Foto Barack Obama Presidential Library
Donald Trump vystřídal Baracka Obamu ve funkci prezidenta Spojených států 21. ledna 2017. Amerika se tou dobou začínala vzpamatovávat z šokujícího výsledku voleb a čerstvý exprezident se stáhl do ústraní, ze kterého se po vzoru svých předchůdců už nevrátil. Přesto dostával od amerických občanů i o rok později na pět tisíc dopisů týdně. Jejich počet postupem času pravděpodobně klesá, nicméně spolu s miliony vzkazů, které Obamovi přišly mezi lety 2009 a 2017, jde o doklad jeho schopnosti navázat s Američany dialog, který za časů George W. Bushe tolik postrádala zpěvačka Pink.
Příběh málo známého oddělení prezidentské korespondence, čítajícího desítky zaměstnanců a stovky dobrovolníků, které Obama po příchodu do Bílého domu rozšířil, aby zůstal v kontaktu s „těmi dole“, zpracovává kniha To Obama: A People’s History (Obamovi: Lidová historie) autorky Jeanne Marie Laskas, vydaná ve Spojených státech v roce 2018 (úryvek je k dispozici na stránkách deníku The Guardian). Kromě dopadů ekonomické krize, nefunkčního zdravotního systému nebo latentního rasismu na různorodou společnost přelomu první a druhé dekády 21. století kniha ilustruje také výhody a nevýhody idealistického modu amerického uvažování.
Vedle pozitiv, které společnosti přináší idealismus, však dopisy psané Obamovi odhalují také jedno podstatné negativum. Velká část jejich autorů totiž postrádá elementární kritické myšlení.
Laskas zkoumá Obamovu korespondenci s Američany ve třech rovinách. Jádro knihy tvoří desítky ručně i na počítači psaných dopisů, které jsou přetištěny ve svém původním znění i podobě. Většina z nich je ponechána bez komentáře – díky tomu si čtenář může snáz udělat vlastní názor a zachovat si tak odstup od autorčiny interpretace. Laskas je Obamovi silně nakloněná a její pozici v recenzích přejala také přední liberální média, jako je Washington Post nebo Guardian. Druhou a třetí rovinu tvoří vhled do zákulisí procesování dopisů a sledování příběhů lidí, jejichž podněty ovlivnily Obamovy konkrétní iniciativy.
Jsme na Kanárských ostrovech. Vzpomněli jsme si na vás
Psaní dopisů vysokým státním představitelům, kteří mají kromě vůdcovské aureoly, získané automaticky nástupem do úřadu, také silné charisma, je běžnou tendencí lidí žijících ve všech gramotných společnostech. Neomezuje se na Spojené státy.
Na stovky dopisů přicházejících po revoluci každý týden na Hrad vzpomínal v dokumentu Věra 68 Václav Havel: „V obecné euforii si lidé mysleli, že všechny jejich starosti rázem na Pražském hradě vyřešíme. Záplava dopisů byla ohromná, ani nevím, kolik stovek jich přišlo týdně, ale tak či onak se dotýkaly sociálního statutu a rozmanitých křivd…“ Jako šéfka odboru sociální péče si tehdy dala za úkol na všechny odpovědět bývalá olympionička Věra Čáslavská.
O osobních vzkazech od občanů mluvil v dokumentu GEN v roce 1993 i tehdejší premiér Václav Klaus. Pozastavoval se nad množstvím lidí, kteří mu děkovali za jeho politiku. „Dostávám spoustu pohlednic z celého světa. ‚Jsme na Kanárských ostrovech. Máme se báječně. Vzpomněli jsme si na vás, a tak vás zdravíme‘ (…) Jsou to neznámí lidé, kteří si na mě vzpomenou. Jedna věc je, že si vzpomenou, a druhá věc je, že je to dovede k napsání pohledu. To už je čin, to se musí něco udělat, takže já si toho strašně vážím,“ reagoval Klaus. Neuvedl nicméně, zda pisatelům někdo odpovídal, a je koneckonců těžké odhadnout, zda to dotyční Češi, konečně v euforii brázdící západní země, vlastně čekali.
Dopisy adresované Baracku Obamovi se podobají spíš těm, které zmiňuje Havel. Lidé v nich nejčastěji žádají prezidenta o pomoc nebo radu, co si počít. Těch, kde mu děkují tak jako Klausovi, začalo přibývat až po uzákonění Obamacare a poté, co se ekonomika zasažená krizí v roce 2008 začala dostávat z nejhoršího.
Povaha dopisů psaných prezidentům a premiérům v různých zemích a dobách se tak vlastně příliš neliší. Zásadní rozdíl však tkví ve způsobu, jakým politici s dopisy nakládají. Obama je nepovažoval za pouhou studnici emocionálních akcentů pro své projevy, ale přistoupil k nim jako k plnohodnotné agendě, jíž věnoval vyhrazený prostor tři sta šedesát pět dnů v roce po dobu osmi let. Šéfka Kanceláře pro prezidentskou korespondenci pro něj každý den vybrala deset dopisů, které představovaly reprezentativní vzorek nálad ve společnosti. Obama na ně buď odpověděl sám, nebo pracovníky odboru instruoval, co v odpovědi jeho jménem vyzdvihnout. Dopisy, které jej zasáhly nejvíc a které jej motivovaly nevzdávat některé obzvláště těžké boje s Kongresem, pak nechal rozesílat napříč exekutivními složkami. Mnohé dokonce visely na chodbách Bílého domu.
Přednosti amerického idealismu
Pod kůži se Obamovi dostal například dopis od učitelky a svobodné matky Marnie Hazelton, která v důsledku ekonomické krize ztratila práci. V krátkém dopise jí v roce 2011 poděkoval za oddanost svému povolání, ujistil ji, že se situace na trhu práce brzy zlepší, a dodal, že jí „mezitím drží palce“. Jeanne Marie Laskas ženu vyhledala a zjistila, že Obamovo povzbuzení bylo pro Marnie v těžkých časech jediným světlým bodem na konci tunelu. O významu, jaký pisatelé přikládají interakci s Obamou, vypovídá také fakt, že drtivá většina z nich má prezidentovu odpověď zarámovanou na čestném místě ve svém domě. Pro středoevropského čtenáře může při čtení být velkou výzvou nesklouznout k výsměšnému mávnutí rukou nad patetickými naivy. Pojďme ale švejkovskému cynismu na chvíli odolat.
Na Marniině příkladu lze totiž dobře ilustrovat výhody, které Američanům přináší politický systém silně orientovaný na prezidentský úřad spolu s idealistickým způsobem uvažování, chápaným jako opak uvažování cynického.
V systému, ve kterém je pozornost dominantně upřená na jedinou osobu, se lidé orientují lépe než v systémech, kdy rozhodující váha leží na laikem daleko hůře uchopitelném tělesu, jako je parlament. Proto je každá „zásluha“ nebo naopak „vina“ v Americe jasně personifikovaná a každý dopis politikovi má přirozeného adresáta. Lidé Obamovi často psali: „věřil jste ve mě“, „mluvil jste za mě“, „měl jsem pocit, že mě znáte“. Autory byli homosexuálové vděční za uzákonění sňatků osob stejného pohlaví nebo děti nelegálních migrantů, jejichž pobyt v USA se díky přijetí programu DACA zlegalizoval. Zloba a rozhořčení se naopak často ozývaly například od rodin válečných veteránů trpících vážnými psychickými problémy.
Prezidentský úřad vedený člověkem působícím natolik důvěryhodně jako Obama posiluje nesamozřejmé, a přesto nesmírně důležité formy občanské participace na demokratické formě vlády. V současnosti se Obamově autentické angažovanosti a lidskosti pravděpodobně nejvíce přibližuje novozélandská premiérka Jacinda Ardern. Zatímco Obama symbolicky rozbil skleněný strop pro Afroameričany, Ardern se snaží odstraňovat mentální bariéry pro ženy a matky. V roce 2018 se stala prvním světovým politikem, který se zúčastnil valného shromáždění Spojených národů se svým dítětem, tehdy tříměsíční dcerou Neve.
Vraťme se ale do USA a k idealismu jako mřížce, skrze kterou Marnie, Obama a mnoho Američanů nahlíží svět. Spravedlnost, svoboda, dobro a pravda pro ně nejsou vyprázdněnými frázemi. Věří v jejich převahu nad materiálním světem a v možnost jejich dosažení prostřednictvím poctivého úsilí. Fakt, že se Obama rozhodl s vážností věnovat dopisům, ve kterých se mu lidé svěřovali se svými nejniternějšími pocity, tuto tezi potvrzuje a měl by radikálně ovlivnit jeho hodnocení jako prezidenta. Prostřednictvím dialogu, který vedl s občany (častěji samozřejmě symbolického nebo zprostředkovaného), za sebou totiž zanechal daleko trvalejší odkaz než ten odrážející se v reformách, které teď Donald Trump vcelku úspěšně demontuje. V jeho rámci se Obama v Američanech pokoušel podpořit pozitivní myšlení a odradit je od dichotomického nazírání na svět, což se s odstupem tří let, kdy v mnoha zemích včetně Ameriky zavládl zcela opačný diskurs, zdá jako něco, k čemu se bude dát na makroúrovni jen těžko vracet.
Absence kritického myšlení – a co dál?
Vedle pozitiv, které společnosti přináší idealismus, však dopisy psané Obamovi odhalují také jedno podstatné negativum. Velká část jejich autorů totiž postrádá elementární kritické myšlení, jež se normálně rodí ze zdravé míry skepse vůči produkci médií i jednotlivých politických stran. Nejlepším příkladem je vlna paniky, která zaplavila Kancelář pro prezidentskou korespondenci po Trumpově překvapivém volebním vítězství v listopadu 2016. Demokratičtí voliči se obávali prakticky okamžitého vypuknutí atomové války, toho, že Trump bude ubližovat postiženým nebo že s okamžitou platností vyhostí ze země všechny, kdo nejsou stoprocentními Američany.
Významný otazník, na který je třeba reagovat, visí také nad Obamovým neslavným koncem úřadování – respektive prohrou jím podpořené kandidátky s člověkem, jenž reprezentoval Obamův pravý opak. Co měli demokraté udělat jinak a v čem ve vztahu s Američany chyboval sám Obama?
Jeanne Marie Laskas příležitost formulovat vlastní odpověď bohužel nevyužila. Hlavním argumentem, který zazní od jednoho ze zdrcených zaměstnanců oddělení zpracovávajícího dopisy, je poukaz na polarizující osobnost Hillary Clinton. Symbolem od reality odtrženého elitářství byla i pro mnoho někdejších Obamových voličů. To je však i přes vnitřní koherenci teze rozvíjené na téměř čtyř stech stranách poněkud nedostatečné. V knize nezazní, že být úspěšným dopisovatelem nestačilo, jakkoliv se jednalo o cennou a nanejvýš záslužnou iniciativu.
Dopisy Obamovi a od Obamy nezajistily a ani nemohly zajistit milionům Američanů důstojný život, který je dosažitelný jedině prostřednictvím zásadního rozvinutí sociálního státu a aplikace humanismu v praxi. Trvalých legislativních změn se v tomto ohledu Obamovi až na pár výjimek dosáhnout nepodařilo. Namísto pláče nad rozlitým mlékem je však nyní načase zamyslet se, jak obecně platné ideje, které Američané teoreticky velice dobře chápou, uskutečnit v praxi. Šanci udělat něco víc než jen napsat dopis budou mít znovu už za několik měsíců.
Autorka je historička a politická komentátorka.