Britská levice má s Keirem Starmerem šanci nabrat nový dech

V čele britské opozice střídá Jeremyho Corbyna nový lídr. Jeho úspěch se bude odvíjet především od strategie v řešení koronavirové krize.

Předsedou britské Labour Party byl v sobotu před polednem zvolen většinou 56 procent bývalý nejvyšší státní zástupce Keir Starmer. Vedle doposud smířlivého a intelektuálně přesvědčivého vystupování se pro nového lídra zdá být dobrým odrazovým můstkem také fakt, že jej rodiče pojmenovali po Keiru Hardiem, který Labour Party v roce 1900 založil.

Podaří se ale sedmapadesátiletému Starmerovi otevřít cestu k vítězství v příštích volbách? Záležet bude hlavně na tom, zda s programem stojícím na pilířích Corbynova manifestu z roku 2017 dokáže ovládnout stranu, která si nepřeje nic jiného než na předsednictví Jeremy Corbyna co nejrychleji zapomenout. Pomoct by mu v tom mohla i koronavirová pandemie.

Corbynova radikalita sice nesvědčila jednotě strany, nikdo však nemohl zpochybnit jeho schopnost zmobilizovat své příznivce. Představa davu skandujícího „Oh, Keir Starmer“ na festivalu v Glastonbury je jednoduše řečeno absurdní.

Ta během několika dnů vyhnala dlouho doutnající sociální krizi do extrému a v praxi Britům ukázala, jak rychlé a efektivní mohou být státní intervence. Vrátit se po letošním březnu do stavu, kdy se v odpovědi na volání po zvýšení rozpočtu v resortu sociálních věcí, zdravotnictví a školství pouze kreativně pracovalo se statistikami, bude pro Borise Johnsona těžké. Labouristé proto mají skvělou příležitost otočit s novým lídrem veřejnou debatu ve svůj prospěch.

Nevydařený útok žen na předsednictví

Proti Starmerovi stanuly na počátku letošního roku čtyři protikandidátky. Rebecca Long-Bailey, Lisa Nandy, Emily Thornberry a Jess Phillips těžily především z hlasů volajících po co možná nejradikálnější změně. Strana ze sebe potřebovala energicky setřást nános zloby a záště, který pravicová média vrstvila vůči osobě Jeremyho Corbyna tak vytrvale, že se stal rozhodujícím faktorem v prohře prosincových předčasných voleb. Nový start měla podle mnohých zajistit generační a zároveň genderová obměna, která by odpovídala image Labour Party jako progresivní levicové strany.

Žádná z kandidátek však nenabídla kompetence, schopnost získat na svoji stranu podstatnou část corbynovského jádra i vnitrostranické opozice a charisma současně. V první disciplíně nebylo vzhledem ke Starmerově kariéře váženého lidskoprávního obhájce a relativnímu mládí Long-Bailey a Nandy v podstatě co srovnávat. Ve druhé se obě finalistky zdiskreditovaly – v případě Long-Bailey nedostatečným distancováním se od Corbyna a v případě Nandy zase distancováním přílišným. V porovnání se Starmerem snad o něco větší, ale přesto spíše průměrné charisma obou žen pak mělo mezi straníky, odboráři a registrovanými podporovateli, kteří předsedu volili, už jen omezený aktivizační potenciál.

Ztratit z dohledu bychom však nyní neměli první místopředsedkyni strany, kterou se stala čtyřicetiletá Angela Rayner. Její příběh reprezentuje vše, v co levice věří a čeho by chtěla dosáhnout pro všechny. Rayner pochází z částečně negramotné rodiny, matkou se stala v šestnácti letech, přesto díky sociálním a vzdělávacím programům zavedeným Blairovou vládou později dálkově studovala a ze sociální pracovnice se vypracovala na předsedkyni odborové organizace Unison pro severozápad Anglie. V roce 2015 se stala poslankyní a od roku 2016 zastávala pozici stínové ministryně školství. Zda bude v budoucnu schopná překonat handicapy spojené se svou minulostí, ukáže čas. V současnosti se ale jeví jako nejperspektivnější politička ve straně.

Starmerova Labour a vláda národní jednoty

Pozornost je však třeba upřít především na Keira Starmera, který má ostatně také dělnický původ (otec byl nástrojař, matka zdravotní sestra). Klíčové bude, jak rychle v předsednické pozici vyroste. Corbynova radikalita sice nesvědčila jednotě uvnitř strany, nikdo však nemohl zpochybnit jeho schopnost nalákat a zmobilizovat příznivce hnutí Momentum, což by nedokázal bez pronikavé argumentace a charismatu. Představa davu skandujícího „Oh, Keir Starmer“ na rockovém festivalu v Glastonbury je jednoduše řečeno absurdní. Aby neskončil jako Ed Miliband se sešikovanými straníky v zádech, ale bez voličské podpory, musí nový předseda Labour zásadně zapracovat na svých řečnických schopnostech.

Zatímco na to má čas do dalších voleb, jedné věci bude muset přijít na kloub hned – a tou je správná strategie v souvislosti s koronavirovou krizí. V posledních dnech britští komentátoři čím dál častěji diskutují o možnosti sestavení vlády národní jednoty. Nápad je zcela zřetelně poháněn lákavým přirovnáním probíhající krize ke druhé světové válce, v jejímž průběhu spolu ve vládě konzervativci s labouristy úzce spolupracovali. Úvaha je to nicméně zcestná především z důvodu nesrovnatelnosti obou situací. Labour by její realizace navíc mohla vážně poškodit.

Konvenční válka si žádá částečné pozastavení demokratických mechanismů za účelem rychlé vojenské porážky nepřítele. O vojenských strategiích se přitom nedebatuje veřejně v parlamentu, ale v utajení. Virová pandemie ovšem nedisponuje vojenským štábem, tanky ani letadly, a může se o ní proto mluvit otevřeně a pro dobro věci v co nejširším kruhu. Opozice tak nyní představuje zásadní pojistku demokracie, jíž v důsledku nemožnosti shromažďování a volného pohybu hrozí oslabení. Vytvoření vlády národní jednoty by narušilo důvěru lidí v demokracii také podle bývalého předsedy Labour Party Neila Kinnocka. Z debaty o strategii, jak krizi překonat, by automaticky vyloučila kritika s nejsilnějším mandátem.

Boris Johnson by se v takové situaci dost pravděpodobně také pokusil svalit část viny za nezvládnutou situaci na labouristy. Starmer se proto bude chtít sdílení odpovědnosti za zpočátku liknavý přístup k epidemii vyhnout a na případný návrh ze strany konzervativců nepřistoupí. Předpokládat se na druhou stranu nedá ani snaha podkopat autoritu vlády. Opravdový boj o pozice tak začne až v momentě, kdy se po opadnutí krize začnou sčítat ztráty a přemýšlet co dál.

Autorka je historička a politická komentátorka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies