LOL, vy nuly: Já jsem ombudsman – a kdo je víc?

Co je a co není naše právo? Stanislav Křeček o tom hodlá rozhodovat sám. Jde tak proti úřadu, v jehož čele stojí.

Kampaň, která předcházela zvolení Stanislava Křečka ombudsmanem, by se nejlépe dala shrnout takto: Anna Šabatová byla aktivistická ochránkyně práv, já budu ombudsmanem pro obyčejné lidi. Že byla od základu vylhaná, to dávno víme – třeba z Křečkova blekotání v rozhovoru pro DVTV, který spíš než projev vysoce postavené veřejné osobnosti připomínal samolibé, leč o to trapnější chvástání mediálního začátečníka. Křeček zkrátka neměl moc co říct a vlastně ani nemusel – věděl, že v Poslanecké sněmovně bude mít podporu, tak nač se snažit. A tak jsme se Křečkovým bezproblémovým zvolením dočkali další veřejné osobnosti, která se do své pozice vyloženě nehodí. A ještě jsme museli útrpně přihlížet vysoce neprofesionálnímu navážení se do jeho bývalé nadřízené, Anny Šabatové, která nejenže se v úřadu těšila nebývalé podpoře svých zaměstnanců, ale především svou funkci vykonávala odpovědně – bez zneužívání pravomocí nebo zbytečného mediální exhibování.

Úřad pro lidi?

To, co Křeček Anně Šabatové předhazoval nejvíce, bylo údajné zasahování do chodu instituce nastolováním vlastní agendy. Křeček, který sám v Kanceláři veřejného ochránce práv pracoval, přitom zákonitě musel znát jeho základní fungování. Ombudsman vždy primárně řeší hlavně podněty lidí zvenku. A ti si mohou stěžovat na ledacos: nejčastěji se na Kancelář obrací třeba důchodci, kterým někdo špatně vyměřil důchod, invalidé, kteří se nemohou domoci adekvátního stupně podpory, rodiče, kteří bojují o své děti, nebo lidé, kteří řeší problémy spojené s výstavbou či regionálním rozvojem. To ostatně dokládá i výroční zpráva za rok 2019, těžko ale říct, jestli se něčím podobným kdy Stanislav Křeček vůbec zabýval.

Dostali jsme se do bodu, kdy si další vykonavatel veřejné funkce dělá ze své práce nedotknutelnou, autoritářskou državu. Dělá to arogantně a ignorantsky, a ještě je na to hrdý.

Ze své podstaty je proto Kancelář veřejného ochránce práv vždy institucí, která má stát na straně lidí a má tu být pro jejich potřeby nebo pochyby. Zdá se, že tento základní princip nyní padá. Je to právě Křeček, který se všude možně oháněl svým lidovým přístupem k potřebám občanů, kdo začal aktivně a především aktivisticky ignorovat základní nastavení úřadu ombudsmana. Netrvalo to ani tak dlouho – ve funkci je teprve pár měsíců. Destrukce, která začala jeho personálními rošádami, tak vesele dál pokračuje. Tentokrát jsou její obětí stížnosti na plošný vládní zákaz přítomnosti blízké osoby u porodu. Ten se stal předmětem řady stížností: na Kancelář se začali obracet lidé, kteří toto opatření považují za neadekvátní zásah do základního práva rodiny. „Módní záležitost,“ odbyl je už před časem Křeček. Jenže to nestačilo: lidé, zvyklí hledat u veřejného ochránce práv podporu, psali dál.

Ombudsman měl správně oslovit ministerstvo zdravotnictví a zeptat se na důvody, proč byl zákaz plošný. A pak následně, teprve na základě těchto informací posoudit, jestli to byl přiměřený zásah do práva na ochranu rodinného a soukromého života. Teoreticky je totiž možné, že některé okolnosti nevzali na ministerstvu v této překotné době v úvahu, na což ukazuje i to, že své nařízení vzápětí po vyhlášení sami změnili. Jenže místo toho, aby nechal Stanislav Křeček svou zástupkyni, která měla porody svěřené do své agendy, pracovat a dělat to, co se od ochránce očekává, tuto agendu jí odebral a se slovy „není tam co šetřit“ hodil celou záležitost do koše.

Je to kampaň! Diskutujícím pod článkem děkuji

Je přitom vcelku jedno, co si o zákazu otců a blízkých osob u porodu myslíme. Nevíme ani, jak by šetření veřejného ochránce dopadlo, protože vůbec neproběhlo. Výpovědi některých lékařů mluví o tom, že každá další osoba na sále je v období koronaviru nebezpečím. Tomu se dá rozumět. Stejně tak i potřebě rodiček, aby u tak zásadní události v životě měly po boku blízkého člověka. Zvlášť když je české porodnictví dlouhodobě kritizováno jako příliš násilné či pro nedostatek respektu a neexistuje tu podpora alternativnějších forem porodu, jako jsou například porodní domy nebo porody doma.

Právě nulová nabídka jiných řešení, která by ženám umožnila a zaručila citlivější přístup, je hlavním důvodem pro přítomnost otců na sále. Křeček, který sám nikdy nerodil a s českým porodnictvím se tak nikdy přímo nesetkal, to nemůže vědět. Nikdo mu netlačil na břicho, nepodával utlumující léky proti vůli, nenastřihl bezdůvodně hráz, nepřivázal mu proti jeho vůli nohy ke koze, neodebral mu dítě hned po porodu. Navíc se neřeší jen to, že otcové k porodům nemůžou, ale i důvody, proč tomu tak je: plošné nařízení připadá mnoha právníkům přehnané a mají za to, že o něčem podobném by měly rozhodovat nemocnice samotné, nikoliv vláda. S plošným zákazem nesouhlasí ale ani někteří porodníci. Množí se také varování před zneužíváním nouzového stavu k oklešťování lidských práv. Nic z toho ale Křečka nezajímá. Jak sám přiznává redaktorce Respektu Ivaně Svobodové: „Stanovisko ombudsmana je to, co já si pomyslím.“

Odebrání agendy kolegyni se dá těžko nahlížet jinak, než jako vysoce aktivistický čin. Navíc staví celou podstatu úřadu na hlavu a dělá z něj vlastně zbytečnou instituci. Když Křeček nastupoval, dalo se ještě věřit tomu, že úřad samotný je silný a jeho ignorantskému chování se nepodvolí. Pracovali v něm schopní právníci a právničky, pracovali v něm po léta a vždy dokázali vyjít s hlavou úřadu. Ať už jí byl Otakar Motejl, Pavel Varvařovský nebo Anna Šabatová. Jenže tito lidé najednou odcházejí. Vzhledem k tomu, jak se Křeček zachoval k Monice Šimůnkové, se tomu nedá ani divit.

Dostali jsme se do bodu, kdy si další vykonavatel veřejné funkce dělá ze své práce nedotknutelnou, autoritářskou državu. Dělá to arogantně a ignorantsky, a ještě je na to hrdý. Legitimitu svého chování opírá Křeček o diskutující čtenáře na internetu. Dává to smysl. Hrdinní bojovníci českého internetu jsou vlastně ztělesněním Křečkova přístupu k práci ombudsmana: ve svých vyjádřeních se tváří jako největší drsňáci. Jakmile je ale vytáhnete z bezpečí obývacího pokoje, kroutí se, nemají co říct a vztekle kopou kolem sebe. U řady lidí se to dá pochopit: doba je plná frustrací a ty se projevují různě. Jen je trochu trapné, když se jako zlostné pětileté dítě chová zkušený muž ve významné funkci a reálně svým chováním poškozuje ty, kterým by měl pomáhat.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies