Jakou budoucnost připravuje koronavirus pro migranty a uprchlíky?

Virus funguje jako pašerák, který za sebou zavírá hranice. Pandemie Covid-19 může zhoršit postavení migrantů, před kterými se Evropa obrnila už před léty.

Virus Covid-19 opanoval současný svět. Ve své mikroskopické velikosti se stal ústředním aktérem globálního dění. Jako pašerák ledabyle a protřele překračuje státní hranice, které se za ním strojově zavírají. Je to radikální migrace koronaviru, co znehybnilo kolotoč světa i jeho rychle kmitající realitu. Dominovým efektem uzavírání hranic jsme se dostali do fáze globálního výjimečného stavu.

Abstraktní obrazy migračních toků se vlivem globální sanitární krize mění v imaginativní souostroví národních států, tak jak jej známe z pestrobarevného povrchu globusu, s nímž jsme si v dětství fascinovaně otáčeli sem a tam. Geografie znovu zvýznamňuje hranice, znovu biopoliticky odděluje, třídí, filtruje a vymezuje. Ne ovšem jen příslušníky jednotlivých národních ostrovů, ale též v rámci nich – požadavek sociální distance od sebe nuceně oddělil generaci mladší od starších, teskní už po sobě členové rodin, děti ve školkách a školách, kolegyně a kolegové ze zaměstnání.

Je skandální, že neexistuje možnost, aby žadatelé o azyl měli stejné podmínky ochrany vlastního zdraví jako lidé kdekoli jinde.

Úsměv budí představa turistů v zahraničí, kteří se ocitli v limbu čekání kdesi pod palmami. Letecké záchranné mosty našincům umožnily návrat s nakoupenými suvenýry zpět do bezpečí lůna národního státu a domácí karantény. Kde je ale solidarita s těmi, kteří už žádný domov nemají a nuceně migrují směrem do Evropy?

Šířením koronaviru jsou zviditelněny některé formy globální mobility (lyžařská turistika), jiné jsou naopak překryty. Mediální fetiš infografik, jež zachycují rostoucí čísla nakažených a zemřelých společně se zavřenými hranicemi, znemožňuje vidět například přistěhovalce čekající v italských a řeckých hotspotech, pro které jsou hranice uzamčeny už roky. Stejně tak zmizely zprávy informující o vývoji situace v Sýrii a nemluví se ani o dalším katastrofálním suchu, jež prekérní situaci obětí současné krize zhoršuje už nyní, což je zřejmé při letmém pohledu na zdražování ovoce a zeleniny v obchodech.

Virus s cizím pasem

Země v Evropě na šíření koronaviru nereagovaly koordinovaně, ale každá samostatně v duchu péče o vlastní populaci před „vnějším“ nebezpečím. Připomíná to události z dlouhého léta migrace v roce 2015. Sotva překvapí, že stejně jako tenkrát se i nyní objevily nacionální a populistické snahy pandemii politicky vytěžit, když byl obětní beránek některými nalezen opět – a tak nějak samo sebou – v migrantech a tekuté globalizaci. Matteo Salvini už v únoru našel v přistěhovalcích z Afriky přenašeče nákazy, od Viktora Orbána, který šiřitele viru rozpoznal v íránských žadatelích o azyl na hranicích Maďarska, jsme nic jiného čekat nemohli. Korunu všemu nasadil Donald Trump, když z neviditelného viru vytvořil nepřítele s čínským pasem.

Obviňovat migranty ze šíření koronaviru není nic překvapivého. Jen se opakuje „stará dobrá“ tradice spojení původu nákazy s nějakou vnější skupinou, státem nebo kontinentem. Ve středověku takto křesťané označovali židy za pozemského viníka odpovědného za morovou epidemii, chřipku jsme po první světové válce zavádějícím způsobem překřtili na „španělskou“, mor prasat zas nešťastně označkovali jako „africký“. Hledání viníků v nechtěné migrující populaci pravicovým populistům po uzavření hranic a odchodu některých skupin pracovních migrantů tentokrát ale žádné body nepřináší. Přispívá k tomu již odhalený fakt, že se pracovní trh bez pracovníků ze zahraničí neobejde. Počítejme ale s tím, že nostalgie po zavedených striktních regulacích pohybu přinese nacionalistům a populistům nový vítr do plachet v jejich dalších bojích proti Evropské unii a migraci. Stát ostražitý vůči všemu, co přichází zvnějšku, který si nakonec s pandemií poradil, bude vydáván za garanta stavu bezpečí.

Koronavirus se v Evropě rozšířil prostřednictvím ekonomicky silnější, a tudíž zásadně mobilnější populace, což v některých afrických a asijských zemích vyvolává postkoloniální sentiment spravedlivé vzpoury v podobě antievropských postojů a také sinofobii, když evropští turisté a čínští pracovní migranti představují v očích místních přenašeče nákazy. Dochází tím k proměně perspektivy – najednou jsme to my, mobilní populace s nejmocnějšími pasy světa v kapse, komu je stigma migranta-viru připsáno. Kéž by nás to přivedlo k poznání, že dominantní entitou připisující druhým statusy nemusíme být jen my, společenství prvního světa.

Důsledky a hrozby pro migranty

Koronavirus svými důsledky akceleruje společenské dynamiky tím, že obnažuje palčivé problémy společnosti. Koronavirová krize je totiž zrcadlem naší hospodářské a sociální struktury – odráží všechny aktuální formy společenských nerovnosti. Mnoho narychlo realizovaných rozhodnutí, která vlády v rámci nouzového stavu udělaly, mají – a ještě mít budou – hluboké důsledky zejména pro ekonomicky a sociálně nejslabší, mezi něž patří pro svůj marginální status i migranti. Požadavek udržování sociální distance pro ně obvykle znamená znemožnění přístupu k základním službám – mnoho organizací distribuujících migrantům jídlo, ošacení a lékařskou a psychosociální péči v době vyhlašování nouzových stavů zastavilo svou činnost. Nařízení dodržování hygienických podmínek je v uprchlických hotspotech prostě neskonale absurdní, když vám chybí mýdlo a často je problém zajistit přísun pitné vody. Uprchlíci si tak v táboře Vial řeckém ostrově Chios začali kopat vlastní studny.

Hrozba propuknutí epidemie mezi uprchlíky, na kterou neziskové organizace i lékaři drahnou dobu upozorňovali v obavách z možných zničujících důsledků, po zjištění nákazy ve třech řeckých uprchlických táborech na pevnině nabývá ještě děsivějších kontur. Peter Ceasar pracuje v Lékařích bez hranic v nechvalně známém hotspotu Moria na řeckém ostrově Lesbos. Zatímco se podle něj všude ve světě uplatňují snahy izolovat jedince, v Morii a jiných hotspotech se dostane tisíce lidí do jedné kolektivní izolace společně. Je proto skandální, že neexistuje možnost, aby žadatelé o azyl měli stejné podmínky ochrany vlastního zdraví jako lidé kdekoli jinde. Mnoho organizací apeluje k jejich převozu na evropskou pevninu a zajištění všech potřebných podmínek proti nákaze.

Uvalení karantény na tisícovky žadatelů o azyl sdílejících uzavřený společný prostor s minimální možností individuální izolace je jen další krok směrem ke zviditelnění nekropolitických praktik zvládání nežádoucích. Jejich přesun přitom ani s postupujícím časem není na pořadu jednání EU, která zatím řeší jen priority svých občanů. Obnažuje se tím fakt, že marginalizace a zranitelnost uprchlíků se ustavuje absencí konkrétní politické reprezentace, jež by se o ně v krizových situacích postarala podobně, jako se snaží jednotlivé národní vlády zajistit péči svým vlastním občanům.

Negativní důsledky radikální mobility koronaviru ale pociťují také pracovní migranti. Mnoho z nich kvůli krátkodobým smlouvám ztratilo práci a na ni navázané bydlení a nyní se navrací do zemí původu. V důsledku „znehybnění“ sezónní i trvalé práce se zviditelňuje další znak současnosti – velký segment pracovního trhu je závislý na práci migrantů. Proto například německý ministr zemědělství navrhl, aby bylo žadatelům o azyl uděleno pracovní povolení, a mohli se tak zaměstnat namísto sezónních pracovních migrantů, kterých je stále nedostatek. V USA nyní dochází k absurdní situaci odhalující pokřivenou povahu pracovního trhu. Pod vlivem šíření koronaviru nelegální migranti získali status „nezbytných“ pracovníků, což je ale zároveň od možné deportace nezachrání.

Nasvícená budoucnost migrace

Mobilita a migrace se po dočasném znehybnění samozřejmě opět roztočí v závislosti na potřebách trhu, ať již na místní, regionální, národní nebo globální úrovni. To zoufalé migranty opět požene za realizací svého ekonomického snu, třebaže často za cenu vlastního vykořisťování. Uprchlíci se upnou k tomu, aby těžké časy na externích hranicích Evropy vůbec přežili, bez pomoci EU se toho ale nemusí dočkat.

Domnívám se, že pandemie odkládá na neurčito některá aktuální migrační témata, jakým je diskuse nad funkčností dohody mezi EU a Tureckem již tolikrát zpochybněné Erdoğanovou weaponizací uprchlíků – jejich využívání jen jako silového nástroje vydírání Evropy. Některá starší témata radikální mobilita viru naopak aktualizuje. Opět ožívá antiimigrační rétorika a uvažování o zavádění trvalých hraničních kontrol.

Pandemie vyvolává ale také nové otázky, a právě proto nás vývoj v blízké budoucnosti musí držet v bdělosti. Nezpřísní se výhledově podmínky udělování azylu? Nenarušila se možnost dosáhnout dohody o podobě nově chystaného migračního a azylového paktu? Nestanou se některá dočasná výjimečná omezení mobilit a migrace trvalým rysem budoucnosti? A konečně, nezakryjí se potřebou sekuritizace ještě více otřesné životní podmínky, v nichž již roky žijí desítky tisíc žadatelů o azyl, které držíme v bezpečné vzdálenosti na řeckých a italských ostrovech, jako by snad oni představovali hrozbu nákazy pro hranicemi opevněnou evropskou civilizaci?

Autor je vědecký pracovník Etnologického ústavu AV ČR

Text vznikl s podporou Strategie AV21 „Společnost v pohybu a veřejné politiky“.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies