Koronavirus: noční můra globalizovaného světa

Důvodem, proč na některé země udeřil koronavirus s větší intenzitou, není jen nedostatek ochranných opatření. Souvisí to s povahou dnešního světa a vztahů v něm.

Šíření infekčních nemocí provází lidstvo od počátků civilizace. Bylo s lidmi od chvíle, kdy se začali organizovat jako lovci a sběrači, domestikovat domácí zvířata, zakládat větší sídla a rozvíjet obchod. Vůli bohů časem vystřídaly nové znalosti v medicíně a objevení obrovského vnitřního vesmíru mikrobiologie. To s konečnou platností rozmetalo diskurs o viditelném, pokud jde o tělesnost člověka, protože do té doby, jak píše francouzský historik Paul Veyne v knize o Foucaultovi, „nikdo nemyslel na to, že možná jsou ještě menší živočichové, tak malí, že by mohli být neviditelní; směrem k druhému nekonečnu si také nikdo nemyslel, že by mohly existovat planety pro naše oči příliš málo světelné“. Díky mikroskopu se změnil pohled na člověka i na prostředí, které obývá. Jenže když něco není běžně na očích, klesá vůči tomu naše ostražitost.

Akce a reakce

Šetření Centra pro výzkum veřejného mínění z posledních let ukazují, že česká veřejnost ještě donedávna považovala epidemii spíše za méně rizikovou a zároveň žila v přesvědčení, že jsme na epidemii připraveni, a to dokonce nejvíce ze všech vybraných hrozeb. Události posledních týdnů přitom ukázaly, že je to přesně naopak: epidemie koronaviru COVID-19 dokázala během několika týdnů paralyzovat svět, redukovat letecký provoz na polovinu, rozmetat turistický průmysl, zahnat nás hromadně do „míst pobytu“ a ukázat, že nejen český stát je nepřipravený, s flagrantním nedostatkem ochranných pomůcek, bez krizového scénáře či schopnosti ustavit narychlo krizový štáb.

Geografie hraje v globalizovaném světě jen malou roli. Mnohem větší roli má intenzita zapojení země do tepu globálního dění a obchodu. S trochou velkorysosti platí, že čím blíže centru, tím větší rozmach nákazy.

Zkušenosti z cizích zemí (zejména z Itálie) nás nicméně varovaly dopředu a vláda naštěstí dokázala poměrně rychle reagovat a zavést řadu potřebných opatření sociálního distancování, jako je uzavření hromadných zařízení a omezení volného pohybu. Tato opatření jsou však jen jedním dílem do mozaiky šíření epidemie nákazy s relativně vysokou smrtností. Virus se totiž zpočátku šíří nepozorovaně a bez znalostí o průběhu nemoci a expertního testování v laboratoři se snadno schová za běžné chřipkové onemocnění. Příklad Itálie ukazuje, že jakmile nejsou epidemiologická opatření zavedena včas, může dojít k přetížení zdravotnického systému a dochází k rychlému zasažení významné části populace. To samo o sobě přispívá zásadní měrou k nárůstu smrtnosti a vystavuje vysokému riziku zejména zdravotnický personál. Proto nakonec i „neefektivní“ roušky mají smysl, každé snížení intenzity nákazy se počítá.

To, že je rychlost reakce společnosti na epidemii klíčová, je pravděpodobně poučka, kterou se epidemioložky a epidemiologové učí v prvním semestru. Druhá důležitá skutečnost, která rozhoduje o tom, zda se zrovna vy nakazíte, se dá shrnout tautologickým „být ve špatný čas na špatném místě“. Velkou roli hraje pravděpodobnost a míra rozšíření nákazy, ale v principu se jedná o dílo náhody, pravděpodobnostní hru. Co kdybych nezmáčkl to tlačítko výtahu, nešel jsem na ten fotbalový zápas (Bergamo), lépe si umyl ruce, nepotřeboval jsem si promnout oko nebo mi ujela ta tramvaj?

Reakce vlády i společnosti, poučení se z krize druhého a mikroúroveň náhodných událostí jsou více či méně lokální činitelé. Hodí se je znát, pokud bychom chtěli sestavit rovnici, podle které se dají spočítat počty nakažených a rizika spojená s nákazou pro konkrétní populaci. Dnes už navíc můžeme sáhnout po různých sofistikovaných matematických modelech. Z některých se nejen nadšencům tají dech. Hned na začátku však narazíme na zásadní problém. Jak se nákaza šíří za hranici, kdy už ji není možné zastavit sledováním hrstky konkrétních případů, nemusíme věnovat takovou pozornost drobným, nahodilým událostem. Dopředu však neznáme skutečné hodnoty některých vstupních proměnných a chybí nám velký díl kontextu.

Geografie hraje jen malou roli

Makroúroveň lidské civilizace je pro pochopení celé skládanky klíčová. Jde v ní o rostoucí velikost a hustotu našich sídel, metropolí a metropolitních oblastí, jejich zapojení do globální mobility obyvatel (obchod, cestování, turismus, studium, práce, digitální nomádství a další odvětví) a z ní plynoucí vzájemnou závislost zemí a regionů. Nefunguje to absolutně, ale zkuste si vyhledat různé žebříčky „vyspělosti“ zemí (zejména podle ekonomických ukazatelů), globalizační indexy nebo struktury jako například sdružení G8. Brzy zjistíte, že geografie hraje v globalizovaném světě jen malou roli. Mnohem větší roli má intenzita zapojení země do tepu globálního dění a obchodu. S trochou velkorysosti platí, že čím blíže centru, tím větší rozmach nákazy.

Najdou se výjimky, většinu z nich ale dokážeme obstojně vysvětlit. Thomas Pueyo, autor článku Koronavirus: proč musíme okamžitě jednat, který patrně patří společně s jeho dalším textem Koronavirus: kladívko a taneček k celosvětově nejčtenějším analýzám koronavirové situace, vysvětluje, proč se státy východní a jihovýchodní Asie dokázaly relativně dobře vypořádat s nákazou. Jsou to zejména případy Japonska a Jižní Koreje, ale také dalších zemí v tomto regionu, kterým se podařilo zabránit naplnění dnes tak známé exponenciální křivky a zploštit ji. Bylo to nejen pověstnou disciplinovaností tamních obyvatel, ale zejména rychlou reakcí, danou díky živé zkušenosti s epidemií SARS ze začátku tohoto tisíciletí. Tu ostatně způsobil také koronavirus.

Pokud bychom nyní ignorovali závislost počtu zjištěných případů na počtu provedených testů v každém regionu a z ní plynoucí nedokonalost dostupných statistik, asi nejplastičtější obraz o šíření nákazy napříč Evropou bychom dostali z výskytu onemocnění podle územních jednotek NUTS-3. Pro náš účel si ale vystačíme s dostatečně výmluvnými mapami NěmeckaItálie. Stačí krátký pohled: z německé mapy vystupují zřetelné obrysy bývalého NDR, patrné i jindy z řady ekonomických, sociálních, demografických a jiných ukazatelů. V italské mapě je zase patrný rozdíl mezi bohatým severem a chudým jihem. Pro připomenutí – metropolitní oblast Neapole patří k nejlidnatějším místům Evropy.

Kontrast mezi centrem a periferií je zřejmý i při vzdálenějším pohledu na mapu Evropy. Slova českého premiéra, že se od nás ostatní státy učí a že krizi zvládáme nejlépe, je tedy třeba doplnit o tuto skutečnost: někdejší Východ ani dnes, třicet let po pádu železné opony, neparticipuje na výhodách a rizicích globalizovaného světa stejnou měrou jako Západ. To se v těchto dnech ukazuje jako nesporná výhoda, která poskytla nám a řadě dalších zemí kompetenční výhodu, pozdržela počátek propuknutí nákazy, čímž poskytla čas expertům vyhodnotit riziko a přesvědčit vlády, aby ve světle nových zkušeností dalších evropských států, zejména Itálie, včas jednaly.

Časová osa událostí v Chu-peji z Pueyova článku znázorňuje další známou pravdu, a sice že „po bitvě je každý generál“. Až konečná čísla, která ukáží efektivitu vládních opatření a vliv konkrétních významných událostí (odkud bylo nejvíc lidí, kteří se vrátili z lyžování v Itálii, kdo šel na fotbalový zápas v Bergamu apod.), nám umožní jasnější srovnání mezi mikroregiony.

Nepoučitelní

Zdálo by se, že nás zklamal technologický pokrok, protože se stal hnacím motorem pandemie koronaviru COVID-19. Kvůli němu došlo pravděpodobně k tak rychlému rozšíření nákazy po celé planetě a jednotlivá centra globalizovaného světa se stala jejími vstupními branami do geograficky velice vzdálených populací. Moderní doba je však odsouzená k tomu zažívat opakovaně nepříjemný moment „já vám to říkal“. Už v polovině osmdesátých let německý sociolog Ulrich Beck pojmenoval naši společnost jako rizikovou – takovou, která produkuje neohraničená, těžko rozpoznatelná a pochopitelná rizika s imanentní tendencí ke globalizaci. „Rubem zespolečenštěné přírody je zespolečenštění ničivých zásahů do přírody, jejich přeměna v sociální, ekonomická a politická systémová ohrožení vysoce industrializované světové společnosti,“ píše Beck už úvodu své knihy.

Není pochopitelně snadné říct, jak bychom mohli tomuto konkrétnímu riziku zabránit. Přesto se můžeme poučit, protože se nacházíme v podobné situaci i v případě dalších významných hrozeb, zejména těch týkajících se životního prostředí a klimatu. A tak jako někteří vědci popsali již před 13 lety koronavirus jako časovanou bombu, také klimatická krize je již dávno konsensuálně považována za přímý produkt pozdně industriální společnosti. Podobně jako třeba rostoucí závislost měst na turismu hypertrofuje v podobě overturismu a hubí lokální život v exponovaných lokalitách (příkladem budiž historické jádro Prahy), vede naše závislost na fosilním průmyslu a produkce skleníkových plynů ke klimatickému rozvratu, na jehož konci není nic menšího než krize nesrovnatelně složitější a nejednoznačnější, než je současný horor v režii koronavirové infekce.

Opakujme si stále dokola, že všechny tyto problémy mají společného jmenovatele: moderní civilizaci čekající na tragický a krizový moment, při němž se provalí hráz další z dlouho přehlížených hrozeb. Zároveň je ale důležité vědět, tatáž civilizace nám dává jedinečné možnosti a nástroje, jak odvrátit katastrofu. Problémem zůstáváme my samotní a pomyslný diskurs viditelného. „Jelikož si nemůžeme myslet v každé chvíli cokoli, myslíme v hranicích diskursu dané chvíle. Vše, o čem se domníváme, že víme, je bez našeho vědomí omezeno, my však nevidíme jeho meze, a nevíme dokonce, že nějaké jsou,“ stojí ve výše zmíněné Veyneově knize. Jinými slovy: mikroskop potřebujeme nejen k pochopení rizika, které představuje virus, protože jsme si ho kdysi ani nedokázali představit. Potřebujeme ho také k pochopení dopadů naší činnosti na životní prostředí. Jenže nemáme ho už dávno k dispozici?

Autor je sociolog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies