Foto Pexels
Počátek koronavirové krize v Česku provázelo nebývalé semknutí populace. Celý národ jako by dokázal na okamžik zahladit zákopy gradujících kulturních válek a postavit se za jeden cíl – potlačit šíření nového viru, pomoci těm, kteří proti němu bojují, a zachovat zdravého ducha. Tento okamžik je však nadobro pryč a veřejnost opět polarizují otázky dlouhodobé strategie. Vtip je totiž v tom, že virus je dostatečně nebezpečný na to, aby představoval závažnou výzvu pro celou společnost, ale zároveň není dost nebezpečný na to, aby se jednalo o černobílou kauzu, v níž musí mít každý jasné, nekompromisní stanovisko.
Musíme postupně vypilovat opatření, zlepšovat koordinaci, využívat informačních technologií a přihlížet i ke zlepšenému postupu v léčení.
„Je snazší si představit konec světa než konec kapitalismu,“ zní citát přisuzovaný jak Slavoji Žižekovi, tak americkému filosofu Fredriku Jamesonovi. Výrok ilustruje, že je lehčí strávit extrémní vize než „středně radikální“ scénáře. Je lehké si představit epický boj na život a na smrt s hypotetickým virem, který by mohl vyhladit polovinu lidstva, nebo naopak jeho ignorování. Nadmíru obtížné, až otravné je ale představit si realistický scénář: přetrvávající mravenčí práci a každodenní lehkou nepohodu při potírání viru, který může vyhubit „jen“ půl procenta populace a několika dalším procentům způsobit trvalé poškození plic a dalších orgánů. Proto když znavený Roman Prymula, superstar české odezvy vůči koronavirové krizi, v rozhovoru pro DVTV před začátkem dubna poněkud nejasně zmínil, že se bude česká společnost „promořovat“, většina české společnosti se myšlenkově zařadila do jednoho ze dvou extrémů. Buď je naprosto v pořádku si „neškodnou rýmičku“ prodělat, nebo prohráváme boj s apokalypsou. Pravda je ale taková, že nikdo v české vládě neuvažuje o tom nechat koronavirové epidemii volný průběh. Nejednalo by se ani eticky, ani politicky o dobré řešení. S politováním lze tedy poznamenat, že jsme se opět dostali do stavu kulturní rozepře, v níž se lidé hádají jen o tom, jak o problému mluvit, ale nikoliv kvůli tomu, co skutečně dělat.
Drahá imunita
Ale zpět k naší situaci. Zavřít hranice, zakázat lidem vycházky nebo omezit běžný provoz nemocnic, to byla relativně jednoduchá opatření. Teď ale musíme některá z nich cíleně rozvolňovat, respektive nahrazovat jinými – jak už se to ostatně děje. Je potřeba zdůraznit, že v tom nemáme úplně na vybranou. Představte si například, že by přiškrcení provozu nemocnic způsobilo zvýšení naší roční úmrtnosti na infarkty, mrtvice či rakovinu třeba o pětinu. Takovýto vzrůst není nepředstavitelný, už teď lidé kvůli mrtvicím odmítají jezdit do nemocnice – a v důsledku toho by letos zemřelo o dvanáct tisíc lidí více. Italská Lombardie má zhruba tolik obyvatel jako ČR a je koronavirem nejpostiženější oblastí v Evropě. V době psaní tohoto článku tam Covid -19 zahubil právě dvanáct tisíc lidí. Zbytečná opatření nás tedy mohou stát tolik lidských životů jako samotný koronavirus.
Je ale potřeba udeřit i na druhou stranu, na „promořovače“ volající po rychlém návratu k normálu a po postupné nákaze většiny české populace koronavirem. Myslí si, že se tím zasazují o návrat ke stavu před epidemií, ale ve skutečnosti by zvýšené promořování pro provoz naší společnosti neznamenalo téměř žádnou výhodu. Řízený průchod nemoci českou populací by bez přehlcení zdravotnictví trval podle konzervativních odhadů přes rok, možná i podstatně déle, a opatření by byla tak jako tak stejná.
