Epidemie COVID-19 odhaluje trojí krizi kapitalismu

Pandemie, hospodářský propad a klimatická krize – to jsou tři velké výzvy, které lze řešit jen s podporou států. Koronavirus může znamenat i příležitost opravit nefungující systém.

Kapitalismus čelí nejméně trojí velké krizi. Pandemií způsobená zdravotní krize rychle spustila hospodářskou krizi s dosud neznámými důsledky pro finanční stabilitu, a to vše se odehrává na pozadí klimatické krize, kterou rozhodně stávajícím postojem nevyřešíme. Místo zdrcených zdravotníků byla média ještě před dvěma měsíci plná děsivých obrazů vyčerpaných hasičů.

Tato trojí krize odhalila několik problémů fungování kapitalismu, které je třeba vyřešit současně s nynější zdravotní pohromou. Jinak budeme řešit problémy na jednom místě, a při tom vytvářet jiné na druhém. To se stalo s finanční krizí roku 2008. Zákonodárci zaplavili svět likviditou, aniž by ho nasměrovali k dobrým investičním příležitostem. Výsledkem bylo, že peníze skončily zpátky ve finančním sektoru, který byl (a stále zůstává) absolutně nezodpovědný.

Problém soukromého dluhu

Krize COVID-19 zviditelňuje stále více nedostatků v našich ekonomických strukturách, mimo jiné rostoucí prekarizaci práce, což je důsledek nárůstu gig economy a několika desetiletí trvajícího oslabování vyjednávací síly pracujících. Práce z domova není pro většinu pracujících reálnou možností, a i když vlády běžným zaměstnancům pomáhají, samostatně výdělečně činní jsou často ponecháni na suchu.

Ještě horší ale je, že vlády nyní poskytují úvěry podnikům, zatímco je soukromý dluh už tak ohromně vysoký. Ve Spojených státech činil celkový dluh domácností před krizí 14,15 bilionů dolarů, což je o 1,5 bilionu více než v roce 2008 (v nominálním vyjádření). A nezapomeňme, že právě vysoký soukromý dluh způsobil globální finanční krizi.

Snaha vyvinout vakcínu na COVID-19 by se mohla stát dalším jednosměrným vztahem, v němž podniky dosáhnou obrovských zisků prodejem produktu, který vznikl na základě výzkumu financovaného daňovými poplatníky.

Bohužel se během posledních deseti let pustilo mnoho zemí do úsporných opatření, jako by byl problém v dluhu veřejném. Ve výsledku erodovaly právě ty instituce veřejného sektoru, které potřebujeme k překonání krizí, jako je pandemie koronaviru. Od roku 2015 seškrtalo Spojené království rozpočty v oblasti veřejného zdraví o miliardu liber, což dopadlo na zaučující se doktory (z nichž mnozí opustili Národní zdravotní službu úplně) a vedlo ke snížení dlouhodobých investic nutných k zajištění toho, aby se o pacienty pečovalo v bezpečných, moderních a plně personálně vybavených zařízeních. Ve Spojených státech, které nikdy neměly řádně financovaný veřejný zdravotnický systém, se Trumpova administrativa ustavičně snaží škrtat financování a kapacity Centra pro kontrolu a prevenci nemocí a řady dalších důležitých institucí.

K těmto sebepoškozujícím krokům je třeba přičíst to, že přefinancovaný byznysový sektor odvádí hodnotu z ekonomiky tím, že odměňuje akcionáře skrze systém zpětného odkupu akcií, místo aby podpořil dlouhodobý růst investicemi do výzkumu, vývoje, mezd a školení pracujících. Výsledkem je, že domácnosti přišly o finanční polštáře, takže je pro ně mnohem těžší dovolit si základní věci, jako je bydlení a vzdělání.

Strukturovaná vládní podpora

Špatná zpráva je, že COVID-19 tyto problémy ještě prohloubí. Dobrá zpráva je, že nynější pohotovostní stav můžeme využít ke stavbě inkluzivnější a udržitelnější ekonomiky. Smyslem není odkládat či blokovat vládní podporu, ale správně ji strukturovat. Musíme se vyhnout chybám z období po roce 2008, kdy finanční výpomoc umožnila korporacím, aby se po krizi těšily z ještě větších zisků, a přitom nezvládly položit základy pro robustní a inkluzivní zotavení.

Tentokrát musí veškerá záchranná opatření obsahovat i podmínky. Teď, když stát znovu přebírá vedoucí roli, musí hrát roli hrdiny, a ne hloupého Honzy. To znamená poskytnout okamžitá řešení, ale navrhnout je tak, aby dlouhodobě sloužila veřejnému zájmu.

Nabízí se například stanovení pomínek pro vládní podporu podniků. Firmy přijímající finanční výpomoc by měly udržet zaměstnance a zaručit, že až krize skončí, budou investovat do školení pracovníků a zlepšení pracovních podmínek. Podobně jako v Dánsku by vláda měla podporovat podniky ve vyplácení mezd, i když zaměstnanci nepracují, a tak pomáhat domácnostem udržet si příjmy, zabránit v šíření viru a usnadnit podnikům obnovení produkce, jakmile krize skončí.

Kromě toho by výpomoc měla být navržena tak, aby nasměrovala velké společnosti k odměňování vytváření hodnoty místo jejího vytěžování, aby zabránila zpětnému odkupu akcií a podporovala investice do udržitelného růstu a snižování uhlíkové stopy. Asociace šéfů velkých podniků Business Roundtable loni prohlásila, že zavede model zájmových skupin, zaručující férové jednání všem zainteresovaným stranám, takže teď má šanci dostát svým slovům. Pokud se z toho korporátní Amerika hodlá opět vykroutit, měli bychom si na ni došlápnout.

Návrat investic veřejnosti

Pokud jde o domácnosti, vlády by měly začít uvažovat i o možnostech oddlužení, zejména s přihlédnutím k vysoké úrovni soukromého dluhu. Platby věřitelů by měly být přinejmenším zmrazeny, dokud se ekonomická krize nevyřeší, a přímé finanční injekce je třeba nasměrovat do domácností, které je nejvíce potřebují. Spojené státy by měly po vzoru Velké Británie a mnoha dalších evropských a asijských zemí nabídnout vládní záruky, že zaplatí 80 až 100 procent mezd nejvíce zasažených společností.

Je rovněž čas přehodnotit partnerství veřejného a soukromého sektoru. Až moc často jsou tyto dohody spíše parazitní než symbiotické. Snaha vyvinout vakcínu na COVID-19 by se mohla stát dalším jednosměrným vztahem, v němž podniky dosáhnou obrovských zisků prodejem produktu, který vznikl na základě výzkumu financovaného daňovými poplatníky. I přes významnou investici amerických daňových poplatníků do vývoje vakcíny nemusí být výsledná ošetření a léky dostupné pro všechny Američany, přiznal nedávno ministr zdravotnictví Alex Azar.

Zoufale potřebujeme aktivní státy, které budou více investovat do inovací v oblastech umělé inteligence, veřejného zdraví nebo obnovitelných zdrojů. Ale jak nám tato krize připomíná, potřebujeme také státy, které vědí, jak vyjednávat, aby se benefity veřejných investic vrátily veřejnosti.

Smrtelný virus odhalil v západních kapitalistických ekonomikách velké slabiny. Teď, když jsou vlády ve střehu, máme příležitost systém opravit. Pokud to neuděláme, zůstaneme bez šancí proti třetí ohromné krizi – čím dál tím víc neobyvatelné planetě – a veškerým menším krizím, které ji v následujících letech a dekádách budou doprovázet.

Mariana Mazzucato je profesorka ekonomie inovací a ředitelka Institute for Innovation & Public Purpose na University College London.

Z anglického originálu Capitalism’s Triple Crisis přeložil Lukáš Pokorný. Text vychází se svolením Project Syndicate.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies