dno a ztratíme je z dohledu, tak jako zmizela moje masérka mně.
Autorka je redaktorka Alarmu.