Pro pochopení tohoto faktu je potřeba vzít v potaz jeden velmi neintuitivní aspekt dynamiky epidemie. Současnými opatřeními proti koronaviru totiž vůbec „neplatíme“ za současný absolutní počet nakažených, ale za vývoj tohoto čísla. Základním efektem opatření je snížení počtu lidí, které dokáže jeden infikovaný jedinec nakazit (takzvané reprodukční číslo R, o němž se dnes tak často mluví). Pokud totiž každý nakažený přenese nemoc na více než jednoho dalšího člověka (a celkové číslo R je tedy vyšší než jedna), začíná být situace neudržitelná, podíl infikovaných se za každých několik dní znásobuje a jsme zkrátka v maléru.
Zvažte proto dva scénáře pro následující rok. V prvním se nenechá nakazit víc než současných pět tisíc (potvrzených) jedinců a zvolí se vyvážená opatření, která nechají částečně běžet ekonomiku a společnost, ale nepovolí těmto pěti tisícům nakazit další „várku“ nakažených větší než pět tisíc lidí. Teď si ale představte druhý, „promořovací“ scénář, kde se nejdříve nechá nákaza proniknout do mnohem větší části populace, třeba mezi čtyřicet tisíc potvrzených případů. Pak se zvolí ta samá udržitelná opatření jako v prvním scénáři, a čtyřicet tisíc nakažených předává svoji nemoc pokaždé stejně velké následující várce lidí – nemoc tedy postupně prochází celou společností. V čem je vtip? První i druhý scénář by nás na ekonomice a provozu společnosti stály úplně stejně. Nechte si to projít hlavou. V promořovacím scénáři by ovšem každý měsíc na Covid-19 umíralo osmkrát tolik lidí.
Myslet si navíc, že nás nový koronavirus už nemůže ničím překvapit, je známkou nedostatku představivosti. Předpokladem strategie promořování je, že proděláním nemoci Covid-19 získáte imunitu. Ve hře je ale zcela reálná možnost, že tato imunita může být jen na pár měsíců a oběti promoření by byly za půl roku zbytečné. Z krátkodobého i dlouhodobého hlediska by tedy umělé zvyšování míry nákazy v populaci představovalo ukvapené podřezávání větve, na které sedíme. Uvědomují si „promořovači“ tuto zásadní slabinu svých argumentů?
Chytrá cesta ven
Co by tedy měla dělat vláda a občanská společnost? Musíme postupně vypilovat opatření, zlepšovat koordinaci, využívat informačních technologií a přihlížet i ke zlepšenému postupu v léčení. Nemůžeme příliš brzy očekávat žádnou koronavirovou panaceu. Třeba mnohokrát skloňovaný lék remdesivir v předběžných studiích ukazuje pozitivní efekty, ale rozhodně zatím nepůsobí jako nějaký kouzelný proutek, kterým Covid-19 v mžiku vyléčíme. Velkou otázkou také je, kolik nového léku či vakcíny by se k nám dostalo a kdy by to vůbec bylo, vzhledem k tomu, že „ve frontě“ čekají země s mnohonásobně větší kupní silou.
V blízké budoucnosti tedy bude zlepšení péče spočívat především v přímé praktické zkušenosti s pacienty s Covidem-19 a v precizním využití léků a přístrojů, které má naše zdravotnictví už k dispozici. To možná zní jako slabá záplata, ale je třeba připomenout, že ačkoliv koronavirus způsobující Covid-19 známe spíše méně, nejhorší zdravotní komplikace při onemocnění ve skutečnosti způsobuje imunitní systém pacienta a sekundární bakteriální zápal plic. S těmito jevy máme bohaté zkušenosti, máme i léčiva a nástroje, které mohou tyto problémy efektivně řešit. Klid na vyvinutí precizně vyladěné terapie a čas na postupné šíření zkušeností mezi lékaři má cenu mnoha zachráněných lidských životů.
Co se týče informačních technologií, začíná naše vláda využívat sadu nástrojů, kterým se souborně říká Chytrá karanténa. Ta byla vyvinuta z větší části na dobrovolné bázi sdružením IT expertů a firem pod hlavičkou COVID19CZ. Prvním nástrojem je Vzpomínková mapa, která je se svolením koronavirového pacienta vytvořena hygienickou stanicí na základě lokačních dat telefonních operátorů a plateb kreditními kartami. Ta pomáhá člověku nově nakaženému koronavirem dohledat lidi, které mohl nakazit. Díra tohoto nástroje spočívá v tom, že například v hromadné dopravě nebo v obchodě potkáváte náhodné lidi, jejichž jména a kontakty neznáte. Pro tyto případy byl vytvořen druhý nástroj karantény, mobilní aplikace eRouška. Ta anonymním způsobem monitoruje mobilní telefony v kapsách lidí ve vašem bezprostředním okolí a ukládá si jejich seznam do paměti vašeho telefonu. V případě nákazy tento seznam můžete poskytnout hygienické stanici, která jej promění v seznam telefonních čísel, na která zavolá.
A co soukromí?
Komunita společensky angažovaných IT expertů, ze které vyvěrá i COVID19CZ, se tradičně věnuje otázkám soukromí a bezpečnosti ve světě moderních technologií. Mezi její lídry patří i české legendy oboru, jako je třeba Patrick Zandl, který stál u počátku serverů jako Technet či Stream.cz a který podle vlastních slov působí na internetu déle než Google. Do svých komplexních řešení proto iniciativa vložila řadu pojistek tak, aby bylo téměř nemožné získávaná data zneužít. Paradoxně tak iniciativou zdola vznikly mnohem chytřeji zabezpečené nástroje, než jaké by kdy vznikly z popudu současného státu. Taková eRouška sice ukládá výpisy telefonů detekovaných pomocí technologie Bluetooth ve vašem okolí, ale tato data jsou anonymní a „jména“ blízkých telefonů jsou pravidelně promíchávána, abyste data nemohli sami využívat. Rozhodně tak nemáte mobilní čísla lidí ve vašem okolí, ta může vygenerovat až hygienik na základě výpisu z eRoušky. Z druhé strany také nikdo nemůže sledovat, s kým se setkáváte, seznam mobilů, se kterými jste přišli do kontaktu, je jen ve vašem telefonu, a posíláte jej dobrovolně hygienikovi jen v případě nákazy.
Podobné pojistky jsou i ve Vzpomínkové mapě. Když například hygienici po vašem souhlasu generují lokační data, automaticky dostanete od operátora informační esemesku. Pokud by se tedy například přes hygienickou stanici někdo pokoušel vyžádat si vaše data bez vašeho svolení, okamžitě byste se o tom dozvěděli. Informační systémy za Vzpomínkovou mapou i eRouškou pak v sobě navíc mají pojistky, které všechna citlivá data po relativně krátkých intervalech automaticky mažou, a proto nehrozí, že by se nakumulovaná data „omylem“ ponechala v databázích k pozdějšímu použití.
Chytrá karanténa byla formálně spuštěna 19. dubna, její skutečný start však bude mnohem pozvolnější kvůli postupnému zacvičování hygieniků na tento zcela nový systém. Ale i tyto problémy se bezpochyby časem vyřeší. Vládní odborníci jsou zjevně připraveni jít cestou komplikovanějších, zato vyvážených řešení, cestou vytrvalé až únavné práce, která hůře pasuje do lidské představivosti i do hollywoodských scénářů, ale přináší ty nejlepší výsledky – chce jít tou „zlatou střední cestou“, jak řekl epidemiolog a člen ústředního krizového štábu Roman Maďar. Zvládne po takové cestě jít i česká společnost? Doufejme, že ano.
Autor je občasný publicista a teoretický fyzik.