Koronavirus nebyl způsoben klimatickou změnou – sice s ní očividně koreluje, ale korelace ještě není kauzalita. Jenže i když spolu dva trendy jen korelují, může je způsobovat společný faktor. V případě koronaviru i změny klimatu je tím faktorem zátěž, kterou industrializované lidstvo uvalilo na zemskou biosféru. Dokonce se dá říct, že pro koronavirus to platí ještě víc než pro klimatickou změnu. Vědecká práce s názvem Distribuce biomasy na Zemi se zaměřila na hmotnost forem života na Zemi (včetně virů) z hlediska jejich uhlíkové hmoty a odhadla, že lidé se svými 0,06 gigatuny uhlíku představují téměř desetinásobek všech volně žijících savců na Zemi (0,007 gigatuny), zatímco hospodářská zvířata tvoří téměř dvojnásobek hmotnosti lidí (0,1 gigatuny). Pokud by mimozemská civilizace provedla nějaký takovýto audit života na Zemi před sto tisíci lety, lidé by tvořili jen nepatrný zlomek z 0,1 gigatuny všech savců na planetě. Nyní lidé a zvířata, která chováme pro vlastní využití, tvoří 96 procent biomasy savců na planetě Zemi.
Ideální šiřitelé virů
Klíčovými faktory vedoucími k nynější krizi (a mnoha dalším, jež budou následovat) jsou některé vlastnosti lidí, kvůli nimž jsme se stali vrcholnými predátory. A protože jsme vrcholnými predátory, jsme spolu s našimi hospodářskými zvířaty nejlepším savčím prostředím pro patogeny. Jakýkoli virus, který infikuje divokého predátora, například lva, bude mít na Zemi omezenou životnost, protože počty jeho hostitele klesají. Naše počty od industrializace naopak exponenciálně rostou od méně než miliardy v roce 1800 po více než 7,5 miliardy dnes. Na rozdíl od jiných predátorů se navíc socializujeme mezi skupinami stejně jako uvnitř nich (tato společenská schopnost zahrnuje i války, protože vítězové okupují území poražených a žijí mezi nimi), kdežto lvi jsou společenští jen uvnitř tlupy (výjimkou je, když lev zabije samce a mláďata z jiné tlupy a ujme se samic). Patogen, který infikuje jednu lví smečku, se tak pravděpodobně nedostane k jiné. Patogen, který infikuje jednu skupinu lidí, naopak s velkou pravděpodobností infikuje skupiny ostatní.
Politici a byrokraté se řídí převážně radami ekonomů. Když už poslouchají zdravotníky, stejně je to v kontextu stanoveném ekonomy.
Hospodářská zvířata jsou také společenská, takže nemoc, která vypukne v jednom stádu, se rozšíří do dalších, jako tomu bylo například loni u afrického moru prasat, jenž vedl ke smrti téměř 50 procent prasat v Číně. Hospodářská zvířata navíc představují zdaleka největšího potenciálního hostitele pro savčí patogeny – což je jeden z důvodů, proč tolik z našich nejzávažnějších nemocí pochází z kuřecích, prasečích a podobných farem. Jenže hospodářská zvířata sama o sobě necestují, jsou závislá na lidech. A zároveň je snadné patogen zlikvidovat vybitím stád. Zato my jsme nejmobilnější a nejspolečenštější druh, jaký kdy existoval, a k tomu se těžko smiřujeme s vybíjením vlastního druhu (alespoň ve srovnání s tím, jak bezstarostně zabíjíme jiné druhy). Jaké lepší prostředí než to, které představuje lidstvo, by tedy mohlo existovat pro rozvoj patogenu? Patogen, který nakazí člověka, poroste s tím, jak poroste počet lidí, bude se šířit a jeho šíření obzvlášť urychlí naše industrializovaná mobilita.
Přenosnost a virulence
Laurie Garret ve své brilantní knize The Coming Plague z roku 1994 varovala, že je jen otázkou času, než se vyvine nástupce španělské chřipky, který způsobí pořádný chaos. Garrett poukázala na to, že patogen se vyvíjí na základě dvou vlastností: přenosnosti a virulence. Obvykle nárůst jedné vlastnosti vyústí v pokles v druhé. Je ale nevyhnutelné, že se nakonec vyvine patogen s velkou přenosností i virulencí. Nejnebezpečnější kombinací je však velká přenosnost a přiměřená virulence. Přenosnost umožňuje rychlé šíření patogenu a přiměřená smrtnost je efektivnější než vysoká, protože ta může hostitele zabít dříve, než dostane šanci virus přenést dál. Koronavirus vyhrál tento evoluční jackpot a navíc přidal nebezpečný bonus, že jej mohou šířit i lidé bez symptomů, takže vyhýbání se zjevně nemocným lidem není všespásnou strategií. A je rovněž inherentně infekční: nedisponujeme vůči němu imunitou jako u chřipky (viru, u nějž Garret předpokládala, že bude zdrojem další pandemie).
Nebezpečí, jež Garret před čtvrtstoletím předvídala, se stalo realitou. Kdybychom bývali navrhli naše zdravotnické a produkční systémy tak, aby byly schopné vypořádat se s touto nevyhnutelnou událostí, měli bychom: 1. zvýšenou kapacitu zdravotnických systémů, vyškolených lékařů a zdravotních sester nad rámec nejzákladnější poptávky; 2. připravené zásoby standardního pohotovostního vybavení, jako jsou roušky a ventilátory (Garrett správně předpokládala, že „přicházející mor“ bude respiratorní onemocnění); 3. robustní ekonomiku s krátkými dodavatelskými řetězci schopnou odolat zdravotní krizi s důrazem na místní, nikoli celosvětovou výrobu; 4. bezplatné systémy monitorování zdraví, které zajistí, že během pandemie můžeme snadno identifikovat nositele nemocí; 5. rozšířené monetární systémy, aby v případě pandemie zafinancovaly běžné výdaje převážné části populace.
My jsme ale udělali naprostý opak, a tak máme: 1. zdravotní systémy s omezenou schopností vypořádat se se standardními epizodickými problémy; 2. ekonomický systém, v němž je výroba soustředěna do zemí s nízkými mzdami a exportována do zbytku světa prostřednictvím zdlouhavých dodavatelských řetězců, které například do výroby iPhonu zapojují 43 zemí; 3. soukromý sektor, jemuž jsme dovolili dosáhnout nejvyšší úrovně zadlužení podniků a domácností v historii, kvůli čemuž se finanční sektor stal neuvěřitelně silný a neuvěřitelně křehký zároveň.
Ekonomie nade vše
Proč? Především proto, že politici a byrokraté se řídí převážně radami ekonomů. Když už poslouchají zdravotníky, stejně je to v kontextu stanoveném ekonomy. Zdravotničtí odborníci mohou poradit, jak se s rozpočtem bude nakládat, ale ne, jak velký tento rozpočet bude nebo jestli je spravován tak, aby byl schopen vypořádat se s pandemií. Důvodem je, že když už politici studují, pak nestudují epidemiologii, inženýrství nebo matematiku. A pokud na univerzitě vystudují nějakou analytickou disciplínu, je to skoro vždycky ekonomie. Obzvlášť ve Velké Británii dominují politici s titulem z oboru Filozofie, politika a ekonomie na Oxfordu, což mapuje tento text v Guardianu.
Kvůli ekonomickému zázemí nejsou politici a byrokraté schopni plně porozumět takovéto krizi a zároveň nekriticky přijímají rady ekonomů. Proto zavedli politiky, jež snížily naši schopnost vyrovnat se s pandemií, vytvořili systémy produkce a distribuce, které drasticky zesílily její škodlivé dopady, a zesměšňovali varování lidí jako Garrett coby „alarmistická“ a „malthusiánská“. Z těchto důvodů nese neoklasická ekonomie velkou zodpovědnost za závažnost zdravotní a ekonomické krize způsobené koronavirem. Neoklasičtí ekonomové se ovšem tomuto tvrzení vysmějí. Za padesát let boje s těmito dobromyslnými, ale pomatenými bastardy jsem se naučil, že si velmi rádi přivlastňují zásluhy, když se ekonomickému systému daří dobře, ale honem dávají ruce pryč, když dojde na skutečnou krizi. Poté se vesele ohánějí oblíbenou mantrou, že to nemohli předvídat, že to bylo způsobeno „exogenním šokem“.
Podívejte se na prohlášení ekonoma Bena Bernankeho před a po globální finanční krizi. Před globální krizí se Bernanke chlubil (jménem ekonomické profese a Federálního rezervního systému) tím, co nazval „Great Moderation“ (Velké uklidnění): „Recese jsou čím dál mírnější a méně časté a nestabilita produkce a zaměstnanosti mezi čtvrtletími se rovněž dramaticky uklidnila. Zdroje Velkého uklidnění zůstávají stále poněkud kontroverzní, ale jak jsem řekl už jinde, existuje důkaz pro názor, že zlepšení kontroly inflace významně přispělo k této vítané změně v ekonomice“. Jenže později, v roce 2010, zbavil „ekonomickou vědu“ veškeré viny: „Znamenají tato selhání standardních makroekonomických modelů, že jsou irelevantní nebo chybné? Myslím si, že odpověď je kvalifikované ne. Ekonomické modely jsou užitečné pouze v kontextu, pro který jsou určeny. Standardní modely byly navrženy pro nekrizová období a v tomto kontextu se ukázaly jako velmi užitečné. Byly navíc součástí intelektuálního rámce, který pomohl zavést snížení inflace a makroekonomickou stabilitu ve většině průmyslových zemí během dvou desetiletí, jež začala v polovině osmdesátých let.“
V zajetí ideologie
Nejde o to, že by neoklasičtí ekonomové byli v jádru lháři nebo podrazáci. Mají paradigma a upřímně věří, že přesně popisuje fungování kapitalismu. V důsledku však nejsou vůbec schopni vzít potaz, že je to jinak. Takže kdykoliv jejich paradigma selže, hledají důvody, proč ve skutečnosti neselhalo – třeba že krizi nešlo předpovědět a že kritizovat je za to, že ji nečekali, je něco jako kritizovat matematika, že neuhádl výherní čísla v Lotu. Po krizi – a pravděpodobně i během ní – budou tvrdit, že vliv ekonomie na zákonodárce se přeceňuje: politici se přeci sami rozhodli škrtat financování zdravotnictví a podobně.
Pokud tomu tak ale je, proč prohlásil Paul Samuelson, autor nejvlivnější poválečné ekonomické učebnice a skutečný otec moderní ekonomie: „Je mi jedno, kdo sepisuje státní zákony, pokud já mohu psát ekonomické učebnice“? Dobře věděl, že ekonomické ideje dané doby do značné míry určují, co zákonodárci a administrativní pracovníci udělají. Jeho následovníci to dnes vědí také. Článek, na který odkazuji, popisuje vzestup extrémně vlivné učebnice Gregoryho Mankiwa a uvádí, že Mankiw byl nejslibnějším z „proselytů“, kteří „využili příležitosti utvářet mysl další generace politických vůdců, vedoucích pracovníků a dalších členů americké elity“.
K tomuto formování dochází hlavně v prvních ročnících kurzu ekonomie, které absolvuje velká většina moderních politických lídrů a byrokratů. Jde o kurzy jako Econ 101 na amerických univerzitách a studijní programy typu Filosofie, politika a ekonomie ve Velké Británii. Mainstreamová ekonomie je hlavním analytickým nástrojem, který se učí (jen hrstka sstuduje matematiku, inženýrství nebo, nedej bože, mikrobiologii) a k němuž se prvotně upírají, objeví-li se nějaký politický problém. V důsledku toho se na ekonomii v porovnání s ostatními disciplínami upírá téměř všechna pozornost.
Snad přijdou jiní odborníci
Ekonomové budou tvrdit, že je nemožné integrovat všechny aspekty společnosti do jejich analýzy, takže musí pomocí „zjednodušujících předpokladů“ vynechat z analýzy například zdravotní systém, dynamiku populace a podobně. To je špatně už šedesát let – minimálně od té doby, co geniální inženýr Jay Forrester vytvořil model systémové dynamiky. Tato disciplína umožňuje analýzu množství propletených systémů operujících mimo ekvilibrium, které na sebe zpětnovazebně působí. Metodě se ale dostalo jen málo pozornosti a podpory. Proč? Protože ekonomové – a v tomto případě konkrétně William Nordhaus, držitel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2018 – ji obvykle shazují, aniž by ji pochopili.
Ekonomové se nemohou vyhnout odpovědnosti už jen z toho důvodu, že produkce je silně globalizována. Ať už proto, že upřednostňují volný obchod před soběstačností, nebo proto, že podporují relokaci produkce ze Západu do třetího světa. Důsledkem je, že pokud nějaká nemoc zasáhne jednu zemi, zasáhne celý svět. V tomto případě navíc pandemii urychlilo to, že šlo konkrétně o Čínu, kam je outsourcována většina světové produkce. Po této krizi nesmíme dát ekonomům volnou ruku, aby přetvořili ekonomiku k obrazu svých učebnic. Je načase nechat spravovat dopad lidstva na tuto planetu skutečné vědy.
Autor je ekonom.
Z anglického originálu Coronavirus brutally exposes the fallacies underlying neoclassical economics and globalization, publikovaného na webu patreon.com, přeložil Lukáš Pokorný. Redakčně kráceno.