Jak je to vlastně s těmi lidskými rasami

I když se náměstek Roman Prymula svým výrokem nejspíš nechtěl vracet k rasismu minulých století, je smutné, když lékař-profesor používá dávno překonaný slovník.

Výrok náměstka ministra zdravotnictví Romana Prymuly o tom, že některé rasy by mohly být na COVID-19 citlivější, zatímco jiné (jako třeba Němci, tedy asi germánská rasa) méně citlivé, zvedl v některých kruzích emoce. Nemyslím si, že se tímto profesor Prymula přihlásil k rasové vědě minulého století, či dokonce rasismu, ale zároveň není dobré to odbýt jen jako pouhé přeřeknutí. Jaký je tedy dnešní pohled vědy na lidské rasy a jak by nám mohlo rasové dělení pomoci s nemocí COVID-19?

Roman Prymula zřejmě vyjadřoval hypotézu (čili neověřenou spekulaci), že některé skupiny obyvatelstva by mohly být na infekci SARS-CoV-2 citlivější než jiné kvůli odlišnému množství molekuly ACE-2 na buňkách v jejich dýchacím systému. ACE-2 neboli angiotensin konvertující enzym-2 za normálních okolností rozkládá bílkovinnou molekulu, která hraje roli v regulaci krevního tlaku. S COVID-19 ji spojuje to, že zároveň slouží jako svého druhu brána (receptor) pro vstup viru do našich buněk, kde se teprve může začít množit. Je známo, že různí lidé mají mírně odlišné struktury tohoto enzymu-receptoru, a je možné, že ho různí lidé mají i různé množství. To by navádělo k myšlence (hypotéze), že ti s více molekulami (nebo molekulami, které má virus obzvláště rád) by mohli být k infekci citlivější než ti, kdo jí mají méně či s jinou strukturou. Jelikož geneticky podobnější lidé mají tendenci žít na geograficky blízkých místech, není až tak velký skok k tomu, že některé etnické skupiny by mohly mít odlišnou citlivost k viru.

Genetika v uplynulých dekádách velmi jasně ukázala, že rozdílnost uvnitř jedné rasy může být větší než rozdílnost mezi rasami.

Nechme teď stranou fakt, že zatím nevíme, jaký je přesně vztah mezi množstvím (či konkrétním druhem) ACE-2 a rizikem infekce či těžkého průběhu COVID-19, a nechme stranou i to, nakolik množství ACE-2 ovlivňují jiné faktory než genetika (léčba vysokého krevního tlaku, cukrovka, kouření, věk, pohlaví apod.). Co nás v tomto textu zajímá, je otázka, nakolik je možné přisoudit citlivost k pandemickému viru konkrétním rasám.

V současnosti přežívající koncept lidské rasy je produktem snahy biologie osmnáctého a následujících století rozdělit vše živé do přehledných skupin. Základním kritériem pro takovou kategorizaci byl vzhled, tedy viditelné znaky. Toto rozdělení do druhů a vyšších taxonomických skupin přežilo dodnes, i když se u některých skupin čistě morfologické dělení (podle tvaru) ukázalo na základě genetických metod jako zavádějící – některé vnějškově velmi podobné skupiny se ukázaly být geneticky relativně nepříbuzné a naopak.

Variace druhu Homo

Celé lidstvo patří k jedinému biologickému druhu – Homo sapiens. I když ještě relativně nedávno po Zemi chodili i zástupci a zástupkyně jiných druhů rodu Homo (například neandrtálci či denisované) a část jejich genetické informace díky mezidruhovému přenosu přežívá i v moderních lidských populacích, dnes už zbyl jen druh jediný. Rasové dělení je tedy dělením poddruhovým. Někdy se jako paralela používají plemena domácích zvířat, ale ani tato paralela není správná. Zatímco zvířata byla vybírána a křížena podle konkrétně vybraných charakteristik úmyslně člověkem, lidské populace se vyvíjely mnohem živelněji a kulturní hlediska hrála pravděpodobně podstatně menší roli.

Lidi můžeme dělit do skupin, jak se nám zlíbí. Můžeme mít skupinu lidí žijících na daném kontinentu, v určité zemi či městě, skupinu lidí vyšších než 190 cm nebo skupinu lidí, kteří umí z jazyka udělat ruličku. Můžeme mít také skupinu lidí, kteří se na sluníčku snadno spálí, nebo těch, kteří nedostanou horskou nemoc ve výšce nad 4000 metrů nad mořem. Většina z těchto charakteristik je nějak biologicky daná, a mohli bychom ji tedy použít k biologicky relevantní klasifikaci. Proč tedy dominuje klasické dělení ras víceméně podle barvy kůže?

Relikt minulosti

Mohli (a měli!) bychom říct, že je to jen relikt historie. Ale podle některých dnešních zastánců této klasifikace by měl existovat vztah mezi barvou kůže a dalšími, třeba neviditelnými a zdravotnicky či jinak významnými charakteristikami, který je daný dlouhým vývojem na omezeném geografickém území. Tak najdeme v učebnicích medicíny varování před vedlejšími účinky léků u Afroameričanů či zvýšené riziko cukrovky u některých původních obyvatel amerického kontinentu. Toto ale není možné aplikovat na celé rasy. Například nám genetika v uplynulých dekádách velmi jasně ukázala, že rozdílnost uvnitř jedné rasy může být větší než rozdílnost mezi rasami. Toto celkem jasně platí v případě tzv. černé rasy (tedy skupiny lidí s tmavou pigmentací kůže) a ostatními rasami – to je koneckonců jedním z hlavních důkazů pro dnes obecně přijímanou teorii, že moderní člověk (tedy Homo sapiens) se původně vyvinul v Africe a poté odtud obsadil celou Zemi. Geneticky vzato jsme všichni jednou z podskupin afrického lidstva.

Mluvit o rasách v jiném než historickém kontextu tedy nemá smysl. Lékařská věda samozřejmě nalézá podobnosti (například náchylnost k chorobám) v mnoha různě velkých skupinách – v jednotlivých rodinách, celých rodech, některých etnických skupinách dlouho žijících pohromadě a podobně. Stejně tak bychom bez větších problémů našli podobnosti ve skupinách lidí vyšších než 190 cm nebo těch, kteří udělají z jazyka ruličku. Těm ani těm ale nemůžeme říkat rasy. Z výroku náměstka Prymuly je bohužel zjevné, že dávno překonaná terminologie a pseudobiologický pohled na lidstvo žijí i v hlavách lékařů-profesorů.

Problémem rasové teorie tedy není to, že není možné lidi rozdělit do skupin podle toho, jak vypadají. Klíčová je spíše otázka, proč to vlastně dělat. Většinou je totiž jediným využitím takové klasifikace rasismus.

Autor je lékař.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies