Bernie Sanders vybudoval úctyhodné hnutí. Zapomněl ale, že se snaží dostat do Bílého domu

Kandidatura Bernieho Sanderse čelila velkému odporu ze strany vedení Demokratické strany i médií. Co dovedlo tohoto demokratického socialistu k podivuhodné prezidentské kampani a jaké jsou příčiny jeho pádu?

Foto Gage Skidmore, Flickr (CC BY-SA 2.0)

„Chtěl bych pro vás mít lepší zprávy, ale myslím, že si všichni uvědomujete, jak se věci mají. Momentálně ztrácíme přibližně tři sta delegátů na viceprezidenta Bidena a cesta k vítězství je takřka nemožná. Takže jakkoli vyhráváme boj v ideologické rovině a získali jsme podporu mladých a pracujících po celých Spojených státech, usoudil jsem, že naše bitva o demokratickou nominaci nebude úspěšná,“ říkal senátor a prezidentský kandidát Bernie Sanders 8. dubna v livestreamu, v němž ohlásil pozastavení své kampaně.

Sanders inspiroval desítky tisíc Američanů k boji za spravedlivější zdravotní systém a desítky tisíc učitelů se díky němu v posledních letech odhodlaly stávkovat.

Primárky ve zbývajících státech ještě proběhnou (mimo jiné proto, že si v nich voliči nevybírají jen kandidáty do Bílého domu) a Sanders doufá, že nastřádá ještě nějaké delegáty, aby jeho kampaň mohla mít na sjezdu Demokratické strany větší vliv na budoucí směřování demokratů. Jinak je ale jeho kandidatura u konce a Sanders už vyjádřil podporu svému rivalovi Joeu Bidenovi. Z velké míry se tak uzavírá kapitola, která nezačala v roce 2015, kdy Sanders oznámil svoji první kandidaturu na prezidenta, ale mnohem dříve.

Článek jsme pro vás i načetli a můžete si ho poslechnout zde:

Odražení ode dna

Když na začátku října 2019 americká média informovala o tom, že vermontský senátor Bernie Sanders prodělal infarkt, zdálo se, že jeho prezidentská kampaň je u konce. Nešlo ani tak o Sandersův aktuální zdravotní stav – podle senátora a jeho týmu se po operaci zotavoval dobře –, jako spíš o velkou mediální ránu. Už před infarktem se komentátoři shodovali, že Sanders je na kandidaturu příliš starý. Zatímco byl Sanders v nevadské nemocnici, nechal tým senátorky Elizabeth Warren poslat svým rivalům ze Sandersova týmu večeři. Právě Warren v těchto dnech posilovala v průzkumech veřejného mínění a hrozilo, že přebere jeho pozici nejsilnějšího levicového kandidáta.

Nic z toho se ale nestalo. Senátorčina kampaň začala pomalu ztrácet dech. Warren se snažila vybalancovat svoji pozici hypotetické sjednotitelky středového a levicového křídla demokratů, ale v důsledku dokázala spíš obě strany popudit. Sanders se mezitím vrátil z hospitalizace a působil silněji než kdy dřív. Do nemocnice mu volala kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortez, o jejíž podporu se Sanders přetahoval právě s Warren. „Nešlo mi ani o to senátorovi pomoct. Ptala jsem se sama sebe, jakou roli chci hrát, a měla jsem jasno: chci být součástí masového hnutí,“ vysvětlovala Ocasio-Cortez stanici NBC svoje v tu chvíli poměrně nečekané rozhodnutí podpořit Sanderse, a navíc v momentě, kdy to s jeho šancemi nevypadalo dobře.

„Abych to řekl bez obalu: jsem zpátky,“ volal o několik dní později Sanders po boku Ocasio-Cortez na společném newyorském mítinku, na který přišlo přes 25 tisíc lidí. A měl pravdu. Krize byla zažehnána a zdálo se, že Sanders je na nejlepší cestě utkat se o kandidaturu Demokratické strany na prezidenta Spojených států.

Korejský sirotek

„Bernie Sanders v kampani sliboval, že přivede zpátky hvězdné hráče a tento slib teď plní,“ začíná článek na titulní straně novin. Nepojednává ani o letošních prezidentských volbách, ani o těch minulých v roce 2016. Článek je z 25. března 1959 ze školních novin brooklynské James Madison High School. Mladý Sanders tu kandidoval na školního prezidenta. „Kandidáti většinou slibovali banality jako zlepšení jídla ve školní kafeterii a snadnější přístup k lístkům na zápasy basketbalového týmu. Ne tak Bernie, byl zcela nonkonformní,“ vzpomíná jeho spolužák Steve Slavin. Stěžejní součástí Sandersovy úplně první kampaně byl poměrně nekonvenční příslib. Spojené státy měly v čerstvé paměti válku v Koreji. Sanders chtěl, aby James Madison High adoptovala a vzdělala korejského sirotka.

Foto James Madison High School (volné dílo)

Jeho dva rivalové vedli daleko běžnější kampaně a není asi příliš překvapivé, že sedmnáctiletý Sanders obdržel ve studentských volbách nejméně hlasů a skončil třetí. Nedlouho po volbách ale James Madison High založila benefiční fond a skutečně korejského studenta přijala. Jak slibovaly školní noviny, škola se Sandersovou pomocí přemluvila bývalé studenty, úspěšné basketbalisty, aby se vrátili na školu na jeden benefiční zápas, jehož výtěžek šel právě na vzdělání korejského sirotka. Ambivalentní výsledek zní poměrně povědomě: Sanders byl sice mezi studenty populární, volby ale prohrál. Zároveň ovšem prosadil svůj program.

Nemám pochopení pro kraviny

„Když se Fidel Castro chopil moci, víte co udělal? Spustil obrovský gramotnostní program. Je to špatně? Protože to udělal Fidel Castro?“ ptal se Bernie Sanders v populárním pořadu 60 Minutes stanice CBS několik dní před primárkami v Jižní Karolíně. Moderátor Anderson Cooper se ptal Sanderse na jeho dřívější výroky o kubánském režimu. Sanders zopakoval svoji vcelku standardní odpověď: nesouhlasí s autoritářskou podstatou Castrovy Kuby, ale přijde mu absurdní upírat režimu zásluhy za jisté pokroky například na poli zdravotnictví a gramotnosti.

Sandersovi oponenti výrok rámovali jako nedostatečně kritický, Sandersův tým se hájil tím, že podobné věci v minulosti říkal i Barack Obama, který za ně takovou kritiku v žádném případě neschytal. Přes velkou mediální bouři Sandersovy názory na kubánský režim pravděpodobně ovlivnily jen zlomek amerických voličů. Ostatně podle průzkumů při pozdějších primárkách na Floridě obdržel i od tamní hispánské komunity (z velké části tvořené kubánskými emigranty) přibližně stejné množství hlasů jako Biden.

Přesto byl rozhovor pro 60 Minutes problematický. Sanders byl v tu chvíli na koni jako nikdy jindy. Po opatrných, váhavých úspěších v primárkách v Iowě a New Hampshire drtivě vyhrál v Nevadě o více než dvacet procent. „Je po všem, je po všem,“ volal na MSNBC komentátor Chris Matthews, který Sandersovo vítězství přirovnal k nacistickému dobytí Francie v roce 1940. Někteří komentátoři začali spekulovat, že by Sanders možná mohl vyhrát i v Jižní Karolíně, kde měl dlouhodobě náskok Joe Biden. V tento moment mohl Sanders přesvědčit zemi, že je skutečně tím, kdo se má utkat s Donaldem Trumpem. V rozhovoru pro 60 Minutes mohl představit svoji vizi Spojených států. V jihokarolínské debatě o několik dní později mohl zasadit finální ránu svým oponentům. Místo inspirativních vizí byli voliči svědky ubíjejících a irelevantních tahanic o kubánský režim.

Právě v Jižní Karolíně se volilo hned v zápětí. Biden se ke státu upínal jako k poslední záchraně. Jeho naděje se vyplnila a drtivě tu vyhrál. Kampaň vermontského senátora naopak začala padat ze svého pomyslného vrcholu a na povrch vypluly hlubší problémy. Jedním z nejcitovanějších selhání Sandersovy kampaně je pak podpora, kterou afroamerický jihokarolínský kongresman Jim Clyburn vyjádřil Joeu Bidenovi pár dní před zdejšími primárkami. Bidenova kampaň byla do té doby docela tragická a Clyburnova podpora byla jednou z klíčových událostí, která ovlivnila váhající elektorát. Kongresman navíc několik dní po volbách v rozhovoru prozradil, že se Bernie Sanders o jeho podporu vůbec neucházel.

„Jim je milý chlápek, mám ho rád a vážím si ho, ale politicky se rozcházíme. Vážím si ho, ale neexistuje varianta, že by mě podpořil,“ hájil se Sanders v rozhovoru na MSNBC. V tom má možná pravdu. Jiný vývoj ale měly nevadské primárky. Mezi nevadskými demokraty je králem bývalý senátor Harry Reid, který má ideologicky blízko ke středovému establishmentu Demokratické strany. Sandersova kampaň se v tomto případě neváhal ucházet o jeho podporu. Ideologické rozdíly mezi Reidem a Sandersem byly příliš velké, ale Reid nepodpořil před nevadskými primárkami ani nikoho z jeho rivalů, což přispělo ke zdejšímu Sanderovu drtivému vítězství. Clyburnovu podporu asi Sanders opravdu získat nemohl. Možná vše ale mohlo dopadnout jinak, kdyby Clyburn zůstal podobně jako Reid nominálně neutrální.

Tuto chybu přitom podle všeho Sandersův tým zopakoval mnohokrát. Marcia Price z Virginie byla jedinou místní političkou, která Sanderse podpořila v roce 2016. Letos nepodpořila nikoho. Alexandria Ocasio-Cortez vermontského senátora sice podpořila, a to v dost důležitý moment, první kontakt ohledně její podpory ale učinil její, a ne Sandersův tým.

Vlivný jihokarolínský pastor Joe Darby řekl online deníku Huffington Post, že ho oslovily týmy pěti různých kandidátů, ale Sandersův nikoli. Darby nakonec podpořil Bidena. „Přijala jsem fakt, že dělám pro kandidáta, který obchází tradiční držitele moci a jedná přímo s pracujícími. Naučila jsem se s tím pracovat. Některé metody fungovaly, některé ne,“ říká Analilia Mejia, kterou paradoxně Sanders najal právě na to, aby pro něj vyjednávala podporu volených zastupitelů po celých Spojených státech. „Mnozí vám možná nemůžou pomoct, ale to neznamená, že vám nemohou uškodit. Když obejdete černošské politické lídry v tomto státě, nebudou o vás mluvit v dobrém světle,“ oponuje Darby.

„Podívejte se, nemám moc pochopení pro kraviny. Pocházím z jiného prostředí než velká část lidí, kteří vedou tuhle zemi. Nejsem dobrý v lichotkách, v plácání se po zádech. Nebudu vám volat, když máte narozeniny, abych vám řekl, jak vás mám rád, jenom proto, abyste o mě psali hezké věci,“ říkal Sanders překvapeným komentátorům New York Times na začátku letošního ledna. Samo o sobě to lze brát jako osvěžující upřímnost. O několik měsíců později a ve světle neschopnosti získat podporu i svých logických spojenců ale tento výrok působí o dost fatálněji.

Burlingtonem na sněžném pluhu

„Vy jste možná starosta, ale tohle město je stále moje,“ řekl Sandersovi 4. března 1981 Tony Pomerleau, nejbohatší developer vermontského města Burlington. Sandersovi se právě podařilo něco neuvěřitelného: jako nezávislý kandidát vyhrál zdejší volby na starostu o deset hlasů. Na začátku Reaganových osmdesátých let a v poměrně konzervativním Vermontu to bylo něco nebývalého. O to víc, že Sanderse ve volbách podpořil místní policejní odborový svaz – byť to jeho členové udělali převážně na truc tehdejšímu demokratickému starostovi, se kterým se nebyli schopni dohodnout na zvýšení platů. Sandersovi tato podpora pomohla zbavit se nálepky nebezpečného radikála. Výhra ve volbách byla ale jen úplný začátek.

Místní republikáni a demokraté považovali vítězství novopečeného socialistického starosty za nešťastnou náhodu a rozhodli se, že mu budou házet klacky pod nohy všude, kde to půjde. Chtěli tak městu ukázat jeho neschopnost a za dva roky se ho zbavit. Burlingtonská městská rada blokovala všechny Sandersovy návrhy a nominanty. Zcela všechny: zastupitelé mu neschválili ani jeho sekretářku. Sanders tak byl nucen úřadovat s neochotnými, obstrukcionistickými pohrobky předchozího starosty. Rozhodl se proto vedení města obejít. Vytvořil vlastní „stínovou vládu“, jednal přímo se zastupiteli jednotlivých čtvrtí a snažil se, co nejvíce komunikovat s občany Burlingtonu. Když si všiml, že městské sněžné pluhy se soustředí na odklízení sněhu především v bohatších čtvrtích, začal vstávat dříve, sám zasedl s řidiči pluhů do kabin, aby osobně dohlédl na to, že sníh bude odmeten všude.

Foto Don Shall, Flickr (CC BY-NC-ND 2.0)

Přes tvrdou opozici obou dominantních stran – nebo možná právě kvůli ní – se ale Sanders jako starosta Burlingtonu naučil pragmatickému politickému handlování. Na svou stranu si kupodivu brzy získal i Tonyho Pomerleaua – a to navzdory tomu, že vytrval v jednom ze slibů své kampaně, a sice že zablokuje Pomerleaův developerský plán přeměnit burlingtonské nábřeží na zónu luxusních bytů. Z Pomerleaua se postupně stal Sandersův blízký spolupracovník. Místní deník Burlington Free Press jednou otiskl článek o jejich spolupráci, který zdobila fotka Sanderse a Pomerleaua pod titulkem „Nepravděpodobná dvojka“.

Po roce v úřadě se konaly volby do městské rady. Sanders je pojal jako referendum o svém úřadování, prý před volbami zaťukal na dveře takřka všech domácností čtyřicetitisícového Burlingtonu, a změnil tak rovnováhu sil na radnici. Během jednoho roku se mu podařilo zvýšit volební účast na dvojnásobek. Zapojil do politického procesu mnoho lidí, kteří do té doby ve volbách neviděli příliš velký smysl. Sanders byl v Burlingtonu znovuzvolen třikrát, jednou dokonce porazil společného kandidáta místních republikánů a demokratů, kteří byli ochotni zakopat válečnou sekeru jen proto, aby se zbavili své malé socialistické hrozby. Neúspěšně.

Obamovy telefonáty

„Nikdy jsem neviděl svoji stranu udělat něco, co považovala za strategickou nutnost, tak rychle a rozhodně jako teď,“ řekl pro server FiveThirtyEight Brian Fallon, bývalý tiskový mluvčí Hillary Clinton. Bidenova výhra v Jižní Karolíně možná nebyla až tak překvapivá. Smršť, která následovala po ní, ale nemá obdoby.

Sandersův tým sázel na to, že senátor dokáže přitáhnout podporu nových voličů. Ostatně vedle 126 milionů Američanů, kteří volili v minulých prezidentských volbách, dalších přibližně sto milionů lidí zůstalo doma. Sanders tak chtěl navázat na strategii, která se mu tak osvědčila v Burlingtonu. Šéf Sandersovy kampaně Faiz Shakir si uvědomoval, že i v momentě, kdy se to podaří, nebude snadné primárkami úspěšně projít. „Šance, že vyhrajeme nominaci, je jedna ku třem. To je ale lepší poměr než má kdokoli z dalších kandidátů,“ říkal loni pro časopis The Atlantic. V důsledku velkého množství kandidátů se měly rozštěpit hlasy jeho rivalů a Sanders měl být schopný vyhrát i s relativně malým náskokem.

Rozštěpené pole ale nakonec nehrálo v jeho prospěch. Po obstojných výsledcích z Iowy a New Hampshire, velkém úspěchu v Nevadě a prohře v Jižní Karolíně se najednou vše změnilo. V krátkém sledu ukončila kampaň senátorka Amy Klobuchar i bývalý starosta města South Bend Pete Buttigieg. Oba podpořili Joea Bidena, a dokonce přiletěli na jeho mítink v Texasu. Tím ale vlna podpory teprve začala. Během krátkého časového úseku Bidena podpořily desítky demokratických politiků, od kongresmenů přes senátory až po guvernéry.

Foto Pete Souza / White House (veřejné dílo)

Bezprecedentní smršť podpory pro Bidena nenastala náhodou. Bývalý prezident Barack Obama zůstal navenek v demokratických primárkách neutrální a z představy kandidatury svého viceprezidenta podle všeho nebyl příliš nadšený. „Nemusíš to dělat, Joe, opravdu nemusíš,“ měl podle New York Times Bidenovi říct Obama. To ale neznamená, že by snad preferoval Sanderse. „Průměrní Američané si nemyslí, že musíme zcela rozmetat náš systém a postavit ho znovu od začátku. Nechtějí žádné šílenosti,“ řekl na washingtonské schůzce demokratických donorů loni na podzim. Aniž by kohokoli jmenoval, varoval ve stejném proslovu, aby strana příliš nenaslouchala svému aktivistickému, levicovému křídlu.

Po jihokarolínských primárkách bylo vcelku jasné, že nikdo ze zbývajících středových kandidátů nebude schopný Bidena nahradit. Během několika dní se do té doby roztříštěné pole kandidátů pročistilo a semklo za Bidenem. Demokraté se zjevně poučili z chyb republikánů z roku 2016 a narozdíl od nich se byli schopni sjednotit proti stoupajícímu populistickému kandidátovi. Obama v tom po výsledcích z Jižní Karolíny evidentně hrál velkou roli.

Několik dní poté Sanders utržil velkou porážku na takzvané Super Tuesday, kdy se volilo ve čtrnácti státech. Biden vyhrál v deseti z nich. „Mluvil v této době s Bidenem často. Nevím, co přesně řekl, ale můžete si tipnout. Určitě stojí za pozornost, že volal Klobuchar a všem ostatním hned poté, co se rozhodli ukončit své kampaně,“ řekl webu Politico jeden z Obamových poradců.

Zbraně versus odbory

V roce 1983, krátce po Sandersově prvním znovuzvolení burlingtonským starostou, se skupina mírových aktivistů rozhodla protestovat a zablokovat vchod místního zbrojního závodu General Electric. Nelíbilo se jim, že zbraně z této továrny jsou doručovány mimo jiné do rukou pravicových milicí ve Střední Americe. Demonstraci vedl jeden ze Sandersových blízkých přátel, který vcelku logicky očekával, že socialistický starosta často kritizující militaristickou zahraniční politiku Spojených států bude na jejich straně. To se ale spletl.

Sanders aktivisty varoval, že jestli se pokusí továrnu zablokovat, budou zadrženi. Kritizoval jejich přístup mimo jiné proto, že místo politiků míří na živobytí místních pracujících. „Nenechám tři tisíce lidí přijít o práci s odborovým svazem zaručenými platy, což by způsobilo ekonomickou krizi,“ řekl Sanders místnímu reportérovi. „Ne každý má to štěstí, že si může vybrat, kde pracuje.“ Aktivisté s tímto pohledem pochopitelně nesouhlasili. Podle nich Sanders svým krokem chránil korporace a vojensko-průmyslový komplex.

Tento rozkol má paralelu v pozdějším počínání Sanderse ve Washingtonu DC. Jeho skalní fanoušci ho často prezentují jako neomylného, neochvějného a nekompromisního nejlevicovějšího senátora na Kapitolu. Jednou z největších zbrojařských kauz poslední dekády je vývoj a stavba víceúčelového stíhacího letounu F-35. Ten je dlouhodobě i v armádních kruzích kritizován jako předražená hračka, která se spíše než do boje hodí Kongresu při handlování o lukrativních kontraktech.

Jakkoli Sanders rád mluví o nutnosti konfrontovat zájmy vojensko-průmyslového komplexu a kritizoval i vývoj zmíněného letounu, podporoval umístění části programu vývoje a stavby F-35 právě ve Vermontu. „Zaměstnává stovky lidí, zajišťuje univerzitní vzdělání pro stovky lidí. Otázka neleží tak, jestli budeme mít F-35, nebo ne: prostě tu je. Otázka je, zda bude stavěna v Burlingtonu ve Vermontu, nebo na Floridě,“ řekl Sanders na mítingu v Massachusetts v roce 2014.

Spojenkyně Warren?

„Mám pocit, že jste mě v celostátní televizi označil za lhářku!“ říkala Elizabeth Warren Berniemu Sandersovi letos v lednu přímo na podiu po skončení další televizní debaty. Mluvila o sporu, který mezi oběma nejlevicovějšími kandidáty a jejich voliči vzplál těsně před začátkem samotných primárek. Senátorčin tábor tvrdil, že měl senátor na konci roku 2018 své kolegyni mezi čtyřma očima říct, že podle něj žena nemá šanci stát se prezidentkou Spojených států. Sanders to popíral. Zmiňoval prý tehdy jen to, že jakmile se Trumpovi ve volbách postaví ženská kandidátka, zcela jistě se uchýlí k sexistickým výpadům – stejně jako to v roce 2016 dělal proti Hillary Clinton.

Rozkol mezi Warren a Sandersem nedošel k žádnému jasnému, veřejnému rozřešení. Vše utichlo o několik dní později na den Martina Luthera Kinga, když se oba kandidáti 18. ledna účastnili pochodu na uctění Kingovy památky v hlavním městě Jižní Karolíny a velmi okázale dávali najevo, že už nejsou rozhádaní. Velkou část průvodu šli zavěšeni do sebe. Zdálo se tedy, že oba kandidáti dokázali vzájemnou krizi zákulisně zažehnat.

O měsíc a půl později bylo ale jasné, že rány se nezacelily. Zatímco většina ostatních kandidátů se ještě před březnovým Super Tuesday sjednotila za Bidenem, Warren vedla kampaň dál. Ukončila ji až několik dní poté a ani tehdy Sanderse nepodpořila. Její podpora mu přitom mohla výrazně pomoct. Programově sice k sobě mají oba senátoři blízko, ale jejich kampaně mířily na dost jiný okruh voličů. Zatímco Sanderse alespoň podle statistik finančních darů podporovali nízkopříjmoví jedinci jako učitelé, zdravotní sestry, řidiči a stavební dělníci, Warren nacházela podporu například u univerzitních profesorů a vědců.

Foto Senate Democrats (CC BY-SA 4.0)

Několik dní po ukončení kampaně si v rozhovoru na MSNBC Warren stěžovala na ostré útoky ze strany Sandersových voličů. „Myslím si, že je to opravdu problém. Mluvím o opravdu ošklivých věcech, které se staly,“ řekla Warren v souvislosti s rozepří o údajném Sandersově sexistickém výroku. Někteří jeho voliči pak senátorku začali především na Twitteru zaplavovat tisíci emoji hadů, které měly v jejich očích symbolizovat její zradu. Sanders toto chování svých voličů několikrát jasně odsoudil. Možná to bylo z pohledu Elizabeth Warren nedostatečné, ale je nepravděpodobné, že by za jejím rozhodnutím Sanderse nepodpořit stálo jenom agresivní internetové chování některých senátorových voličů.

Ady Barkan je aktivista bojující za reformu zdravotnictví, který umírá na amyotrofickou laterální sklerózu a v primárkách podporoval právě Warren. Podle serveru Huffington Post měl Barkan už v lednu kontaktovat Sandersovu kampaň ve snaze dohodnout koordinaci mezi jeho a senátorčiným týmem. Sandersovi poradci prý o žádném kontaktu ze strany Barkana z té doby neví. Vzhledem k tomu, jak Sanders přistupoval k žádání podpory ostatních politiků, zní ale Barkanova verze událostí vcelku realisticky. Jakkoliv mohou Sandersovi voliči Elizabeth Warren zazlívat neochotu podpořit jejich kandidáta, neschopnost získat na svou stranu ani takto blízkou spojenkyni je především selháním Sandersova týmu.

Do Kongresu s NRA v zádech

To, jak se socialista Sanders dostal do amerického Kongresu, nebylo o nic méně překvapivé než jeho vítězství ve volbách v Burlingtonu. I při cestě do Kongresu sehrály svou paradoxní roli zbraně a tak jako v případě burlingtonského policejního odborového svazu přišla i tentokrát pomoc z dost nečekaného směru.

V roce 1988 se kongresman Jim Jeffords rozhodl ucházet o jedno ze dvou vermontských křesel v Senátu. Tím se uvolnilo jeho místo v dolní komoře a Sanders se rozhodl na toto místo kandidovat. Zprvu se zdálo, že moc velké šance nemá, ale republikán Peter Smith ho nakonec porazil jen o pár procent. Během svého prvního volebního období ale Smith naštval jednoho ze svých dřívějších podporovatelů: Národní střeleckou asociaci (NRA). Nechal se totiž přesvědčit drsnými výpověďmi pozůstalých po obětech zločinů spáchaných střelnými zbraněmi a přes svůj dřívější odpor k podobné legislativě hlasoval pro zákaz útočných zbraní. NRA se rozhodla, že se pomstí – a to i za cenu toho, že bude zvolen socialistický kandidát.

„Narozdíl od některých své názory na toto téma nezměním,“ řekl Sanders během kampaně členům jednoho vermontského střeleckého klubu. Nerozporoval, že pro zákon, který kontroverzně podporoval jeho oponent, by hlasoval taky. Zdůrazňoval ale, že většina regulace držení zbraní by podle něj měla být v kompetenci jednotlivých států, nikoli federální vlády. „Sanders k nám byl upřímný. Brali jsme ho jako menší ze dvou zel,“ řekl jeden z voličů Washington Postu. NRA utratila asi dvacet tisíc dolarů na negativní kampaň proti Smithovi.

Sanders kandidoval do Kongresu jako nezávislý kandidát a bezpochyby mu ve volbách v roce 1990 pomohly postoje jeho demokratické oponentky, univerzitní profesorky Dolores Sandoval. Ta mimo jiné podporovala program postupné dekriminalizace drog. „Otázkou je, jestli si obyvatelé Vermontu nemyslí, že sama bere drogy,“ psal místní deník St. Albans Messenger v komentáři, který jinak paradoxně označuje Sandovalin návrh za méně extrémní, než se může zdát. Z dnešního pohledu extrémní zcela určitě nebyl. Sandoval možná měla pravdu, ale v roce 1990 pomohla Sandersovi, aby vypadal jako rozumný středový kandidát. Sanders vyhrál volby o více než šestnáct procent. Dnes uznává, že mu nepřímá podpora NRA pomohla, byť rád dodává, že v následujících volbách už byla asociace jasně proti němu. Za nedostatečně drsné požadavky na regulace držení zbraní je však ze stran amerických liberálů kritizován dodnes.

Ekonomický populismus versus politika identit

„Rozumíte mým politickým postojům?“ byla první otázka, na kterou se Bernie Sanders zeptal, když v roce 2015 volal Petovi D’Alessandrovi s tím, jestli by D’Alessandro nevedl iowskou pobočku jeho kampaně. Reportérka New York Times Amy Chozick popisuje tento dialog ve své knize Chasing Hillary o prezidentské kampani Hillary Clinton. „Nedokážu si představit, že by se Hillary na něco takového kohokoli zeptala, a i kdyby ano, i její nejbližší poradci by strávili několik minut přemýšlením o tom, co vlastně chce slyšet,“ podivuje se Chozick ve své knize.

Sanders původně proti Hillary Clinton v roce 2016 kandidovat nechtěl. Doufal ale, že do voleb půjde někdo z levého křídla demokratů, aby celé demokratické primárky nebyly jenom symbolickou korunovací. Když dala Warren jasně najevo, že kandidovat proti Clinton nechce, rozhodl se kandidovat sám. Jeho cílem ale nebylo stát se demokratickým kandidátem, ale posunout politickou debatu doleva.

Jeho kampaň poháněl v roce 2016 především ekonomický populismus a hájení zájmů pracujících Američanů s největším důrazem na nefunkční a drahé americké zdravotnictví. Podle propočtů jeho týmu typická americká čtyřčlenná rodina vydělávající čtyřicet tisíc dolarů ročně utratí každý rok za zdravotnictví úhrnem asi 5700 dolarů (ať už v podobě daní, zdravotního pojištění nebo doplatků). Proto navrhoval zdravotní reformu, po níž by podle něj tyto roční výdaje průměrné rodiny spadly na 500 dolarů.

Foto Todd Church (CC BY 2.0)

Sandersova protestní kandidatura byla nakonec úspěšnější, než sám čekal. Nominaci demokratů nezískal, ale podařilo se mu v primárkách urvat více než čtyřicet procent hlasů a bylo vcelku jasné, že v roce 2020 bude kandidovat znovu. Otázkou bylo, jak může posunout svůj volební potenciál. „Z voleb v roce 2016 si Sandersova kampaň odnesla mylnou domněnku, že mají daleko větší podporu, než jak tomu bylo ve skutečnosti. Společně s jejich skalními podporovateli tu byla početná skupina lidí, kteří volili proti Hillary,“ říká kalifornský demokrat Tenoch Flores serveru Huffington Post.

Sandersův tým evidentně doufal, že si bude schopný udržet podporovatele z minulých voleb a stavět na těchto úspěších. Jeho kampaň z roku 2016 byla zevnitř strany kritizována za to, že přílišným důrazem na ekonomická témata cílí pouze na bílé pracující a opomíjí zájmy nebělošských voličů a žen. Tu letošní proto jeho tým stavěl na sloganech o „několikagenerační pracující třídě mnoha ras“.

Nejde zapřít, že například mezi hispánskými voliči slavil tentokrát Bernie Sanders velké úspěchy. Napříč celými Spojenými státy vycházel v průzkumech mezi latinos nejlépe ze všech demokratických kandidátů. Jeho drtivý úspěch v nevadských primárkách stál právě na hlasech hispánských voličů. Za ně do velké míry Sanders vděčí Chucku Rochovi, který měl v jeho kampani na starosti právě kontakt s latinos. Rocha, který takřka nevychází ven bez velkého kovbojského klobouku, svoje úspěchy vysvětluje poměrně prozaicky. „Oslovovali jsme tu lidi ve španělštině dříve, než jsme začali v angličtině. Podle mého to místní komunitě ukazuje, že si jich vážíme, že tu s nimi budeme a neodejdeme po kampani,“ řekl Rocha webu The Intercept po úspěchu v Nevadě.

Podobnou podporu ale Sanders nedokázal získat mezi afroamerickými voliči, alespoň mezi těmi staršími třiceti let. Nejčastěji zmiňovaným odůvodněním této slabiny je obliba, jíž se mezi Afroameričany těší Joe Biden kvůli tomu, že sloužil jako viceprezident Baracka Obamy. Sandersovi určitě nepomohl nedostatek kontaktu s vůdčími afroamerickými osobnostmi na americkém Jihu, kteří tvoří důležitou část Demokratické strany.

Sandersovy politické návrhy jsou mezi americkým elektorátem většinou velmi populární. Spousta demokratických voličů ale staví jako svou hlavní volební prioritu jednoduše poražení Donalda Trumpa. Sanders v tomto ohledu za přispění liberálních médií působí jako nebezpečně radikální volba. Jak u jižanských Afroameričanů, tak u předměstských liberálů mohl v tomto ohledu utišit obavy, kdyby zdůrazňoval návaznost své politiky na minulé úspěšné americké demokratické prezidenty, jakými byli Franklin Delano Roosevelt nebo Lyndon Baines Johnson. Místo toho jeho tým zdůrazňoval jeho demokratický socialismus a místo příkladů z americké minulosti přirovnával Sandersovy návrhy ke skandinávskému sociálnímu státu.

Aby získal větší podporu mezi bílou pracující třídou, mohl Sanders více cílit na bývalé Trumpovy voliče, kteří nejsou spokojeni s propastí mezi Trumpovými populistickými volebními sliby a jeho vcelku konvenční politikou v Bílém domě. I přes pozitivní vývoj makroekonomických ukazatelů (tedy alespoň do počátku pandemie koronaviru) se totiž deindustrializace a úpadek amerického Rust Beltu nezastavily. Přesně to bylo tématem jednoho ze Sandersových volebních spotů, celkově ale zapadla témata ekonomického populismu, které k Sandersovi původně přitáhly miliony voličů, ve snaze vyhnout se kritice ze strany vyznavačů politiky identit.

„Měli vypracovanou strategii, jak získat třicet procent hlasů, ale jak se dostat k padesáti procentům, už ne,“ říká jiný člověk ze Sandersova okolí, který si přál zůstat anonymní. V roce 2016 se Sanders ptal D’Alessandra, jestli rozumí jeho na poměry moderních demokratů nekonvenční politice. Ve světle letošních neúspěchů je na místě otázka, jak moc rozumí vlastním politickým postojům sám Sanders.

Když nestačí být králem dodatků

„Nikdo ho nemá rád, nikdo s ním nechce spolupracovat, nic tu nedokázal,“ říkala o Bernie Sandersovi v nedávném dokumentu Hillary Clinton. Neúspěšná rivalka Donalda Trumpa dodnes částečně viní Sanderse a jeho voliče ze své prohry. Její výrok vypovídá spíše o jejím vztahu k senátorovi než o realitě jeho fungování v Kongresu. I jiní Sandersovi demokratičtí kritici ale často zdůrazňují jeho údajnou vyhraněnost a z ní vyplývající politickou bezvýznamnost.

Sandersův tým těmto nařčením oponuje s tím, že senátor byl vždy schopný spolupracovat i s ideologickými protivníky, jakým byl například republikánský senátor John McCain. Společně s ním Sanders napsal a prosadil významný zákon reformující podporu pro americké válečné veterány. Stejně tak se jeho voliči rádi chlubí tím, že v dobách, kdy většinu v Sněmovně reprezentantů drželi republikáni, dokázal Sanders prosadit více dodatků než jakýkoli jeho demokratický kolega. Novinář Matt Taibbi ho proto na stránkách časopisu Rolling Stone v roce 2005 dokonce překřtil na „krále dodatků“.

Oproti časům svého starostování v Burlingtonu měl během svého úřadování v Kongresu s demokraty docela vřelé vztahy. Svědčí o tom i fakt, že přestože Sanders kandidoval vždy jako nezávislý, demokraté proti němu ve většině voleb do Sněmovny reprezentantů a později do Senátu nepostavili žádného oponenta.

„Někteří mí republikánští kolegové stále neupustili od své potřeby trestat chudé a pracující,“ rozčílil se Bernie Sanders na konci letošního března na půdě Senátu. Projednával se nejnovější balík opatření, která měla umenšit devastující ekonomické dopady koronaviru na Spojené státy. Podle Sandersových podporovatelů právě senátorův plamenný proslov zabránil tomu, aby se do zákona dostal dodatek republikána Bena Sasseho z Nebrasky, který by omezil podporu v nezaměstnanosti.

Zákon CARES Act s podporou v nezaměstnanosti v plné podobě nakonec prošel se souhlasem všech přítomných senátorů. Sandersův vliv na podporu legislativy je ale diskutabilní. Podle deníku Washington Post o potřebnosti podpory v nezaměstnanosti přesvědčil členy Trumpovy administrativy, kteří se na CARES Actu podíleli, oregonský demokrat Ron Wyden, nikoli Sanders.

Foto White House (veřejné dílo)

Kromě toho CARES Act obsahuje taky příslib jednorázových krizových šeků ve výši 1200 dolarů pro většinu Američanů. O dostatečnosti tohoto opatření je samozřejmě možné debatovat. Sanders ostatně navrhuje, aby byla tato dávka vyšší a byla vyplácena opakovaně po dobu trvání krize. Pozoruhodné ovšem je, že původcem tohoto nápadu není Sanders ani nikdo z jeho levicových spojenců. Lobbovali za něj především republikáni Mitt Romney a Tom Cotton.

Tahanice ohledně reakce Kongresu na koronavirus dobře ilustrují to, proč mohli někteří potenciální voliči Bernieho Sanderse v primárkách váhat. „Ano, pokud jde o ideologii, (voliči) do velké míry souhlasí se Sandersovým politickým programem. Měli pochyby o tom, jestli on i jeho program dokážou uspět ve volbách a po nich,“ píše redaktor časopisu New Republic Osita Nwanevu.

Opožděná kritika Bidena

„Senátore Sandersi,“ připomínal se moderátor ABC a bývalý poradce Billa Clintona George Stephanopoulos na začátku debaty v texaském Houstonu loni v září. Sanders měl právě prostor pro úvodní proslov, místo toho ale několik vteřin váhal a vypadal nepřítomně. Teprve po druhém Stephanopoulosově připomenutí spustil chraplavým hlasem svůj obvyklý proslov o oligarchii, zdravotnictví a minimální mzdě. Do hlavy Sandersovi nikdo nevidí, ale podle reportéra Huffington Postu Daniela Maranse se senátor v tu chvíli pravděpodobně rozmýšlel, jakým směrem povede dál svoji kampaň.

Několik dní předtím měl poradu se svým týmem v coloradském Boulderu. Jeho speechwriter David Sirota ho tu měl přemlouvat, aby začal ostřeji kritizovat svého největšího rivala v demokratických primárkách Joea Bidena. Sirota nebyl jediný ze Sandersova okolí, kdo měl pocit, že senátor nechává Bidena příliš snadno proklouznout. Podobně na Sanderse tlačil jeho poradce a šéf kampaně z roku 2016 Jeff Weaver či blízká spojenkyně a bývalá státní senátorka z Ohia Nina Turner.

Foto Tiffany Von Arnim, Flickr (CC BY 2.0)

„Nic se v zásadě nezmění,“ měl údajně říct Joe Biden na schůzce se svými donory o tom, jak budou vypadat Spojené státy, pokud by byl zvolen prezidentem. Těžko si představit větší rozdíl od Sanderse a jeho požadavku zásadních reforem. Sirota a Turner chtěli, aby na této Bidenově větě senátor v texaské debatě postavil svůj ostrý úvodní proslov. Sanders nesouhlasil. Přes politické rozdíly má podle všeho Bidena osobně opravdu rád. Podle lidí z jeho okolí si cení toho, že se k němu v Kongresu Biden choval vždy přátelsky. Senátor měl zároveň obavu, že příliš ostrá kritika bývalého viceprezidenta by se mu mohla vymstít.

Přesně týden po ráně, kterou Sanders utržil během takzvaného Super Tuesday, se volilo v Michiganu. V tomto státě Sanders v roce 2016 všechny překvapil, když tu těsně porazil Hillary Clinton. Michigan je součástí Rust Beltu, tedy regionu, který několik dekád trpí odlivem pracovních míst a deindustrializací. Hillary Clinton tu prohrála mimo jiné kvůli své podpoře mezinárodních úmluv, které tento proces uspíšily. Biden je většinou podporoval úplně stejně, ale narozdíl od Clinton je spojován také s velkým bailoutem zdejšího automobilového průmyslu, který byl schválen ve dvou vlnách v letech 2008 a 2009.

Sanders se útočení na Bidena bránil dlouho. Teprve po výprasku na Super Tuesday spustil jeho tým reklamu, která útočila na Bidenovu podporu pro Severoamerickou dohodu o volném obchodu (NAFTA). Na změnu směru už ale bylo pozdě. Sandersův úspěch z roku 2016 se neopakoval a Biden v Michiganu vyhrál o více než šestnáct procent. „Negativní přístup často funguje. Možná by se to vyvíjelo jinak, kdyby s ním začali dříve,“ říká pro Huffington Post demokratický poradce Mike Mikus, podle kterého měly být negativní reklamy nasazeny dříve.

Nejsme blázni!

Na konci sedmdesátých let měl za sebou Bernie Sanders takřka dvě dekády aktivismu. Při studiích v Chicagu pomáhal organizovat protesty za občanská práva, několikrát byl dokonce zadržen policií. Účastnil se slavného pochodu na Washington Martina Luthera Kinga. S nejradikálnějšími univerzitními aktivisty šedesátých let se ale Sanders minul a stáhl se do ústraní rurálního Vermontu. Klid mu dlouho nevydržel. Vstoupil do zdejší Liberty Union Party, za kterou kandidoval dvakrát na guvernéra a dvakrát do Senátu. Nikdy se mu nepodařilo získat více než šest procent hlasů.

Sanders byl vyčerpaný, a to i finančně. Když se musel vystěhovat z jednoho burlingtonského bytu, přespával několik měsíců na gauči svého kamaráda, univerzitního profesora Richarda Sugarmana. „Nejsme blázni,“ říkal prý každé ráno Sanders Sugarmanovi místo pozdravu. Spojené státy stály na prahu Reaganovy konzervativní revoluce a zdálo se, že pro lidi, jako je Sanders, v zemi není místo. Rozhodně ne politicky. To ještě netušil, že za dva roky bude zvolen starostou.

O více než čtyřicet let později je jasné, že Sanders opravdu není blázen. Jeho dvě prezidentské kampaně výrazně zamávaly americkou politikou. Návrhy jako státem hrazené zdravotní pojištění, zvýšení minimální mzdy na patnáct dolarů nebo bezplatné univerzitní vzdělání byly ještě před několika lety v USA brány jako extrémní. Dnes jsou běžnou součástí politické debaty a z velké části za to může bezpochyby právě Sanders. Většina z těchto návrhů má také vysokou podporu v průzkumech veřejného mínění.

Foto Benjamin Kerensa (CC BY-SA 2.0)

Přes dílčí úspěchy, jakým bylo například drtivé posílení u hispánských voličů, ale Sandersova sázka na rozšíření elektorátu zjevně nevyšla. Především jeho letošní kampaň byla ovšem v něčem bezprecedentní – v množství finančních příspěvků od řadových Američanů i v počtech dobrovolníků pracujících pro jeho kampaň. Už jenom v tomto ohledu výrazně posunula standard politických kampaní v zemi. Sanders inspiroval desítky tisíc Američanů k boji za spravedlivější zdravotní systém a desítky tisíc učitelů se díky němu v posledních letech odhodlaly stávkovat. Po propuknutí pandemie koronaviru Sanders proměnil svou kampaň v de facto charitativní organizaci, která jen během dvou prvních dnů vybrala pro neziskovky řešící dopady viru přes dva miliony dolarů.

Sanders rád říká, že nevede kampaň, ale že buduje širší hnutí. Výše uvedené to zjevně dokládá a jeho voliči se tím jistě budou utěšovat. Tato silná stránka ale zároveň byla největší slabinou jeho kandidatury. Chvílemi se totiž zdá, že Sanders chápe prezidentskou kampaň hlavně nástroj na budování hnutí, a zapomíná na její hlavní účel. Silné hnutí a populární návrhy jsou jistě velké úspěchy, ale prezidentská kampaň je stále především bojem o moc a klíče do Bílého domu. A v tom Bernie Sanders selhal. Boj o moc tak zůstává na jeho hnutí, které tu po něm zůstane.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies