Zpravodajka OSN pro bydlení: Regulace nejsou hned socialismus, nárok bydlet patří mezi lidská práva

Co se stane, když jsou byty považovány za investiční příležitost? Dopady jsou v Praze podobné jako kdekoli na světě. O tom, jak čelit financializaci bydlení, jsme mluvili s Leilani Farhou z OSN a dokumentaristou Fredrikem Gerttenem.

Leilani Farha je zvláštní zpravodajka OSN pro oblast adekvátního bydlení, označovanou i jako oblast práva na bydlení. Je také hrdinkou filmu Push (Vylidněno), s nímž přijela na festival Jeden svět.

V dokumentu švédského režiséra Fredrika Gerttena, který přijel do Prahy spolu s ní, navštěvuje zpravodajka různá světová města, na jejichž příkladech ukazuje důsledky financializace bydlení. V chilském Valparaísu jsou to polorozpadlá obydlí lidí, které se pokouší developer vyhnat, aby je mohl srovnat se zemí a postavit na jejich místě luxusní rezidence. V Berlíně zase malé pekárny, cukrárny a bistra, kterým stoupají nájmy, takže malým podnikatelům hrozí krach. V Londýně se právnička setkává s dřívějšími obyvateli Grenfell Tower, věžové budovy vyhořelé kvůli zanedbání bezpečnostních předpisů. Bydlí u přátel nebo na ubytovnách mezi lidmi, jimž hrozí vystěhování do jiných měst nebo bezdomovectví.

Nedostatek cenově dostupného bydlení a stále stoupající ceny nájmů dávají v dokumentu do souvislosti s fungováním finančních trhů, hedgeových fondů i daňových rájů socioložka Saskia Sassen, ekonom Joseph Stiglitz a spisovatel Roberto Saviano, autor slavné knihy Gomorra. Film také zachycuje vznik platformy The Shift, kterou Farha zakládá, aby propojila starosty měst ochotné chránit nájemníky i všechny organizace a jednotlivce vystupující pro vymáhání práva na bydlení. Svoji práci ve prospěch nájemníků zakládá zpravodajka na tom, že právo na bydlení patří mezi lidská práva. Následující rozhovor s Leilani Farhou i režisérem filmu vznikl po jedné z filmových projekcí, v době, kdy měla Farha za sebou informativní schůzku s pražským primátorem a radním pro bydlení.

Klíčovým slovem vaší práce je financializace bydlení, tedy ve zkratce nakládání s bydlením jako s komoditou, které dnes dosahuje dříve nevídaných rozměrů. Nadnárodní společnosti investují do bydlení podobně jako do zlata nebo platiny, byty pak vnímají čistě jako jednotky směnitelné ve velkém množství. To je také důvod, proč jsou nájmy ve městech po celém světě tak vysoké. Bylo už na začátku hlavním účelem filmu vysvětlit tento jev a jeho dopady?

Fredrik Gertten (FG): Začalo to tím, že jsem si přečetl rozhovor s Leilani, která v něm mluvila o financializaci. Pro mě to slovo bylo nové, ani jsem ho neuměl vyslovit. Ale zajímalo mě. Protože někdy máme tendenci mluvit o společnosti, jako by se dělila na vítěze a poražené. Když pak mluvíte o bezdomovcích, ocitáte se vně problému, říkáte si „uf, ještě že to nejsem já“. To jsem svým filmem nechtěl vyvolat, šlo mi o to, aby dokázal zapůsobit na obyvatele měst tak, aby se cítili jako součást společnosti a jejich problémů. Nezajímala mě proto tolik práce Leilani zaměřená na bezdomovectví, přestože je důležitá. Když ale chcete opravdu něco změnit, potřebujete zapojit celou společnost – a proto mě zajímala financializace. Spoustě souvislostí jsem nerozuměl, ale spolu jsme o tom hodiny mluvili a společně jsme se pak dobrali toho, o čem ten film bude.

Z filmu Push. Foto Jeden svět

Leilani Farha (LF): Když mě Fredrik kontaktoval, bylo jasné, že ho zajímá právě financializace. Zároveň už byl v kontaktu se socioložkou Saskiou Sassen. Já náhodou taky, protože jsem psala zprávu o financializaci pro OSN. Fredrik mě slyšel díky tomu, že jsem v rámci studia tohoto jevu zaletěla do Vancouveru, kde mu byla věnována konference. Někdo tam se mnou udělal rozhovor a on si ho přečetl. Takže to byla úplná náhoda. Zároveň jsem první člověk – a Fredrik druhý –, kdo na toto téma pohlíží optikou lidských práv, kdo zdůrazňuje, že právo na bydlení je lidské právo. V Berlíně nebo v Barceloně i jinde mezitím už dlouho poukazují na problémy způsobené financializací, ale konkrétně tento úhel pohledu nám ukazuje cestu, jak by se k řešení dalo přistupovat.

To, že jde především o strukturální změny na trhu s bydlením a finančních trzích, může být pro spoustu lidí překvapivá informace – někteří si myslí, že vysoké nájmy jsou pseudoproblém. Pokud si už ve své čtvrti nemůžete dovolit nájem, nemáte si stěžovat, ale sehnat si lépe placenou práci nebo se odstěhovat někam jinam.

LF: Myslím ale, že čím dál víc lidí to dnes už za problém považuje a uvědomuje si souvislosti. Tvrdit, že vysoké nájmy jsou v pořádku, už začíná být trochu absurdní, a to i pro lidi, kteří z toho mají zisk. Sami často mají děti a vidí, že na vlastní bydlení nedosáhnou.

FG: A to i když studují a jsou z nich právníci nebo architekti, i když „udělali všechno, co měli“, stejně to nestačí.

LF: Přesně. Lidi si pak říkají: „Počkat, myslel jsem, že až děti odrostou, budu mít konečně zase klid pro sebe.“ A najednou se nic takového nekoná.

FG (napodobuje rodičovský tón): „Můžeš, prosím tě, vypadnout z mého domu?“ – „Ne.“ (směje se)

Prohrávají všichni, kdo mají rádi svá města. Když chce někdo vydělat peníze a zbavuje se proto nájemníků, často to přechází v násilí. I ve vyspělých zemích si majitelé domů najímají členy pouličních gangů, aby vyhrožovali nájemníkům.

LF: My jsme si s Frederikem všimli, že i velcí hráči na sobě začínají cítit nějaký tlak, že se začínají chovat jinak. Například se přejmenovávají. Velké firmy, které jsou zvyklé nevnímat byty a domy jako něco určeného na bydlení, ale jako komoditu na trhu, mívají obyčejně takové chladné znějící názvy, teď se ale přejmenovávají, aby to znělo, že nakládají s bydlením podle jeho původních účelů. Dávají si do názvů různá slova, které evokují domáckost, útulnost… je to legrační. Všimli jsme si toho v Dánsku a Švédsku.

FG: Jsou to v podstatě hedgeové fondy (rizikové investiční fondy), které se přejmenovávají, aby vypadaly jako společnosti pronajímající byty. Ale nastavení je pořád stejné, pro ně je klientem investor, ne lidi, kteří v těch bytech bydlí.

Leilani Farha na diskusi festivalu Jeden svět. Foto Jeden svět

V České republice si hodně lidí myslí, že vysoké nájmy vyřešíme, když budeme hodně stavět – mají pocit, že jsme prostě jen zaspali v oblasti výstavby.

LF: Je v tom kousek pravdy – každé město, i když to třeba jeho obyvatelé nevidí v globálním kontextu, má nějaký kousek své pravdy, nechci popírat, že se u vás stavělo málo. Ale když chcete stavět, musíte se ptát, pro koho budete stavět. I kdybyste si řekli „fajn, chceme dostupné bydlení pro lidi, kteří nemají astronomické výplaty“ – jak toho docílíte? Když velké finanční společnosti cíleně hledají dostupné bytové jednotky, které by mohly skoupit, a pak v nich nájem zvýší? Když v Česku doběhne nájemníkovi roční smlouva, můžete hned zvýšit nájem, o kolik chcete. Je to kruh, do kterého investoři vstupují, nakupují byty, pak se nájemníků zbavují a zvyšují nájmy. V Torontu, kde bydlím, často slyším, že nemáme byty pro nejchudší, a přitom kolem rostou nové mrakodrapy. Můžete stavět, stavět, stavět, a ten problém to nevyřeší, pokud nemáte silné regulace a nevymezili jste si, pro koho přesně chcete stavět.

V této zemi navíc pokaždé, když chcete ochránit nájemníky, někdo začne křičet „socialismus, komunismus!“ Myslím, že by tu ohledně regulací a jejich funkce mělo být nějak doplněno vzdělání. Film Push se snaží artikulovat, že to, co tu máme, je spíš jakýsi „uber kapitalismus“, který je potřeba zkrotit, ne jen prostě kapitalismus. Možná by tu pak zavládlo větší pochopení.

FG: Myslím, že také hodně hráčů mezinárodního obchodu v „uber kapitalismu“ prohrává. A prohrávají všichni, kdo mají rádi svá města. Když chce někdo vydělat peníze a zbavuje se proto nájemníků, aby vydělal víc, často to přechází v násilí. Máme už spoustu historek z mnoha vyspělých zemí o tom, jak si majitelé domů najímají různé členy pouličních gangů, aby vyhrožovali nájemníkům. Máte třeba někde starou paní, která se nechce vystěhovat, a někdo kvůli ní přichází o zisk – pak je schopný udělat cokoliv. V Lisabonu jedné důchodkyni zapálili dům a ona v něm uhořela. To je dnešní realita. A vezměte si, kolik domů a bytů bylo vyprázdněných kvůli Airbnb. Jak se povedlo dostat tolik lidí ven z bytů, které se dneska pronajímají… někde majitelé vyháněli nájemníky třeba tak, že pravidelně vypínali vodu nebo jim vyhrožovali.

LF: Nebo je nutí platit za každou maličkost, vytvoří jim tím úplně nesnesitelné prostředí. Blackstone (jedna z největších společností obchodujících s bydlením) třeba často tvrdí, že oni lidi na ulici nevyhazují. Jsou ale zvyklí vybírat peníze za každou drobnost, což je samozřejmě ruinuje, protože nájemníci bývají často z těch nejnižších příjmových skupin. V Evropě to tak všude není, ale jde o globální jev. Když třeba chtějí používat popelnice, musí platit, když chtějí mít kytky před domem, což zároveň někde dokonce musí, tak platí. Když zaplatí nájem o pět minut později, než měli, platí.

FG: Je to prostě výhodný byznys po všech stránkách. Když dnes máte peníze a dáte si je na účet, můžete být rádi, když zůstanou stejné. Výnosy spekulantů s bydlením jsou ale úžasné – třicet, čtyřicet, nebo třeba i šedesát procent. Vyprávěli nám tady, konkrétně jeden váš senátor, o těch hornických bytech, které byly prodány kamarádovi Václava Havla. Ten je měl prodat zpátky horníkům, ale neudělal to, a pak někdo, komu těch 43 tisíc bytů prodal, je zase prodal Blackstoneu. A Blackstone je teď v lednu prodal jedné švédské společnosti. S jejich zástupcem jsem byl nedávno v panelové diskuzi. Říkali tam: „My jsme jiní, zajímá nás dlouhodobé hledisko, my ty byty prodávat nebudeme.“

Což ale není žádná záruka…

LF: Není, a i kdyby to byla pravda, neznamená to, že nebudou mít z takového množství bytů obrovské výdělky díky investorům.

FG: Ano, abyste mohli koupit přes 40 tisíc bytů tady ve vaší zemi, potřebujete balík peněz, není to jen nějaká obyčejná firma. No a investorům se musíte prezentovat co nejlépe. Celý příběh přesunu majetku v oblasti východní Evropy, který byl dřív ve společných rukou, je vlastně příběh přesunu do rukou mafie. V Rusku je to ještě horší než u vás, tady je to řekněme trochu složitější. Když jsme film promítli v Moskvě, někteří lidé úplně zbledli a říkali: „Co máme dělat? Naši politici a tihle kšeftaři, to jsou jedni a ti samí lidé.“

Z filmu Push. Foto Jeden svět

Jak přínosné pro vás bylo mluvit se Saskiou Sassen, která už začátkem devadesátých let přišla s termínem globální město a popsala, jak finanční trhy mění podobu měst?

LF: Myslím, že to bylo oboustranně prospěšné. Víte, já nejsem akademička, ale spoléhám se při práci na akademiky. Abych lépe pochopila financializaci, je pro mě lepší s nimi mluvit než číst jejich práce, mám lidi ráda. Saskia Sassen má komplexní způsob uvažování, je prostě výborná, takže se musíte nechat vést, což jsem udělala a hodně se dozvěděla. Zároveň se ona něco naučila ode mě, a teď tweetuje o lidských právech a o tom, jak jejich koncept zapracovává do svých textů. Podobnou zkušenost mám s mnoha odborníky, aktivisty, sociology, urbanisty – málo z nich si uvědomovalo právní rámec, který mohou používat. Teď už ale třeba David Madden ve své knize In Defense of Housing (Na obranu bydlení) píše, že jediné řešení krize je vymáhání práva na bydlení. Richard Florida, který teď pracuje v Kanadě, léta psal o tom, že musíme udělat města zajímavější pro kreativní třídu. Teď si sype popel na hlavu, že lidi nabádal, ať se stěhují do měst, a oni tam nemají kde bydlet. I on se ve svém nedávném článku na CityLabu uchyluje k právu na bydlení. Nebo Desiree Fields, socioložka, která působila na univerzitě v Sheffieldu, anebo Maxine August působící v Kanadě. Myslím, že spolu teď všichni spolupracujeme v jedné symbióze.

Jakými nástroji mohou státy a města chránit nájemníky před tím, aby přicházeli o domovy nebo za ně utráceli většinu svých výplat?

LF: Nerozlišuju příliš mezi státy a městy, všechny složky moci mají zodpovědnost za dodržování lidských práv. Musí pracovat na tom, aby všichni měli adekvátní bydlení, protože na něj mají nárok. Je to dané jasně. Já osobně jsem toho napsala hodně o tom, co přesně ty závazky znamenají, stačí když si to všechny zodpovědné orgány přečtou. V OSN jsem prezentovala sérii směrnic před Radou pro lidská práva. Kdyby vlády a jejich podřízené složky naplnily všech šestnáct směrnic, měly by odpracováno.

Bavili jsme se tady o umírnění kapitalismu, ochraně nájemníků a zajištění nároku obyvatel mluvit do toho, jak se vyvíjí jejich komunita. Ve filmu Push máme i známý případ požáru Grenfell Tower v Londýně – na něm je totiž nejmarkantněji vidět, jak moc byla zanedbána spoluúčast nájemníků při rozhodování. Lidé z Grenfellu neměli vůbec žádný hlas, a přitom tolik utrpěli: při požáru umřelo 72 lidí a ostatní přišli o domovy. Stalo se to ve čtvrti, kde je výrazná většina obyvatel velmi zámožná, a tak se rozhoduje vždy v jejich prospěch, zatímco nájemníky Grenfell Tower, kteří patřili k nízkopříjmovým, nikdy nikdo neposlouchal. Mnohokrát se tam upozorňovalo na to, že vnitřek budovy je obložen hořlavým azbestem, ale nikdo to neřešil. Všichni lidé ale mají lidská práva, nejenom ti bohatí, my ostatní přece nejsme případy pro charitu. Zajímat se o chudší vrstvy není nějaká benevolence úřadů, jde o dodržování lidských práv.

Fredrik Gertten, autor filmu Push. Foto Jeden svět

Jaké jsou vaše zkušenosti se starosty měst, z nichž některé sdružuje vámi založená organizace Shift, upozorňující na právo bydlet jakožto na lidské právo?

LF: Příznačnou zkušenost jsem měla třeba v rámci jednoho dne v Chile. Ráno jsem se potkala s jedním starostou a odpoledne s druhým. Starosta letoviska Viña del Mar, známého vysokým počtem domácností vyhozených ze dne na den na ulici, bránil potřebu vystěhovávat lidi z bytů, zatímco starosta sousedního města Valparaíso, které se objevuje v našem filmu, hájil právo lidí zůstávat ve svých domech a bytech. Starostové bývají největšími obránci práva na bydlení, bývají progresivní, drzí, aktivní, zodpovědní ve snaze držet investory dál od měst. Jiní jsou ale zase nejagilnějšími spojenci byznysu.

V omezování Airbnb je aktivní třeba Barcelona, která byznys společnosti na svém území úspěšně reguluje. Nedávno ale padlo rozhodnutí Evropského soudního dvora, podle nějž jsou podobné firmy z podstaty digitálními platformami, takže městům nemusí poskytovat údaje, na jejichž základě je pak regulují. Může to úspěch Barcelony zpětně zvrátit?

LF: Musím se podívat na to, jak daleko to rozhodnutí sahá. Barcelona přiměla Airbnb jednat už před tímto rozhodnutím, takže by to nemělo zvrátit nic z toho, co se předtím ujednalo, ale nevím to jistě. Barcelona od Airbnb potřebné údaje o pronajímatelích získává. Jsou ale také další způsoby, jak města bránit.

FG: V Torontu majitel z jedné budovy vyhodil nájemníky, aby z ní udělal de facto Airbnb hotel. Ve filmu to nakonec není, ale všechny je postupně vystrnadili pomocí pouličních agresorů, kteří jim chodili vyhrožovat, vykopávali dveře a tak dále, pak vyměnili zámky a zavřeli to před nimi. V Torontu ale také funguje Fairbnb, hnutí, kterému se povedlo na tento případ upozornit město a přimět ho k odpovědi. Město budovu zavřelo, protože neměla dostatečné protipožární vybavení na to, aby v ní mohly být krátkodobé pronájmy. Pak povolili tyto pronájmy jen na určitý počet měsíců a jen v bytech, které jsou primární rezidencí majitele. Airbnb prohrálo, Fairbnb vyhrálo.

Mluvila jsem nedávno s Berlíňanem Matthiasem Coersem, který natočil úspěšný film Mietrebellen o lidech vzdorujících zvyšování nájmů. Prý se mu Push líbil, ale myslel při něm na to, proč v něm není víc obyčejných lidí, kteří se nějak brání…

LF: Tomu úplně rozumím, o to přesně se Shift snaží – propojovat nejrůznější lidi. Byla jsem nedávno v Ženevě na konferenci, vedle mě seděla žena z Kamerunu a z druhé strany muž z Nigérie, další z El Salvadoru, všechno členové Shiftu. A o to jde. Chceme ukázat, kde všude na světě lidé bojují, kde všude si uvědomili, že neoliberální myšlenka „prokapávání“ bohatství až k nejnižším vrstvám je v oblasti bydlení těžce zpochybněna reálným fungováním trhu s bydlením.

Můžete kontaktovat The Shift, i když jste „obyčejná“, soukromá osoba?

LF: Ano, teď už máme konečně webovou stránku a přes ni to jde. Mně navíc v dubnu skončí mandát zvláštní zpravodajky, což mě těší, protože jako zpravodaje vás určitá pravidla svazují, některé věci říkat nemůžete. Díky této pozici ale můžu být silným hlasem vzdoru proti financializaci, samozřejmě ve spolupráci se všemi okolo mě. Tak jako máme bojovníky proti klimatické změně, chtěla bych být tím, kdo upozorňuje na další zásadní krizi, která nás ovlivňuje v takové míře, že od základů proměňuje světová města.

Tento rozhovor je součástí projektu Bydlení nad zlato, který vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies