Komunistické dědictví jako ochranný štít proti koronaviru?

Neexistuje u nás silnější sdílený příběh než ten, jak jsme se po čtyřiceti letech budování socialismu stali součástí svobodného světa. Je to pochopitelné, ale často frustrující. Podle tohoto narativu se  minulost na Češích stále podepisuje – místo aktuálním problémům (exekuce, chudoba, špatné pracovní podmínky) se tak často věnuje pozornost paranoidnímu strachu z údajného navrácení totality. Část novinářů je schopná narativ naroubovat na jakoukoli problematiku, kterou zrovna zpracovává. Je to zaručený recept – napsané to máte hned (psali jste to už tolikrát) a číst se to bude (stále to rezonuje).

Číhání na každou příležitost, kdy lze aktuální problém spojit s dědictvím minulého režimu, je u nás častou zálibou lidí, kteří ještě tak docela nepřesunuli pozornost od dřívějších traumat k dnešním otázkám.

Protože jsou počty nakažených ve východní Evropě výrazně nižší než v západní, stal se v komentáři Petra Honzejka hlavní postavou oblíbené zdejší story koronavirus. Podle autora se ale „svobodomyslným čtenářům“ jeho verze líbit nebude. Chapadla socialismu, ve kterých stále vězíme, zapůsobila prý tentokrát paradoxně. Díky ozvěnám totality jsme před koronavirem chráněni lépe než vnitřně svobodný Západ.

Geneticky odlišní uprchlíci

Prvním důvodem na Honzejkově seznamu je hypotéza, kterou už nadhodilo pár světových odbornických organizací a médií a kterou je zatím třeba vědecky potvrdit – souvislost mezi proočkovaností populace na tuberkulózu a odolností vůči koronaviru. Naznačuje, že za nižší počet obětí epidemie možná mohou některé úspěchy socialistického zdravotnictví. Na to se autor dostává k druhému bodu, kterým je nepřítomnost uprchlíků ve východních zemích. Země etnicky pestřejší mají více obětí, virus se mezi nimi rychleji šíří, píše Honzejk. Jako vysvětlení mu nestačí fakt, že v přistěhovaleckých čtvrtích bývá větší hustota obyvatel, tvrdší životní podmínky, a lidé tu tedy mívají horší zdraví. Argumentuje také „genetickými důvody, o kterých opatrně mluvil i hlavní český epidemiolog Roman Prymula“.

O tom, jak je to vlastně s těmi lidskými rasami, psal už na Alarmu lékař Jan Trnka; v západních evropských zemích se tato debata v mainstreamových médiích příliš nevede. Odborníci zatím mluví hlavně o tom, že při výzkumech důvodů disproporčního počtu obětí mezi příslušníky menšin v USA a Velké Británii je třeba brát do úvahy právě jejich horší společenské postavení, které se podepisuje na zdraví. O větší náchylnosti k nemoci mezi obyvateli uprchlických táborů umístěných v Řecku nemluvil ani žádný z humanitárních pracovníků a jiných odborníků, kteří upozorňují na možnost katastrofy. Kombinace špatné hygieny, nebezpečně vysoké hustoty obydlí a s běžnými obyvateli evropských velkoměst neporovnatelné zranitelnosti jejich obyvatel by extrémně rychlému šíření stačila. Zatím se však až na výjimky těmto táborům koronavirus vyhýbá. Bod s uprchlíky tedy nějak nesedí.

Babky bonzačky

U třetí položky na seznamu, nižší životní úrovně ve východní Evropě, Honzejk příliš času netráví s tím, že Češi stejně rádi cestují. A přechází ke svým dalším hypotézám. Východu prý pomáhají ozvěny totality, mentalita strachu a návyk na udavačství. To, co pokládá za ozvěny totality, se však ozývalo i v mnohých západních státech. Ve Skandinávii se nákaza zprvu šířila přesně stejně jako u nás – od lyžařů, kteří se vrátili z alpských lyžařských středisek, a preventivní vládní opatření tu byla (alespoň v Norsku a v Dánsku) zavedena ve stejnou dobu. Tón jejich politiků byl při tom mnohdy direktivnější než tón těch českých. „Zrušte velikonoční oběd. Odložte rodinné návštěvy, přestaňte jezdit na výlety nebo po památkách,“ řekla například obyvatelům dánská premiérka Mette Frederiksen, aniž by se sdělení nějak pokoušela zjemňovat.

Ani prezident svobodomyslného francouzského národa Emmanuel Macron neměl problém po víkendu, kdy se Pařížané stejně jako Pražáci navzdory nařízením nahrnuli do parků, v televizním projevu mluvit s obyvateli jako se zlobivými dětmi. Podle Honzejka ale jako by k důrazným prohlášením docházelo pouze na Východě. „Vlády zemí ve střední a východní Evropě mají stále menší problém občanům něco natvrdo přikázat než na Západě. Stát v naší části světa stále neuvažuje o lidech jako o občanech; spíš jako o poddaných.“ Dánové by podle Honzejkovy logiky vyšli z této epizody jako totální porobenci.

Rychle přijaté a důrazně vymáhané zákazy a příkazy jsou v západním tisku většinou interpretované jako projev zodpovědnosti vlád a jejich porušování je bráno jako neohleduplnost vůči ostatním. Komentátor Hospodářských novin však raději přemýšlí o tom, jak moc mu opatření proti epidemii připomínají „bolševika“. I bonzáctví jsme si údajně podrželi jako zvyk z minulého režimu, myslí si novinář, vadí mu spory obyvatel o to, zda by mělo být možné jezdit na chaty, a ochota se navzájem udávat. Zmiňuje například výzvu Rokytnice nad Jizerou chatařům, aby zůstali doma.„Člověk aby se bál jezdit na venkov.“

Například Norové si jezdit na chaty zakázali ještě dříve než my. Část tamějších obyvatel byla podobně jako u nás tímto zásahem do svobody rozčílená, zatímco venkovští Norové zákaz vítali. Přijíždějící chataře z Osla viděli asi tak rádi jako čeští venkované Pražáky. Některá malá norská města a vesnice dokonce v rychlosti zavedly přísnější vyhlášky, než jaké vydala vláda, aby lidem z města znemožnila přístup. Pro Petra Honzejka jsou ale takto aktivní venkované jenom u nás; považuje to za projev „vysoké míry společenské nedůvěry, která charakterizuje východní společnosti“ prolezlé udavači. V Norsku babky bonzačky, o kterých píše, podle něho určitě neexistují.

Roušky nejsou všechno

Pokud jde o popisovanou mentalitu strachu, nabízí se úplně jiná interpretace než Honzejkova. Komentátorovy popisy dnešní reality připomínají spíš filmy jako Pouta nebo Životy těch druhých. Jako příklad buzerace lidí v nouzovém stavu uvádí restauratéra z Ostravy, kterému úřad místo odkladu platby obstavil byt. Dnešní strach a úzkost však pramení především z toho, že se stát v krizi o lidi nepostará. Lidé se neobávají buzerujících úřadů, obávají se úřadů nečinných. Momentálně má drtivá většina Čechů strach ze ztráty zaměstnání nebo krachu. Stejně jako lidé v USA, kde za poslední týdny ztratilo práci přes šestnáct milionů lidí. Ani fackující policisté nejsou něco, co by teď v lidech vzbuzovalo největší strach.

Zda nás dobře ochraňují roušky, které jsme si podle Honzejka jako totalitou porobený, na nedostatek zvyklý národ ušili sami, nevíme. Počty nakažených se v poslední době stabilizovaly nebo snížily i v zemích, kde je nenosí. Zda jsme příkaz je nosit dodržovali poslušněji než jinde, kde byly také zavedeny, nebo zda by ho v některých „bezrouškových státech“ dodržovali laxněji, kdyby tuto ochranu tamější odborníci doporučili, také nevíme. Za příklad dokonale (zodpovědné) poslušnosti jsou teď často dáváni Švédové, kteří aktivně reagují jen na informace a doporučení ze strany své vlády. I proto dává švédské vedení občanům méně nařízení než jinde.

Naopak víme, že se virus z Číny dostal nejprve do západní Evropy. Šířil se z italských a rakouských lyžařských středisek, nejvíc se mu dařilo v lidnatých oblastech, kde spolu lidé byli v těsném kontaktu, a tam, kde déle trvalo zavést preventivní opatření. Například v USA jsou nejzasaženější velkoměsta – New York, velký počet nakažených je také v Detroitu, Bostonu, Washingtonu, Chicagu nebo Seattlu. I v některých odlehlých oblastech je zvýšený výskyt nákazy a kvůli horší dostupnosti zdravotní péče pak mohou vykazovat také vysokou úmrtnost, prvními epicentry však byly lidnaté, kosmopolitní metropole, ve kterých se mísí různé druhy obyvatel. Někde na pozdější krizi zadělaly masové akce (Mardi Gras v New Orleansu, průvody na Mezinárodní den žen ve Španělsku, fotbalové zápasy v Itálii).

Zaostalejší sourozenec

Pokud nás tedy v nějakém smyslu chrání naše komunistické dědictví, pak nejspíš v tom, že je východní Evropa méně propojená se zeměmi, odkud se nákaza šířila. Na Slovensku nebo v Bulharsku se nepohybuje vysoký počet lidí zvyklých cestovat po světě, nejsou v nich velké kosmopolitní metropole, obyvatelé se mezi sebou tolik nemísí a dovolená v alpském lyžařském resortu je pro velkou část obyvatel luxus.

Honzejkových sedm důvodů, proč je na východě Evropy méně škod napáchaných koronavirem, je tak především ukázkou zvyku žít stále v minulosti. Číhání na každou příležitost, kdy půjde aktuální problém spojit s dědictvím minulého režimu, je u nás častou zálibou lidí, kteří ještě tak docela nepřesunuli pozornost od dřívějších traumat k dnešním otázkám. Kdo však vnímá aktuální situaci v Česku, pravděpodobně víc přemýšlí o nedostatečných investicích státu do odvětví, které budou potřebovat doslova zachránit, a neochotě promyslet situaci nejzranitelnějších obyvatel. Brzy to budou mnohem závažnější problémy než údajná mentalita strachu a všudypřítomné bonzáctví, které nás pro jednou údajně ochránily.

Ještě jedno je na Honzejkově textu a způsobu uvažování nepříjemné: dělení lidí na západní, sebevědomější a svobodymilovnější, a východní, porobené. Mají ho u nás v oblibě ti, kteří sami sebe počítají k těm lepším – vzdělanějším, zcestovalejším, liberálnějším, tedy vlastně těm, kteří by docela klidně mohli žít na Západě. Lépe než v Česku, kde zotročený zbytek obyvatelstva, „vyrobený“ minulým režimem ve volbách volí špatné strany a všelijak kazí průměr. České žehrání na zdejší méněcennost danou minulostí tak má často ve skutečnosti podobu stížností na hloupějšího, zaostalejšího sourozence, kteří těm, kdo svět pochopili, brání v rozletu.

Často se u nás říká, že déle než odčinit škody, které minulý režim napáchal na životním prostředí či hospodářství, bude trvat náprava toho, co způsobil v hlavách lidí. Občas se zdá, že to nejlépe sedí na zdejší svobodomyslné komentátory. Na ty, pro které je Západ stále nedostižným vzorem, a Východ nepříjemným chudým příbuzným.

Autorka je redaktorka Alarmu.