Koronabondy. Nesolidární Sever a nezodpovědný Jih? A jakou pomoc získá Východ?

Evropské „koronadluhopisy“ nejspíš nevzniknou. Finanční pomoc po epidemii se zřejmě bude muset organizovat jinak. Země, které nepatří do eurozóny, jsou navíc zcela mimo hru.

Nápis „Všechno bude fajn“ na italské vlajce v Boloni. Foto Pietro Luca Cassarino (CC BY-SA 4.0)

Zdravotní krizi spojenou s koronavirem pomalu střídá krize ekonomická a vlády členských zemí i instituce EU přijímají opatření na podporu ekonomik. Během diskuse o společném postupu dochází k podobným rozporům mezi státy, jaké jsme mohli pozorovat už během dluhové krize v eurozóně mezi lety 2010 a 2013. První bod sporu se týkal toho, za jakých podmínek budou moci země eurozóny využít finanční prostředky z Evropského stabilizačního mechanismu vytvořeného jako záchranný fond. Použití peněz bylo tehdy podmíněno jednak dohledem takzvané Troiky (tedy Evropské centrální banky, Evropské komise a Mezinárodního měnového fondu), tak přijímáním ekonomických reforem zemí čerpající finanční prostředky.

Tentokrát se stalo jádrem sváru to, zda podmínky aplikovat i v současné situaci, kdy se země do problémů nedostaly primárně kvůli svému špatnému hospodaření, ale do velké míry dílem náhody, respektive toho, kde se nákaza šířící se z Číny objevila nejdříve. Připomeňme, že zaspaly vlády prakticky všech členských zemí EU, ne pouze Itálie či Španělska, které budou možná potřebovat čerpat nejvíc. Aktuální spor opět odhalil známé štěpení mezi severními a jižními členskými státy eurozóny. Ty první požadovaly, aby se podmínky vztahovaly na čerpání financí i nyní, ty druhé argumentovaly tím, že současná situace nebyla pod jejich kontrolou a podmínky by se k čerpání vztahovat neměly. Závěrečná shoda předpokládá, že čerpání nebude v krátkém horizontu zatíženo plněním běžných podmínek ohledně dohledu Troiky a přijetí ekonomických a fiskálních reforem, jakkoliv platí, že i tato shoda bude muset být potvrzena Evropskou radou. Země eurozóny tedy pravděpodobně budou mít alespoň v krátkém období bezpodmínečný přístup k prostředkům z ESM. Tento bod sporu tak jižní státy vyhrály.

Koronabondy – možnost půjčovat si levně

Stejné štěpení mezi členskými státy se objevilo v otázce možnosti jednorázového vydání společných druhopisů zemí eurozóny, tzv. koronadluhopisů. Jižní členské státy, především Itálie, Španělsko, Portugalsko, Řecko a částečně Francie (s podporou prezidentky ECB) podporovaly a stále podporují přijetí rozhodnutí o vydání společných koronadluhopisů. Jde o logickou pozici, neboť výnosy z dluhopisů (a tedy úroky, které za ně musí platit) některých jižních zemí byly například během dluhové krize v eurozóně výrazně vyšší než výnosy z dluhopisů severních členských zemí eurozóny. To bylo částečně způsobeno již tehdy vysokým veřejným dluhem vůči HDP v těchto zemích, který přetrvává do dneška (Řecko, Itálie i Portugalsko mají veřejný dluh přes 100 procent HDP, Španělsko a Francie zhruba 100 procent HDP). Byť aktuálně výnosy z například italských dluhopisů nejsou zdaleka tak vysoké jako během dluhové krize v eurozóně a země si nepůjčuje na trzích o moc dráž než právě Německo, riziko jejich zvýšení je v kontextu míry zadlužení Itálie vysoké. K tomu by pravděpodobně došlo jen za předpokladu politického šoku na italské scéně, například pádu vlády, nových voleb, růstu podpory euroskeptických hnutí, jako je Salviniho Liga, a to především, pokud by veřejně oznámil podporu odchodu země z eurozóny.

Pokud však ani současná, nezaviněná situace nepovede k jisté formě kolektivizace dluhu v eurozóně, pak se to pravděpodobně nestane už nikdy.

V každém případě by si jižní členské země skrze společné dluhopisy mohly půjčovat levněji než skrze své národní dluhopisy. Investoři by půjčky považovali za méně rizikové. Platí, že koronabondy by byly trhy vnímány jako velmi žádoucí aktivum, a výnos z nich by tak byl nižší než vážený průměr výnosů z národních dluhopisů zemí eurozóny. Částečně jde tedy o win-win situaci, pokud budeme předpokládat, že všechny členské země eurozóny budou schopny je následně splácet. Severní země eurozóny (především Nizozemsko, Německo, Rakousko a Finsko) však podobnou kolektivizaci dluhu odmítaly a odmítají. Nechtějí ručit (a potenciálně splácet) dluh jižních zemí, způsobit, aby to případně byli jejich daňoví poplatníci, kteří za „fiskálně neodpovědný“ Jih zaplatí účet. A také dost možná nevěří, že jižní členské země kolektivizovaný dluh budou schopny splatit. Stejně tak severní členské státy argumentují tím, že vydávání společných dluhopisů vede k morálnímu hazardu (na straně jižních států), a to především za situace, kdy neexistuje dostatečně efektivní centrální dohled nad fiskálními politikami členských států.

Obavy z euroskeptiků

Stejná debata proběhla během dluhové krize v eurozóně, kde jižní členské země volaly po zavedení eurobondů, severní země to odmítaly, a nakonec k tomu nedošlo. Tentokrát se však situace zdá být v několika ohledech odlišná, což severní členské státy nechtějí příliš slyšet. Situace je jiná v tom, že na rozdíl od dluhové krize v eurozóně jsou koronavirovou krizí zasaženy všechny členské státy. Tentokrát si domácí úkol nesplnila žádná členská země – na rozdíl od důvodů vedoucích ke dluhové krizi v eurozóně, kdy se předlužené země do velké míry dostaly do dluhové pasti samy. To, jestli je nyní daná země zasažena epidemií a do jaké míry, záviselo spíše na štěstí než na tom, jak se daná země chovala v minulosti. Nebylo tedy úplně vinou vlády v Římě či Madridu, že se Itálie a Španělsko staly prvním či největším ohniskem šíření nemoci COVID-19. Sluší se však dodat, že následné reakce vlád Španělska, Itálie, ale třeba i Belgie již dílem náhody nejsou, a to jak pomalu zareagovaly na možnost šíření nákazy, bude mít negativní dopad i na jejich ekonomickou situaci. Stejně tak platí, že v současnosti zvažované koronadluhopisy by měly být vydány případně pouze jednorázově, na rozdíl od eurobondů, u nichž se uvažovalo o jejich trvalém zavedení. Výnosy z koronadluhopisů by také měly být použity specificky na řešení současné krize a s ní souvisejících ekonomických problémů.

V každém případě je výsledek zatím stejný jako během dluhové krize v eurozóně. Vypadá to, že koronadluhopisy vydány nebudou, a tento výsledek vedl k tomu, že mnozí politici z jižních zemí označili země severní za nesolidární a vnímající pouze svůj pohled na věc. Severní členské země na druhou stranu stále nevěří, že jižní státy jsou schopny využívat finančních prostředky fiskálně odpovědně, splatit svůj dluh a přijmout potřebné ekonomické reformy.

Celá debata má však ještě jeden podtón. Na obou březích pomyslného příkopu jsou politici pod tlakem populistických a často euroskeptických hnutí. Již během dluhové krize v eurozóně byla kancléřka Merkelová pod tlakem AfD a její přístup k řešení krize (včetně odmítnutí eurobondů) byl mnohými voliči vnímán jako příliš benevolentní k nezodpovědnému Jihu a pravděpodobně v konečném důsledku vedl k posílení a etablování AfD na německé scéně. Stejně tak jsou dnes politici například v mnoha zemích Severu pod tlakem toho, že pokud příliš ustoupí jižním zemím, bude to jejich voliči vnímáno jako přílišná benevolence (spíše než solidarita), čehož využijí populistické strany.

Jakkoliv průzkumy veřejného mínění ukazují, že dnes 68 procent Němců podporuje finanční pomoc jižním zemím, není to nutně podpora skrze kolektivizaci dluhu a u voličů AfD je tato podpora pod 30 procenty. Stejně tak odmítnutí vydat koronadluhopisy může být v jižních zemích vnímáno voliči jako neúspěch vládnoucích elit a nedostatečná solidarita Severu a podpoří rostoucí euroskepticismus.  Vládnoucí politické elity se tak v těchto zemích mohou dostat pod (již existující) tlak euroskeptických a populistických hnutí, které rostoucího veřejného euroskepticismu s chutí využijí.

Krach by zasáhnul všechny

I tak je však s podivem, že ani během krize, za kterou jednotlivé státy primárně nemohou, nejsou lídři zemí eurozóny schopni se shodnout na kolektivizaci dluhu. A to nejen pro země, kde budou zdravotní i související ekonomické dopady největší (a které shodou okolností již v současnosti tíží největší veřejný dluh), jako je Itálie. Také pro země, které jistou míru kolektivizace dluhu odmítají, jako je Nizozemí či Německo, by případný krach Itálie (či jiné země) a její vystoupení z eurozóny znamenal obrovské náklady – významně vyšší, než by byly ty spojené s poskytnutím záruk skrze kolektivizaci dluhu.

Tyto státy si to velmi pravděpodobně uvědomují, a proto se zdá, že hlavním problémem pro obě strany sporu je, jak vyjednat efektivní řešení, které však bude možné zároveň prodat voličům na národní úrovni, tak, aby nedošlo k výraznému nárůstu podpory veřejného euroskepticismu ani nárůstu podpory populistických a euroskeptických politických hnutí. V tomto kontextu lze možná návrh jižních států na vydání koronadluhopisů vnímat jako zaslání signálu domácímu publiku, o co jsou ochotné si jejich vlády říct, přestože návrh bude severními zeměmi odmítnut. Odmítnutí severními zeměmi pak je naopak signál na domácí úrovni, že tak daleko politici v pomoci jižním zemím nezajdou. Východiskem z této situace by mohl být kompromis, který budou moci jak severní, tak jižní země prodat domácímu publiku a který bude v praxi fungovat velmi podobně jako koronadluhopisy, jen se tak nebude nazývat. Proto vznikl francouzský návrh na vytvoření nového společného jednorázového koronafondu, který by mohl emitovat dluh a poskytovat půjčky členským zemím. Návrh na vytvoření fondu byl ve čtvrtek 9. dubna schválen ministry financí zemí eurozóny, zatím však ve vágní podobě a další detaily budou muset být rozpracovány a schváleny hlavami států a vlád na nadcházejícím summitu Evropské rady. Je však pravděpodobné, že bude v praxi fungovat na bázi kolektivizace dluhu, a bude tak efektivně připomínat koronadluhopisy bez toho, aby se tak nazýval.

Pokud však ani současná, nezaviněná situace nepovede k jisté formě kolektivizace dluhu v eurozóně, pak se to pravděpodobně nestane už nikdy. Ekonomické, ale i politické důsledky pak budou nedozírné a související nárůst euroskepticismu může znamenat nejen konec eurozóny, ale i EU, jak je známe.

Země mimo eurozónu

Zajímavá je v kontextu debaty o využití prostředků z ESM či vydání koronadluhopisů pozice mnoha zemí střední a východní Evropy. Jelikož mnoho z nich (jmenovitě Česká republika, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Chorvatsko) nejsou členy eurozóny, tato debata se jich netýká.  Jejich zástupci se tak roztržky mezi Severem a Jihem neúčastnili. Stejně tak však nemohou využít výše zmíněných opatření Evropské centrální banky, přístupu k ESM či případných koronadluhopisů. Mohou ale čerpat z programu SURE a dalšího zde nezmíněného opatření týkajícího se poskytnutí likvidity podnikům skrze Evropskou investiční banku. To znamená, že tyto země musí primárně spoléhat na aktivitu vlastních vlád a centrálních bank, případně na další celounijní programy a prostředky z rozpočtu EU. V případě některých zemí, především těch chudších, jako jsou Rumunsko či Bulharsko, tak vystávají otázky, jak si s nastávající ekonomickou krizí poradí. Objevuje se také obava, aby se členské země eurozóny nesoustředily příliš pouze na své problémy a při řešení krize nebyly nečlenské země eurozóny odstaveny na druhou kolej, což by mohlo dále prohloubit dělení v EU mezi západem a východem.

Ekonomické problémy zemí mimo eurozónu mohou také být prohloubeny. Hospodářství některých z nich jsou značně závislá na turismu (Bulharsko, Chorvatsko), kde budou dopady krize výrazné, u jiných je ekonomika silně navázána na exportní automobilový průmysl (Česká republika), na nějž mají zavřené továrny masivní dopad již nyní, a odložená spotřeba může dopad této závislosti ještě prohloubit. Na druhou stranu vlády, a především centrální banky zemí mimo eurozónu nemusí koordinovat svoji reakci, a neztrácejí tak čas chronickým dohadováním se zemí eurozóny ohledně toho, jaká ekonomická opatření přijmout. Jejich výhodou také je, že s výjimkou Chorvatska mají poměrně nízký veřejný dluh, poměrně nízké výnosy z dluhopisů, a tedy poměrně velkou flexibilitu pro ekonomická opatření.

Unie pouze pro volný obchod?

Na závěr drobná poznámka pro mnohé, kteří tvrdí, že by bylo lepší místo EU zřídit zónu volného obchodu nezatíženou společnými institucemi a evropským právem nadřazeným právu národnímu. Na počátku března Německo jako první země Unie zakázalo vývoz zdravotnického materiálu, především osobních ochranných prostředků, jako jsou roušky a respirátory. Postupně ho následovaly mnohé další členské státy EU, které chtěly ochránit svá domácí hřiště. To je však v době globálních dodavatelských a produkčních řetězců nesmyslné – vede to k nižší produkci než v běžném období a může se stát, že kvůli těmto omezením země nebudou schopny pokrýt ani produkci pro domácí hřiště. Zároveň jde o porušení unijního práva vnitřního trhu. V reakci na tyto zákazy Komise pohrozila Německu zahájením řízení pro porušení povinností plynoucích z unijního práva, což ve výsledku vedlo k tomu, že zhruba po dvou týdnech tento zákaz zrušilo, stejně jako další evropské země.

Ideální představa zóny volného obchodu nezatížené společnými institucemi, kterou razí mnozí euroskeptikové, je tímto děním vysvlečena do naha. V případě neexistence společných institucí, jako je Evropská komise či případně Soudní dvůr EU, by totiž nebyl nikdo schopen vynutit společná pravidla volného obchodu. To by v krizových situacích, jako je ta současná, vedlo k protekcionismu a ochraně domácího trhu. Jsou to právě společné instituce EU, které mohou vynutit dodržování práva a zajistit, že volný obchod (jednotný trh) funguje nejen v období dobrého počasí, ale i v dobách přívalových dešťů. Bohužel informace o tom, že Komise nakonec donutila členské státy zrušit omezení porušující unijní právo, se objevila v českých médiích zřídka, přestože by měla být na prvních stranách. Pro důležitost existence EU a jejich institucí je klíčová.

Autor je analytik Ústavu mezinárodních vztahů.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies