Artemio Benki – filmový klavírista i nesmiřitelný cyklopat

Minulý týden zemřel po dlouhé nemoci Artemio Benki, francouzský producent, režisér a zakladatel produkční a distribuční společnosti Artcam Films, který od devadesátých let působil v Česku.

Byl to bezmála mysteriózní vztah. Artemio Benki neměl rád cyklisty a cyklisti neměli rádi jeho. Sám jsem byl svědkem toho, jak ho na širokém podolském chodníku bez důvodu trefil do ramene projíždějící sportovec v přiléhavém trikotu. Byla v tom podvědomá zášť, jako když se potkají zástupci vesmírů, které jsou v absolutním nesmiřitelném protikladu.

Neustále vymýšlel a přepisoval pravidla možného. Kinematografie pro něj představovala svobodný prostor, kde lze hrát role, provokovat a soucítit s hrdiny, u nichž bychom jinak empatií šetřili.

Jiný člověk by nejspíš svou zášť ventiloval na diskusních fórech psaním frustrovaných autenticky konzervativních příspěvků o „cyklofašistech“ a „cyklobuznách“. Artemio ale přišel s jinou formou pomsty, která byla mnohem rafinovanější a náročnější na realizaci. V jeho hlavě se zrodila postava „cyklopata“, hrdiny, který v dystopické budoucnosti, ovládnuté ideologií zdravého životního stylu, jezdí v madmaxovském muscle caru a s pomocí sofistikovaných rekvizit vede boj s bizarní cyklosektou. Film se těsně před tím, než nás Benki náhle opustil, výrazně posunul ve stádiu developmentu. Kdykoli jsme Cyklopata probírali, měnil se Artemio ve směsici dítěte odkojeného VHSkovými klenoty a okouzleného producenta-cinefila, která dostává jeden bláznivý nápad za druhým.

Kdykoli jsem tuhle synopsi někde přeříkával, dočkal jsem se udivených pohledů. Docela soda od bytostného francouzského liberála, který velkou část života zasvětil artovému filmu a jehož roky připravovaný filmový debut Sólo je lyrické a citlivě pozorovatelské dílo o křehké osobnosti geniálního (a šíleného) argentinského klavíristy.

Jenže tohle pro mě byl Artemio v kostce. Osobnost, která se nerada nechává spoutat konvencemi, očekáváními a ideologickými mantinely. V jeho myšlení zůstávalo něco z umanuté dětské hravosti. Neustále vymýšlel a přepisoval pravidla možného. Kinematografie pro něj představovala svobodný prostor, kde lze hrát role, provokovat a soucítit s hrdiny, u nichž bychom jinak empatií šetřili, kde lze být pankáčem a pouštět se tam, kam se v běžném životě bojíme zajít.

V tom omezeném čase, který jsem vedle něj stihl strávit, mě nikdy nepřestalo překvapovat jeho nasazení a invence. Pro blízké okolí bylo jeho chrlení dalších a dalších nápadů někdy lehce únavné, pro něj ale nezbytné. Dokázal se odpoutávat od banální reality a nadchnout se pro sny a fantasmagorie. A kde jinde je uskutečnit než ve filmech, ve které Artemio bezmezně věřil – jako divák, producent i režisér.

Tak si ho budu pamatovat. Jako člověka, který mě dokázal dojmout citlivým režijním pozorovatelstvím a zároveň rozesmát nákresy smrtící hvězdice vyrobené z přehazovačky jízdního kola.  Jiní si musí osobní mytologie pracně vymýšlet. Artemio ji zcela samozřejmě žil.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále