Foto European Union
Euroskupina ministrů financí eurozóny má problém dohodnout se na koordinované, makroekonomicky významné finanční reakci na obrovské recesivní dopady koronavirové pandemie. Obávám se proto, že výsledkem budou hrdinská prohlášení plná působivých čísel, která se budou snažit zamaskovat bezvýznamnost a rozpačitost dohodnutých politik. První náznaky můžeme vidět už na balíčku finanční pomoci soukromému sektoru, nedávno oznámeném německou vládou. Zatímco mezinárodní média ho označovala za „bazuku“, bližší pohled ukazuje, že jde spíše o stříkací pistolku. Německý balíček zahrnující odklady daní a velké úvěrové limity totiž odhaluje vážné neporozumění samotné povaze recese. Jedná se přitom o totéž neporozumění, které před deseti lety tolik zhoršilo evropskou krizi.
Pokud selžeme, budou evropská rozhodnutí ohledně fiskální politiky, zelených investic, zdraví, vzdělání a migrace v době pandemie stejně neefektivní jako ta, která způsobila evropskou krizi před deseti lety.
Dnes, stejně jako tehdy, čelí společnosti a domácnosti insolvenci, nikoli nelikviditě, čili nemožnosti vyměnit aktiva za hotovost. K zastavení krize se proto vlády musí pustit do expanzivní fiskální politiky. Což je přesně to, čemu se německý balíček chce vyhnout. Ministři financí ze zemí s hlubšími ekonomickými problémy než Německo (například Itálie a Řecko) se nepochybně budou snažit prosadit expanzivní fiskální politiku, ale tvrdě narazí u opozice německého ministra financí a jeho věrných podporovatelů uvnitř Euroskupiny. „Jižané“ tak brzy sklopí uši a přijmou další fiskálně bezvýznamný balíček Euroskupiny, který nadcházející krize převálcuje.
Memento řecké krize
Jak si mohu být tak jistý? Byl jsem přeci u toho. Zastupoval jsem v roce 2015 Řecko na zasedáních Euroskupiny, kde se rozhodlo o porážce naší vlády zoufale se snažící vyhnout dalším půjčkám, aby neprohloubila recesi. Metodičnost, s níž tato setkání uzavřela jakoukoli cestu k racionální debatě o vhodných fiskálních politických krocích, je klíčem k pochopení toho, že Euroskupina nebude schopna vybudovat efektivní fiskální obranu vůči šoku vyvolanému pandemií.
Jedno poznání z těchto klíčových schůzek před pěti lety stojí za zmínku: každý ministr financí ze země potýkající se s krizí, který se odváží oponovat berlínské linii nebo navrhnout řešení, z nichž bude mít užitek většina Evropanů spíše než finanční sektor, tvrdě narazí. Já jsem narazil. Každý, kdo sledoval dlouhé hodiny ze zasedání roku 2015 (nyní volně k dispozici), byl svědkem toho, jak předseda Euroskupiny vyhrožoval, že ukončí jednání, pokud se odvážím předložit písemné návrhy, o nichž nechtělo Německo diskutovat (aby později ujistil média, že jsem přišel „s prázdnýma rukama“).
Pak tu byl šéf evropského záchranného fondu, Evropského stabilizačního mechanismu, který mě osočoval z toho, že se příliš starám o zadlužené domácnosti, a ne o kapitalizaci (již zbankrotovaných) bank. A nezapomínejme na německého ministra financí Wolfganga Schäubleho, který žádal pro německý rozpočet – „můj rozpočet“, jak ho nazval – zisky Evropské centrální banky z obchodování s řeckými dluhopisy. Evropská unie souhlasila s tím, že peníze by se měly vrátit Řecku, nakonec si je ale Schäuble nechal pro německý rozpočet.
Po celou dobu ministři severoevropských zemí hrozili „grexitem“ a stejně tak plánem B (alternativní měnou pro Řecko), aby mě donutili přijímat další půjčky. Místo realistického oddlužení a finanční restrukturalizace jsme dostali ultimátum – „berte, nebo nechte být“ – a byl nám předložen dlouhý seznam katastrof, které postihnou naše občany, pokud si nevezmeme další půjčky a nepřistoupíme na směšná úsporná opatření zaručující, že ony dluhy Řecko nikdy nebude schopné splatit.
Setkání Euroskupiny v roce 2015 nás zvou ke sledování krvavého sportu – demonstrace moci, jež se nikomu nezodpovídá. Je tam všechno: zásadní rozhodnutí vysmívající se vědě a jednoduché matematice, šikanování slabšího, dokud se nepodvolí, slabě zamaskovaná krádež, fake news namířená proti těm, kdo se odváží vzdorovat, a v neposlední řadě pohrdání transparentností a dalšími kontrolami nezbytnými v jakékoli demokracii.
Porážka evropské demokracie
Není náhoda, že se tyto tendence nyní na Západě tak rozšířily. Troufám si říct, že setkání Euroskupiny v roce 2015 byla bojištěm, na němž byla poražena evropská demokracie, což se odrazilo nejen v Evropě, ale i v Americe a na dalších místech. Neuběhl ani rok a brexit a zvolení Donalda Trumpa přestaly být zábavnými hypotézami. Praktiky, jež nyní rozkládají liberální establishment, byly na těchto schůzích jasně k vidění – a stejná instituce dnes rozhoduje o evropské fiskální politické reakci na koronavirovou krizi.
Mimoevropští euroskeptici jako Trump nebo Vladimir Putin, anebo ti evropští jako Viktor Orbán, Matteo Salvini či Marine Le Pen, najdou jistě v přepisech ze schůzí spoustu inspirace. Jejich zveřejnění je ale i v zájmu evropanství. Zveřejnění rozhodovacího procesu se vším všudy je nezbytným předpokladem pro to, aby bylo demokratům umožněno zachránit EU tím, že znovu převezmou kontrolu nad našimi institucemi. Evropané nejsou hloupí. I když přesně nevědí, co se odehrává za zavřenými dveřmi v evropských rozhodovacích orgánech, tuší, že existující zdroje se nepodaří využít v zájmu většiny Evropanů a většiny členských států. Je naší povinností poučit občany o tom, že i v našich liberálních demokraciích funkcionáři dělají rozhodnutí proti jejich zájmům a bez jejich vědomí, a přitom se tváří, že brání demokracii.
Pokud selžeme, budou evropská rozhodnutí ohledně fiskální politiky, zelených investic, zdraví, vzdělání a migrace v době pandemie stejně neefektivní jako ta, která způsobila evropskou krizi před deseti lety. Potom budou z nastalé situace těžit jen ti, jimž jde o rozklad našich společných institucí – Trumpové, Putinové, Orbánové, Salviniové a Le Penové.
Autor je ekonom.
Z angličtiny přeložil Lukáš Pokorný. Text vychází se svolením Project Syndicate. 