Manolis Glezos byl legendou antifašismu. Nejen v Řecku

Už jako puberťák se stal hrdinou protifašistického odboje, když s kamarádem strhli nacistickou vlajku nad Akropolí. Glezos ale zůstal radikálně demokratickým aktivistou až do smrti.

Odešel hrdina. Ve věku 97 let zemřel 30. března Manolis Glezos. Už v pubertě se v Athénách zapojil do protifašistického odboje. Nečekaný význam měl čin, který podnikl v noci 30. května 1941 společně s kamarádem Lakisem Santasem. Za tmy vystoupali na Akropoli, unikli pozornosti nacistických jednotek a odstranili ze stožáru okupační svastiku, která tu vlála něco málo přes měsíc. V době, kdy probíhala německá invaze na Krétu, takto symbolicky osvobodili Athény od nacismu.

Byl to jeden z prvních aktů řeckého protinacistického odboje (odpor vůči řeckému autoritářství a italskému fašismu zde trval déle) a měl odezvu daleko za hranicemi Řecka. Někdy mají nebezpečné a zdánlivě zbytečné činy obrovský význam. Přestože byli viníci odsouzeni k trestu smrti a Glezos sám byl během války několikrát zatčen a vězněn, oba přátelé nebyli nikdy prozrazeni. Nemělo to ale být naposledy, kdy visel Glezosův život na vlásku.

V dokumentu Poslední partyzán o sobě Manolis Glezos říká: „Nejdůležitější věc, kterou jsem se naučil ve své rodné vesnici, bylo vzdorovat nařízením.“

Utrpení Řekyň a Řeků neskončilo porážkou okupačních mocností – pokračovalo občanskou válkou. Glezos se zapojil do aktivit Komunistické strany Řecka a stal se šéfredaktorem stranického deníku Rizospastis (Radikál). Tentokrát komunistu Glezose od dalšího rozsudku smrti zachránila obrovská vlna mezinárodní solidarity. Ač odsouzen na doživotí, byl v roce 1951 zvolen poslancem (dosáhl propuštění několika svých soudruhů), a třebaže mu monarchistická diktatura mandát odňala, byl nakonec po sedmi letech propuštěn. Znovu vězněn byl od roku 1959, dva roky nato byl opět zvolen poslancem a opět mu byl mandát odebrán. S nástupem vojenské junty roku 1967 byl zase uvězněn a nakonec donucen k odchodu do exilu. Celkově strávil ve věznicích jedenáct a půl roku života a čtyři a půl roku v exilu. Nic z toho však nezlomilo jeho přesvědčení a odhodlání.

Komunista a demokrat

Když se v roce 1973 studentkám a studentům athénské polytechniky konečně podařilo zažehnout vzpouru, která vedla k pádu vojenské diktatury a vytvoření parlamentně demokratické Řecké republiky, mohla se řecká společnost – a s ní i Glezos – o něco svobodněji nadechnout. Mezitím ho společenský i vlastní intelektuální vývoj vedl ke kritice komunistické strany, kterou opustil (v roce 1968 například vystoupil proti okupaci Československa). Glezos byl radikální demokrat a komunista současně.

V osmdesátých letech se stal poslancem a europoslancem za Panhelénské socialistické hnutí (PASOK), jež postupně zkorumpovalo do podoby, jakou známe z nultých let. I PASOK ale Glezos opustil již v polovině osmdesátých let, aby se věnoval práci pro obec na svém rodném ostrově Naxos. Jako starosta usiloval o zrušení vlády shora a vytvoření participativní lokální demokratické správy na bázi místních shromáždění. Vedle toho se zabýval ekologií, geologií, historií či ekonomií. Vytvořil zde například systém zadržování vody, který brání erozi, vysoušení a chrání podzemní vody. Napsal několik knih, mezi nimi dílo Fenomén odcizení v jazyce, a později získal několik čestných doktorátů z různých oborů. V jednom rozhovoru prohlásil: „Říkají, že abyste přežili ve vězení, měli byste mít rádi sami sebe, jíst a číst. Já jsem se nikdy zvlášť nemiloval, ani jsem se nestaral o jídlo, ale četl jsem neustále.“

Čtvrtá katastrofa potkala jeho rodné Řecko v podobě tzv. finanční krize a následných sociálních a ekonomických opatření. Glezos se zapojil do odporu proti diktatuře kapitálu, účastnil se nástupu koalice radikálně levicových stran a hnutí Syriza, do níž vstoupil v rámci menší radikálně levicové ekologické strany Energoi polites (Aktivní občané). Připojil se k protestům proti škrtům a nejméně dvakrát byl po svých devadesátinách zraněn policií za použití slzného plynu. V 91 letech se stal poslancem Evropského parlamentu za Syrizu. Mandát po roce složil, načež opustil i Syrizu – tentokrát z rozčarování nad zradou premiéra Tsiprase v roce 2015, kdy navzdory výsledkům celostátního referenda řecký premiér podepsal tzv. záchranný program vnucený Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a Mezinárodním měnovým fondem. V dokumentu Poslední partyzán o svém životě říká: „Nejdůležitější věc, kterou jsem se naučil ve své rodné vesnici, bylo vzdorovat nařízením.“

Manolis Glezos jistě také chyboval (třeba když z poněkud nacionálních pozic kritizoval dohodu Řecka a Severní Makedonie ve sporu o název sousedního státu), jeho život ale dokládá, že myšlenky všeobecné spravedlnosti, svobody a solidarity nemusí být v rozporu. Solidarita s druhými hrála v jeho životě nezastupitelnou roli. V pozadí jeho aktivit vždy stála památka na mladšího bratra, partyzána popraveného nacisty, stejně jako na 118 soudruhů popravených za občanské války.

Glezos byl idealista, který zároveň stál nohama na zemi. Nikdy nezapomínal na druhé. Těsně před svou smrtí ostatně ještě stihl podepsat výzvu arcibiskupovi z Canterbury, aby vzhledem ke svému morálnímu kreditu apeloval na propuštění Juliana Assange z britského vězení. Čest jeho památce.

Autor je filosof.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies