Zapomenutý Lesbos. Uprchlíci v době koronavirové

Ohrožení pandemií se nevyhýbá ani uprchlickým táborům. Jaká v nich panuje situace? A zajímalo by Evropu vůbec, kdyby začaly tisíce uprchlíků umírat? 

Ještě na přelomu února a března plnilo dění na řecko-turecké hranici stránky evropských médií, stejně jako výroky prezidenta Erdoğana o migrantech a reportáže z řeckých ostrovů a tamních přeplněných uprchlických táborů. O dva týdny později tato tematika z mediální scény prakticky zmizela. To ale neznamená, že se současná pandemie nového koronaviru a onemocnění COVID-19 netýká Řecka, Turecka nebo migrantů.

Řecko se s pandemií potýká podobně jako řada dalších států, včetně České republiky. Eviduje několik set případů nakažených, několik málo obětí, uzavřelo školy, obchody a restaurace a postupně zavřelo i své hranice. O tom, že na území Řecka je v současné době téměř sto tisíc uprchlíků a migrantů v táborech, přičemž čtyřicet tisíc z nich přežívá na řeckých ostrovech v Egejském moři v katastrofálně přeplněných táborech s mizivou hygienou a lékařskou pomocí, se téměř nemluví. Turecko zatím hlásí relativně málo pozitivních případů – asi dvě stovky, je ale velkou otázkou, jak intenzivně Turecko testuje své obyvatele a nakolik se na veřejnost dostanou pravdivé informace. Prezident Recep Tayyip Erdoğan totiž kontroluje drtivou většinu tureckých médií.

Lesbos hlásí (zatím) jednoho pacienta

Čím dál větší obavy vzbuzuje v Řecku riziko rozšíření nákazy, která zabíjí především starší a oslabené jedince, právě do uprchlických táborů na ostrovech. Po dvou týdnech, kdy se starala především o postupné uzavírání všech možných obchodů a podniků, si řecká vláda uvědomila, že pokud by v táborech začaly umírat stovky nebo tisíce lidí, mohlo by jít o úplně jinou úroveň problému, než o jakou se jedná nyní.

Podle místních zdrojů se zdá jednoznačné, že zaváděná opatření směřují k úplnému odříznutí uprchlických táborů od okolního světa. Nechce se ale věřit, že by v Evropské unii 21. století někdo opravdu zřizoval koncentrační tábor.

Na ostrově Lesbos byl potvrzen jeden pacient s nákazou virem COVID-19 začátkem minulého týdne – jednalo se o paní, která navštívila Izrael. Od té doby se na Lesbu i Chiu testovalo několik podezření, ale žádný další pozitivní nález zaznamenán nebyl. I jeden pozitivní test ale vyděsil desítky dobrovolníků a zaměstnanců humanitárních organizací, které na ostrovech zajišťují velkou část zásobování a péče o uprchlíky. Tyto organizace, včetně Lékařů bez hranic, začaly varovat před možným šířením viru.

Když si uvědomíme, že na dvacet tisíc lidí v táboře Moria případají oficiálně jeden až dva lékaři, malá klinika Lékařů bez hranic a potom několik nezávislých lékařských projektů, je otázkou, do jaké míry lze potenciálního nakaženého včas odhalit. Testů je velice málo, místní nemocnice uprchlíky odmítají přijímat a lékaři v Morii dokážou poskytnout jen základní diagnostiku a primitivní léčbu. Není pravděpodobné, že by momentálně v Morii probíhala epidemie COVID-19, není však vyloučeno, že jsou tam lidé, kteří mohou být infekční a kvůli mizivé lékařské pomoci se o tom dozvíme příliš pozdě. Řecké úřady tento týden zakázaly vstup do táborů na ostrovech všem, kdo nejsou přímými zaměstnanci táborů – tedy všem pracovníkům neziskových i humanitárních organizací. Byla také zpřísněna možnost tábory opouštět a úředníci začali distribuovat osvětové letáčky, které nabádají k omezení mezilidského kontaktu a k častějšímu mytí rukou.

To vše se děje v podmínkách, kdy na jeden kohoutek se studenou vodou připadá několik stovek uprchlíků a ve stanech pro čtyři lidi jich často bydlí i osm. Je to zcela absurdní požadavek. Podle zdrojů na místě se však zdá jednoznačné, že zaváděná opatření směřují k úplnému odříznutí táborů od okolního světa. Nechce se ale věřit, že by v Evropské unii 21. století někdo opravdu zřizoval koncentrační tábor.

Uprchlíci dál nikoho nezajímají

Uprchlíci se pokoušejí vzít věci alespoň částečně do vlastních rukou. V Morii vznikla ve spolupráci s jednou místní neziskovkou iniciativa, jejíž členky – několik afgánských žen – šijí na strojích látkové roušky. Ty se pak distribuují v táboře. Podařilo se i sehnat několik megafonů, kterými se uprchlíci ve svých jazycích snaží o riziku informovat sousedy a okolí. Je však velice naivní myslet si, že by kterákoliv z těchto aktivit dokázala epidemii zastavit, kdyby opravdu propukla. Stav, do něhož Evropská unie nechala tábory úmyslně zajít, nebyl nevyhnutelný. Došlo k němu za plného vědomí evropských i českých politiků. Pokud v táborech epidemie také vypukne – a je to bohužel pravděpodobné – bude mít její oběti na svědomí právě Evropská unie, která ke stávající situaci přispěla.

Podívejme se na současnou kombinaci migrační a koronavirové krize ještě očima prezidenta Erdoğana. Ten na konci února rozehrál velkou a složitou partii, kdy oznámil ukončení ochrany hranic a vyzval uprchlíky v Turecku, aby se vydali do Řecka. Dokonce je na řeckou hranici nechal svážet autobusy. Několik dní se zdálo, že dostává Evropskou unii do kleští a že se mu podaří vydobýt si na Unii různé ústupky a finanční prostředky. Dokonce svolal migrační summit do Istanbulu, kterého se měla účastnit německá kancléřka Angela Merkel, francouzský prezident Emmanuel Macron a britský premiér Boris Johnson. Tento summit se nakonec konal v úterý 17. března ve formě videokonference a nejsou z něj známy žádné zásadní závěry.

Epidemie nového koronaviru však zásadním a bezprecedentním způsobem převálcovala celou Evropu a zcela změnila priority evropských politiků – všichni teď mají plné ruce práce se zabezpečením základního fungování svých států. Erdoğan tak ztratil jak své původní výhody, tak moment překvapení v podobě tlaku na řecké hranice i všechny ostatní migrační karty, které držel v ruce. V Turecku mu i nadále zůstávají čtyři miliony migrantů, na jižní hranici má další milion Syřanů, kteří utekli z Idlíbu po ruském bombardování, a v Evropě si s ním teď nikdo povídat nehodlá.

Bude zajímavé pozorovat, jak se bude situace vyvíjet za několik týdnů nebo měsíců, až se podaří pandemii zvládnout a evropští politici i média opět začnou řešit všední témata, jako je například takzvaná migrační krize. Je pravděpodobné, že do té doby nebudou desítky tisíc trpících lidí na řeckých ostrovech nikoho moc zajímat. A to ani kdyby se nakazili koronavirem.

Autor je analytik spolku Pomáháme lidem na útěku.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies