Český mainstream není pro nás. No a?

Vysmívání se lidovému hudebnímu vkusu je na sociálních sítích oblíbená kratochvíle. Je to ale známka elitářství.

Koronavirové bezčasí vede k tomu, že se do popředí pozornosti dostávají i jinak banální zprávy. Před měsícem to byl třeba odchod twitterového básníka Petra Kukala z pozice mluvčího pražské Filozofické fakulty UK, v posledních dnech zase akce nazvaná Pod okny, kterou pořádala letos odložená cena Anděl a propagovala Evropa 2. Ewa Farna, Richard Krajčo ze skupiny Kryštof nebo Tomáš Klus se akcí rozhodli zpestřit lidem v domovech seniorů týdny izolace sérií minikoncertů. Reakce naší sociální bubliny – tedy té, kterou by šlo zjednodušeně označit za pražské mileniály nejspíš není překvapivá. Klus s Krajčem budou hrát důchodcům? To jim ještě bude líto, že nedostali koronavirus! Variace na tohle téma létaly sociálními sítěmi a zase jednou nás mohly ujistit v naší kulturní nadřazenosti.

Na snahu o mainstream, za který se nemusíme stydět, bychom neměli rezignovat, ale kvůli tomu nemusíme vše ostatní vymýtit.

Vysmívání se populárním věcem je v naší bublině běžné a vlastně dává smysl. Abychom se zařadili do skupiny přiměřeně sečtělých a vzdělaných mladých městských lidí, musí nás formovat i jejich vkus – a do něj Klusovo bujaré ezopísničkářství rozhodně nespadá. Hudební vkus je pořád zásadní součástí identity. I proto má ostatně Spotify mód „soukromé relace“: můžeme si v bezpečí před soudy svých přátel pouštět hudbu, ke které bychom se nikdy nepřiznali, podobně jako si v anonymním okně prohlížeče pouštíme bizarní porno.

To samozřejmě neznamená, že si většina pražských mileniálů po večerech tajně pouští Křídla z mýdla. Český rádiový mainstream – od zmíněného Kryštofu až po mladé „veselé písničkáře“ jako Pokáč – člověka, který hudbu vnímá intenzivněji než jako kulisu při řízení auta, nejspíš dvakrát nenadchne. Jenže jsou tu i ostatní, a ty svojí vyhraněnou optikou přehlížíme – přitom těch, jejichž hudební rozhled končí aktuálním playlistem Evropy 2 a vůbec jim to nevadí, je dost možná většina. To, že seniorům hraje pod okny český mainstream, je pořád mílový posun od tradičního stereotypu, že kdokoliv nad šedesát poslouchá dechovku. Z videí z akce je patrné, že senioři nedostatkem umělecké kvality netrpěli. A pustit našim prarodičům takové Čáry života, jejichž posluchači se podobně jako u jiných kritiky oceňovaných skupin počítají ve stovkách, by byl sice zajímavý námět pro nějakého podnikavého youtubera, v praxi by to ale fungovalo jen stěží.

V hodnocení české masové kultury, což je nenáročný, a tedy populární žánr, je to ostatně obdobné jako třeba u hodnocení programu veřejnoprávní České televize. Nad neustálými reprízami Chalupářů a Televarieté se už pohoršil kdekdo. Jistě, to, že ČT dlouhodobě rezignuje na kvalitní televizní tvorbu nebo prostě program pro diváky v mladším než předdůchodovém věku, je problém, na který je třeba upozorňovat. Pokud by ale existoval program podobný dnešní ČT3, určený pro reprízy normalizační a devadesátkové zábavy, byl by to takový problém? Na snahu o mainstream, za který se nemusíme stydět, bychom neměli rezignovat, ale kvůli tomu nemusíme vše ostatní vymýtit.

Richard Krajčo hrající před domovem důchodců navíc není to samé jako povinné celonárodní dojetí nad Není nutno hrané v obecních rozhlasech. Že pochopíme, čím běžného posluchače jeho hudba oslovuje, od nás nejspíš nikdo nečeká. A my bychom naopak neměli soudit obecný vkus za to, že se neshoduje se specifickými preferencemi naší bubliny.

Autor je publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies