„Jsme v inkubátoru pandemie,“ bojí se zaměstnanci českých továren

Továrny se stovkami pracovníků vyrábějí často ještě víc než normálně. Odstávka výroby v zasaženějších zemích vytváří tlak na české provozy.

Foto z filmu Hrdinové kapitalistické práce

Je to paradox: vláda zpřísňuje opatření pro pohyb na ulici, zakazuje lidem jezdit do izolace na chaty a chalupy, ven se nesmí bez roušky, dokonce se uvažuje o posílení pravomocí policie, ale výrobní provozy jedou dál na plné obrátky. Tisíce lidí chodí každý den do továren, které podle samotných zaměstnanců často fungují jako inkubátory na šíření koronaviru.

„Za branami továren jako bychom vstupovali do zcela jiných, soukromých států, v nichž zákony a vyhlášky České republiky pro pohyb venku prostě neplatí. Kde jste svým zaměstnavatelem nuceni dělat věci, za něž byste byli kdekoliv vně jeho ,království‘ přísně potrestáni. Kde musíte po dobu osmi až dvanácti hodin v uzavřeném prostoru sdílet (kontaminovaný?) materiál a pracovní prostředky s několika desítkami dalších kolegů, s nimiž jste v těsném kontaktu. Kde ,poddaní‘ namísto toho, aby byli nabádáni ke zvýšené opatrnosti, jsou šéfy (schovanými v bezpečí svých home-officů) poháněni ke zvýšené produkci, jako za normálního stavu. V tuto chvíli nám nezbývá než doufat, že hygienik zavře provoz s prvním případem. Bude to mít pro spoustu lidí nepochybně vážné sociální dopady, ale pokud se to provede včas, vyhneme se alespoň těm zdravotním,“ popisuje situaci odborový funkcionář ze středních Čech. Nechce zveřejnit ani svoje jméno, ani jméno podniku, ve kterém působí (redakci je ale známo). Podobné je to i v dalších případech výpovědí z celé republiky.

Příplatky za roušky

V předchozím článku na téma nezastaveného provozu v montovnách jsme zveřejnili i výzvu, aby nám lidé mailem posílali svoje zkušenosti. Snad úplně první se ozvala paní, která si „s mailem moc nerozumí“ a raději si našla na internetu telefonní číslo do redakce. Tam byla jen manažerka Ádvojky, která telefon zvedla a na závěr volající paní řekla, že si není jistá, kdy jí zavolá někdo z redaktorů Alarmu. „To nevadí, já jsem ráda, že mě aspoň někdo chvíli poslouchal,“ odpověděla paní, než zavěsila. Desítky mailů, které přišly, popisují často dost otřesné podmínky v závodech, aroganci vedení a tlak na pokračování výroby. Příběh o tom, jak to spolu zvládnem, na kterém si ujíždějí politici, pro spousty lidí jednoduše neplatí – naopak mají pocit, že je vláda hodila přes palubu. Nikdo na ně nemyslí, nikdo jim neděkuje, často jim ani přímo na místě nikdo nic neřekne a přes všechny zprávy o koronaviru jsou ponecháni sami sobě. Den co den prostě jen dál klušou na dvanáctihodinovou šichtu.

„Pracujeme vedle sebe v těsné blízkosti, dotýkáme se stejných nedezinfikovaných klik, chodíme na společné toalety, do stejných sprch. V jídelně sedíme ob jednu židli. Roušky si většina ušila někde podomácku sama.“

Ne že by tu pro dělníky a dělnice ve stále otevřených provozech nebyla žádná opatření. Ve většině svědectví zaslaných emailem lidé popisují, že na vrátnicích továren se měří teplota, v podnicích je většinou dostupná dezinfekce a všude jsou povinné roušky. Někde dokonce za doma spíchnutou roušku dostávají zaměstnanci speciální odměnu – od 45 do 300 korun. Zároveň v řadě podniků dezinfekce po pár hodinách chybí a kvůli hluku se často lidi k poradám shlukují ve velmi těsných hloučcích. V kuřárnách se dál scházejí lidé bez roušek (někde v předepsaných rozestupech) a podle mnohých svědectví se navíc opatření příliš nedodržují. Toto se postupně mění a podmínky i kontrola dodržování karanténních opatření se zpřísňují. Z výpovědí, které nám přišly, ale celkem jasně vyplývá, že řada opatření je stále spíše formální a fungují víceméně jen naoko.

