1. Jaké skupiny obyvatel jsou podle vás nejvíce ohrožené opatřeními souvisejícími s pandemií koronaviru?
2. Považujete dosavadní kroky vlády za dostatečné? V čem selhává a co naopak zvládá dobře?
3. Existují nějaké příklady kvalitní zahraniční sociální nebo ekonomické politiky v koronavirové době?
Daniel Hůle (dluhový expert Člověka v tísni)
1. Ohrožena je celá řada skupin obyvatel a ohrožení se také liší dle etap. První na ráně jsou živnostníci, kteří ve velkém přicházejí o zakázky a problém pociťují už přes dva týdny, podobně jsou na tom lidé pracující mimo standardní pracovněprávní vztah.
S březnovými výplatami dopad pocítí lidé, kteří skončili na ošetřovném, protože již před krizí mnozí z nich nic neušetřili, a teď budou mít příjem o desítky procent nižší. Další ohroženou skupinou jsou lidé v insolvenci, na něž se vztahují stará pravidla, protože pokles příjmu může vést k nesplnění minimální hranice 30 procent a následnému zrušení oddlužení.
V dlouhodobějším horizontu bude postiženo mnoho dalších lidí – především kvůli dominovému efektu krachujících firem.
2. Dostatečné jistě nejsou, ale je otázkou, co lze v takto krizové situaci vůbec dělat. Nezbytné je se zaměřit na několik oblastí podpory – zmírnění rizika propadu do dluhové pasti, férový přístup subjektů vymáhajících dluhy, a nakonec naděje, jak se z dluhové pasti dostat.
Přes veškeré snahy vlády zbankrotují minimálně desetitisíce lidí. Zmírňovat dopady se snad vláda snaží. Navrhuje zastropovat sankce u dluhů pro živnostníky, zastropovat smluvní úroky po zesplatnění dluhu apod. V oblasti exekucí je ale aktivita vlády zcela nedostatečná. Zároveň se nabízí skvělá příležitost pro implementaci směrnice EU o oddlužení podnikatelů, kterou stejně musíme přijmout. Kdy jindy než teď dát živnostníkům naději, že i když zbankrotují, budou mít šanci?
3. Nemáme zatím relevantní data, ale zdá se, že na pandemii nebyl žádný vyspělý stát připravený. Výhoda západních zemí může být, že neměli tak ohromný počet lidí v exekucích, tak neférově koncipovaný pracovní trh, kde řada lidí funguje napůl nelegálně apod.
Silvie Elsnerová (sociální pracovnice)
1. Lidé závislí na pomoci státu jsou v běžném životě často na úřadech, kde musejí něco dokládat a vyřizovat. Teď se ale nacházejí v nejistotě: nevědí, zda své dávky dostanou, nevěří tomu, že jim úřady vyjdou vstříc. Řada našich klientů navíc pracuje načerno, především muži. Jednak proto, že na smlouvu je nechtějí zaměstnat, jednak kvůli dluhům – jsou zatíženi exekucemi. Tento výpadek příjmů nemají v tuto chvíli jak kompenzovat. Mnozí také pracují na dohody o provedení práce a nevztahuje se na ně žádná ochrana zaměstnanců.
Tito lidé budou selhávat v online výuce dětí. Pokud vůbec mají připojení k internetu a počítač, často nemají dost disciplíny a někdy jsou funkčně málo gramotní, takže je pro ně zadání těžko pochopitelné a nemohou dětem pomoct. Krom toho mívají nižší sociální kapitál – je pro ně těžké sehnat roušku nebo někoho, kdo vysvětlí dítěti úkol z matematiky.
Státu bylo i bez pandemie dost jedno, jak nejchudší žijí; neustále se je snaží leda disciplinovat, snižuje dávky, vyhrožuje neproplacením ubytoven a podobně, aniž by řešil třeba diskriminaci na trhu s bydlením.
2. Sleduji každou tiskovou konferenci – mám z nich pocit, že vláda by toho chtěla hodně a často sděluje velké plány, které se pak ukážou notně osekané. Podle mě selhává v tom, že vstupuje do záře reflektorů s naprosto nepřipravenými opatřeními, které ještě obden mění. Myslela jsem, že snad máme nějaký pandemický plán, ale zdá se, že vláda všechno vymýšlí za pochodu. Dobře zvládá hlavně sebepropagaci. Dokázala ale rychle zavést nouzový stav, což bylo skutečně potřeba.
3. Konkrétní případy vyjmenovat nedokážu. Obecně se ale dá říct, že tam, kde se stát stará o ohrožené osoby, je o ně lépe postaráno i v těchto krizových situacích.
Martin Buchtík (sociolog, STEM)
1. Jako při každém ekonomickém propadu a nestabilitě jsou to skupiny, které byly ohrožené už předtím. Zde je specifické, že jde výrazněji o pracující mimo státní sektor nebo lidi, kteří práci hledali – řádově o milion lidí a jejich rodin, z nichž většina je v nízkopříjmových profesích. Uzavření provozoven z nařízení vlády totiž jednoznačně citelněji zasáhne nižší a nižší střední třídu (číšníci a servírky, kadeřnice a holiči, prodavači a prodavačky…). Důležité je přitom psychologické hledisko. Ohroženi výpadkem se cítí být všichni, mají pocit, že by se stát měl zastat právě jich.
Je přitom obrovský rozdíl mezi odborným pracovníkem, kterému vypadnou roční prémie (i když to může být třeba sto tisíc korun), takže odloží koupi nového auta nebo jednu zahraniční dovolenou, člověkem s průměrnými příjmy, který má v případě výpadku z čeho nenadálé výdaje pokrýt (jakkoliv to může být bolestivé), a lidmi, kteří o práci přijdou a nemají žádné nebo minimální úspory, případně jsou už teď zatíženi exekucí.
2. V tuto chvíli asi dostatečné být ani nemůžou, protože situace je dost nepředvídatelná. Působí ale hodně nekoordinovaně, jednotlivé resorty spolu zjevně příliš nekomunikují, plány se mění z hodiny na hodinu. V tuto chvíli by měl být jasný plán pro okamžitou pomoc. Ta musí cílit na nejvíce postižené skupiny (dnes je to milion, možná i víc pracujících – což je hodně, ale zacílení je možné stanovit poměrně přesně) a musí pro ně být snadno dostupná. V tuto chvíli nemám pocit, že bych jako zasažený občan věděl, co můžu dělat. Ale je možné, že se jen špatně dívám.
Další kroky musejí hledět dopředu a stanovit si cíl. Má být cílem zabránění totálnímu rozpadu ekonomiky? Sanace pár týdnů výpadku a směřování k tomu, že se do konce roku vrátíme na stejný výkon? Máme mít ambice využít situace k reformě, tedy napravit nesmysly v sociálním systému, složitosti ve vykazování?
Jsou tu ale i obecnější otázky: Co je spravedlivé a účelné? Je spravedlivé nejvíc pomáhat těm, kteří odvádějí nejvyšší platby státu, tedy vysokopříjmovým zaměstnancům? Nebo těm, jejichž provozy byly zavřené? A co s dalšími v dodavatelském a obslužném řetězci? Je spravedlivé dávat pomoc jen opravdu potřebným a pečlivě prověřovat, kdo si ji zaslouží a kdo ne? Nebo je spravedlivé odbourat administrativní bariéry a poskytnout pomoc každému, kdo cítí, že ji potřebuje? Máme zachraňovat ty „dobré a poctivé“, nebo je pro všechny výhodnější sanovat ekonomiku jako celek a snažit se vyhnout řetězení bankrotů? Samé otázky! Ale právě odpověď na ně by měla ukázat cestu, kam se naše vláda vydá.
Jan Milota (IQ Roma servis)
1. Obecně jsou ohroženi všichni lidé bez domova (pro ty jsou služby v každém městě úplně jiné), lidé v pobytových sociálních službách a ti, kdo běžně využívají nějakou z nyní zavřených služeb (denní centra atd.). V terénu se začínají objevovat zmínky, že pro lidi závislé na heroinu začíná velký problém z hlediska jeho dostupnosti (včetně substituce), podobné to může být u dalších návykových látek. Velice složité to je nyní pro rodiče, kteří mají děti v ústavní péči – vím minimálně o dvou rodinách, které svoje děti už tři týdny neviděli – pečovatelky navíc rodiče přesvědčovali, aby dětem radši moc netelefonovali, protože by byly smutné.
2. Pro lidi v jakékoli nouzi dostatečné nejsou, ale tak tomu není ani za normálních okolností. Někomu mohou pomoci nová opatření týkající se dávek, ale ta se v zásadě také týkají nejvíc lidí, kteří v důsledku krize přišli o příjmy, tedy nikoli těch nejchudších. Pozitivem může být, pokud by ministryně práce nyní skutečně rezignovala na reformu dávek na bydlení – to by pomohlo všem.
3. Myslím, že opatření pro lidi bez domova v Praze jsou na světové úrovni – podobně jako nejprogresivnější města v zahraničí poskytuje Praha lidem bez střechy nad hlavou bezpečná zázemí v nyní prázdných hotelech a hostelech a plánuje se robustní podpora. Takový přístup je příkladný a odpovídá velikosti a významu Prahy.
Lucie Trlifajová (sociální antropoložka, Centrum SPOT/Sociologický ústav)
Z perspektivy ohrožení příjmů určité lidé, kteří pracují na různých typech prekarizovaných pozic – na dohody, přes agentury, jako OSVČ. Tito lidé se mohou se ze dne na den ocitnout bez práce, v případě dohodářů nebo agenturních zaměstnanců (byť u nich je ochrana trochu vyšší) pravděpodobně jsou nebo budou mezi prvními propuštěnými. Navíc se často nevejdou do systému podpůrných opatření (tady bych upozornila na přehled dávek pro tuto skupinu).
Dále určitě lidé s dluhy nebo hypotékami, které nebudou s to splácet, lidé v insolvenci. Lidé s exekucemi, kteří ztratí přístup k různým vedlejším pracím, které jsou klíčové pro jejich fungování, protože nezabavitelná částka je tak nízko, že s ní lze těžko vyjít.
A potom je tu silný genderový aspekt: zatímco státem dotované náhrady mezd počítají (zatím) s úplnou kompenzací příjmu, ošetřovné – a jsou to většinou ženy, které na ošetřovné jdou – je jen na 60 procentech, navíc ještě v kombinaci s obecně nižšími mzdami na pozicích, kde pracují převážně ženy. Ten pokles bude významný pro řadu rodin s dětmi, ale specificky pro samoživitelky to může být dost ohrožující. Na druhou stranu mi přijde důležité mluvit o lidech ohrožených kvůli tomu, že jejich profese je dostává do každodenního kontaktu s velkým množstvím lidí. Vedle lidí pracujících ve zdravotnictví je potřeba zmínit i pracovníky v obchodech, veřejné dopravě, sociální pracovníky, pečovatele, lidé, co rozvážejí jídlo… a pokud současná situace potrvá déle, budou ti nejohroženější ztrátou příjmu dál nuceni pracovat v podmínkách, které ohrožují jejich zdraví.
2. Opatření přijímaná ve vztahu k sociální a ekonomické situaci mi připadají jako chaotické záplatování děr. Byť pravděpodobně zmírní nejsilnější dopady, přesto je sleduji s obavami. Jde o značné částky, které asi ještě porostou, ale jdou tím správným směrem? Máme tu na jednu stranu sice problematický, ale stále relativně funkční sociální systém – nebylo by dobré ho posílit a využít? Zatím to vypadá, jako by sociální systém neexistoval. Připravli jsme k tomu s dalšími organizacemi nedávno několik doporučení na jednoduché rychlé změny. Určitě je nutné posílit úřady práce, kde se rychle projevuje poddimenzovanost a škrty posledních let, rozšířit podporu v nezaměstnanosti, posílit podporu bydlení…
Především mi ale chybí strategičtější pohled. Není současná situace také příležitosti, jak posílit v ekonomice lokální subjekty, udržitelnější přístupy, posun směrem ke znalostní ekonomice? Tedy nejen udržet pracovní místa za každou cenu, ale ptát, se jaká místa a proč, kdy je vhodné podporovat přímo zaměstnavatele, kdy hledat jiné cesty. A pak doufám, že se konečně něco zásadně změní s exekucemi.
3. Myslím, že většina zemí zatím hledá cestu. Mám přehled jen z rychlého čtení médií – snad se tedy nedopouštím dezinterpretace, ale zatím nevidím nějaká radikální nebo inovativní opatření, byť je zajímavé sledovat balancování mezi formami přímé podpory domácnostem (USA), různé podoby podpory udržení pracovních pozic, ať jde přes zaměstnavatele nebo přímo zaměstnancům (Dánsko), úvahy o skupování podílu ve velkých německých podnicích. Uvidíme, co se bude dít na úrovni EU.
Jakub Černý (psycholog, sociální pracovník)
Opatřeními budou zasaženi nejspíš všichni, nebo skoro všichni. Jde o to, z jaké perspektivy se na to díváme. Na jedné straně tu budou velké skupiny lidí, kteří už tak žili v nejistotě v některém z důležitých aspektů života. Střídali prekarizovaná zaměstnání nebo pracovali načerno, jsou mezi nimi lidé s krátkodobými nájemními smlouvami, lidé v nejistém bydlení nebo bez domova, matky samoživitelky a další. Skupin, kterým už před krizí hrozila chudoba nebo ztráta bydlení, je určitě hodně. Nebudou ale jediní – určitě i lidé ze středních a vyšších vrstev budou subjektivně vnímat, že na ně vládní opatření dopadají mnohdy tvrdě, i když jim třeba nepůjde o bydlení, ale o omezení dosavadního standardu.
Při pohledu ze zdravotní a psychologické perspektivy jsou tu zase jiné skupiny. Staří lidé, kteří jsou teď v mnohem větší izolaci, a vůbec všichni, kdo špatně snášejí současný nouzový stav, mohou trpět úzkostmi, panikou, stresem, což má zase dopady na jejich zdraví a psychickou pohodu. Jsou tady lidé v předních liniích, od prodavaček v obchodech a uklízeček po lékařky a sociální pracovníky, kteří zase doplácejí na neschopnost a nekompetenci vlády i představitelů důležitých společenských institucí, kteří ztratili kontakt s každodenní realitou běžných lidí. Je těžké vybrat nějakou specifickou skupinu, i když myslím, že je potřeba upozorňovat na ty nejpotřebnější.
Specifickou zasaženou skupinou, kterou nyní vnímám hodně osobně, jsou lidé, kteří se připravují na narození dítěte. Omezení přítomnosti otců po porodu jde proti doporučení WHO. Každá nemocnice si to interpretuje trochu jinak – vidíme na jedné straně nástup konzervativních doktorů, kteří by nejraději, aby to tak zůstalo napořád, na druhé straně jsou porodnice, kde se to snaží maximálně ohýbat, aby rodičům vyšli vstříc. Ty ale zase trpí velkým přetlakem, což v důsledku taky není dobře. Matky i otcové jsou ve stresu, což rozhodně nepřispívá k pozitivní porodní zkušenosti.
2. Je opravdu těžké hodnotit, jak vláda současnou situaci zvládá. Na nějakou zevrubnější reflexi a účtování bude ještě čas, až si všichni trochu oddechneme. V současné chvíli se odkrývají některé rysy a neduhy, které za normálních okolností nebyly až tolik zřejmé a dařilo se je dobrým PR kamuflovat. Teď na maskování není až tolik času, takže se obnažují reálné kompetence lidí ve vládě. Je stále jasnější, že v čele některých resortů stojí spíš PR figury, nebo dokonce osoby, které svému sektoru škodí (například ministryně Maláčová). Na druhou stranu je tu poměrně silný společenský tlak a dost schopných lidí na nižších postech, kteří nekompetenci vlády nějakým způsobem korigují, a to na úrovni odborných doporučení nebo suplování funkcí, které stát dávno hodil přes palubu.
Jako velké selhání vnímám to, že místo aby vláda takovým lidem vyslovila uznání, dozvídáme se, že neziskový sektor nic nedělá a že nám pomáhá jedině Čína. Vláda udělala důležité kroky na začátku krize v podobě zavedení rychlých opatření; teď se musí zaměřit na to, jak předejít obrovským turbulencím v ekonomice, dostupnosti bydlení, sociální oblasti, poskytování zdravotní péče atd. Můžeme se ale ptát i jinak: ne jak to zvládá vláda, ale jak společnost zvládá vládu a v čem ji opravdu potřebuje. Ač se nás politici snaží přesvědčovat o tom, že jejich role je nezastupitelná a všechno zařizují, to, co dnes vidíme, je znovuobjevená síla občanské společnosti, která vládu vlastně až tolik nepotřebuje. Když přijde na věc, dokáže se organizovat mnohem lépe a efektivněji – když k tomu má příležitost. Nejlepším krokem vlády by tak byla podpora organizace a solidarity mezi lidmi.
3. Z mnohých politik bych vybral moratorium evikcí (vystěhování) a snížení nájmů. Pro příklad lze odkázat na nařízení australské vlády o šestiměsíčním moratoriu vystěhování. Moratoria vydávají také velká americká města a americká vláda, ale i evropské státy, jako je například Německo nebo Španělsko. Zastavení evikcí pak doporučují Evropská federace národních organizací pracujících s lidmi bez domova FEANTSA a mnoho dalších organizací a odborníků.