Výpovědi o směšnosti měření teploty na vrátnici se v příbězích opakovaly mnohokrát. Lidem přicházejícím z venkovní zimy naměří (někde pomocí termokamer, jinde postaru teploměrem) klidně jen 32 stupňů. Pak jdou do provozu. Doma udělané nebo vyfasované roušky nemůžou ani omylem plnit účel ochrany nositele, natož jeho okolí po celou dobu osmi- nebo dvanáctihodinových směn. „Dáváme si tam kapesníky,“ píše jedna paní.

Na plné obrátky

Globální epidemie koronaviru nezpůsobila všude v Česku omezení výroby. Ve spoustě provozů ji naopak znásobila. Odstavení výroby v rámci opatření proti pandemii v Číně, ale i v Itálii nebo Španělsku znamená v tuto chvíli velký nárok mezinárodních korporací na výrobu v Česku. Ve válcovně Liberty neměli podle anonymní výpovědi jednoho zaměstnance ještě před pár měsíci dost zakázek a výroba se občas i na několik dní přerušovala. Teď ale jede výroba naplno a zaměstnancům vedení přidalo sto korun denně za nošení roušky. „Takže si naše zdraví cení na nějakých 1500 Kč za měsíc po zdanění. Super, hlavně že firma vydělává. Až pandemie opadne a nebude odbyt, tak nás budou nutit vybírat si dovolenou,“ lakonicky to komentuje zaměstnanec firmy. Na plné obrátky jede celá řada podniků a kapitáni průmyslu odmítají zavřít. „Bude-li nutné opravdu ponechat uzavřené hranice, tak to musí říct epidemiologové a následně vláda, nikoliv odboráři, jak jsme toho byli v posledních dnech svědky, když požadovali zastavit na 14 dní veškerou výrobu v zemi,“ říká pro Aktuálně.cz hlavní analytička Hospodářské komory Karina Kubelková.

O posledním víkendu média referovala o hloučcích výletníků v pražských parcích, kam spousty lidí vyrazily na procházku. K tématu se vyjádřili dokonce i politici vyzývající obyvatele hlavního města k větší zodpovědnosti. Reakce politiků je pochopitelná, ale vzhledem k tomu, co se děje ve stovkách českých a moravských továren, to zní celé poněkud absurdně. Odborový svaz KOVO na svých stránkách informoval, že hlinská firma Backer Elektro CZ se rozhodla pokračovat ve výrobě topných těles i poté, co byl v závodě potvrzen výskyt infekce COVID-19: „V pátek 27. března byla jedna ze zaměstnankyň závodu, toho času na nemocenské, pozitivně testována na infekci COVID-19. Místo okamžitého uzavření provozu však ředitel závodu informoval zaměstnance, že podle krajské hygienické stanice není uzavření nutné. Výroba přes protesty místních odborů pokračuje. Kolem tří stovek lidí je tím vystaveno reálnému nebezpečí nákazy,“ informují kováci na svých stránkách. Nemocná se původně léčila s běžnou chřipkou. Před nástupem na nemocenskou byla v kontaktu se zaměstnanci podniku. Teprve pozdější testování u ní odhalilo koronavirovou nákazu.

V českobudějovickém Viscofanu také měří teploty na vrátnici. Jenže v zimě není jasné, co se vlastně změří. Zvýšená teplota navíc není vždy důvodem poslat zaměstnance domů. „Jedné kolegyni naměřili mírně zvýšenou teplotu 36,9, myslela jsem, že ji pošlou domů, ale šla ten den stejně do výroby,“ popisuje zaměstnankyně. Firma se sídlem ve Španělsku a s provozy v Číně potřebuje výrobu potravinářských obalů v Česku udržet a dokonce ji plánuje v těchto dobách ještě navýšit. Provoz v Číně je nyní sice po dlouhé době opět otevřen a tamní fabrika snad vyrábí, ale výpadek ve výrobě pomáhají doplnit právě i v Budějovicích. Globální působení firmy také vedlo k tomu, že podle tiskového mluvčího byla první opatření proti koronaviru přijata už v lednu. Jak nám anonymně napsala zaměstnankyně firmy, bylo kvůli nákaze uzavřeno jedno oddělení v provozovně. Tiskový mluvčí potvrzuje pouze podezření z nákazy a navíc jen u rodinného příslušníka zaměstnance, jehož celá pracovní směna však byla podle mluvčího poslána do karantény, dokud se podezření nevyvrátilo. Obavy u našeho zdroje probouzelo i to, že někteří zaměstnanci měli být v kontaktu s člověkem, který mohl být nakažen a v inkriminované době slavil narozeniny. Na oslavě byla i řada jeho kolegů a kolegyň z jiných úseků. Na tuto otázku ale tiskový mluvčí přímo neodpověděl, zato však zdůraznil důležitost průmyslu navázaného na potravinářství v dobách krize.

Na dotek

Masové rozšiřování viru COVID-19 je těžko zachytitelné kvůli velkému procentu nakažených bez příznaků nebo jen s jeho lehkým průběhem. Klíčovou prevencí je tak kromě nošení roušek i používání dezinfekce, protože virus je schopný vydržet dlouhou dobu na různých typech povrchů a může se tímto způsobem šířit. Právě toto může být pro dělníky a dělnice v některých továrnách největší problém.

„Zaměstnanci stojí na lince půl metru od sebe a předávají si hračky mezi sebou. Každý zaměstnanec na tuto hračku namontuje určité díly a na konci linky je finální výrobek. To vše provádí minimálně 700 krát za směnu. Takže riziko přenosu nákazy je zde opravdu velké. Dezinfekce nikde, ani na WC, natož na montovací lince. Nechápu, jak je možné, že takový provoz ještě jede. Copak hračky jsou v tuto dobu tak důležité a zastavení jejich výroby by ohrozilo ekonomiku?“ píše zaměstnankyně německé hračkářské firmy. A podobné obavy se v mailech a svědectvích dělníků a dělnic opakují opravdu často.

Podle lékaře Jana Trnky skutečně riziko přenosu existuje. Pokud se však dodržují hygienická opatření, dá se eliminovat. „Víme, že virus vydrží na různých místech v závislosti na povrchu, od dvanácti do čtyřiadvaceti hodin, někde i víc. Čili třeba na klikách se opravdu přenášet může, ale umytí rukou a dezinfekce před tím, než se začneme dotýkat obličeje, by měla v takových případech pomoct a riziko minimalizovat,“ říká Trnka. Pokud ovšem hygienické pomůcky chybějí, není dezinfekce a roušky nejsou vyměňovány, riziko je poměrně vysoké.

„Pracujeme vedle sebe v těsné blízkosti, dotýkáme se stejných nedezinfikovaných klik, chodíme na společné toalety, do stejných sprch. V jídelně sedíme ob jednu židli, což by měl být dostatečný bezpečnostní odstup. Roušky jsou jak známo nedostatkovým zbožím, takže většina si je ušila někde podomácku sama, někdo má roušku jednorázovou, která by měla sloužit maximálně jednu směnu, ale vzhledem k jejich nedostatku je někteří z nás nosí i tři až čtyři dny. Tázali jsme se ředitele firmy, jestli by byl ochoten koupit materiál na roušky a my bychom si zajistili ušití. To kategoricky odmítl s argumentem, že on si tu svou sehnal také sám. Roušky nosíme celý den a máme používat dezinfekci, která je ve dvou výrobních halách na jednom místě a v omezeném množství, takže tak přibližně v osm hodin ráno už žádná není a nikdo ji nedoplní. V poledne již není dostupné ani tekuté mýdlo u umyvadel,“ píše korporátní zaměstnanec z Příbramska.

Přes časté výtky vůči vedení platí, že většina dělníků a dělnic (byť zdaleka ne všichni), kteří nám napsali, dávají přednost tomu chodit i za těchto podmínek do práce a za dané situace oceňují i vládní opatření. Nejvíce naštvaní jsou tam, kde vedení odmítá se zaměstnanci komunikovat nebo komunikuje nedostatečně. Zvlášť pokud management komunikuje málo nebo vůbec, dochází často až k panice nebo k silnému a oprávněnému hněvu kombinovanému s pocitem, že se brzy všichni nakazí. Firma Wera na Vysočině po prokázání nákazy koronavirem zavřela na dva dny provoz a celý ho nechala vydezinfikovat. Má také dostatek ochranných pomůcek a zaměstnanci se tak v práci cítí mnohem lépe. Ovšem tam, kde podobná opatření chybějí a ochranné pomůcky zkrátka nejsou, vnímají zaměstnanci svoji situaci daleko hůře – a právem. Tisíce mužů a žen, kteří v Česku pracují ve směnných provozech i za běžného, nejen výjimečného stavu, můžou mít často pocit, že na ně společnost zapomíná a jejich problémy nikoho nezajímají. Koronavirová pandemie tento pocit jen umocnila.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies