My jsme trhliny v kapitalismu

Na rozdíl od textů, které pouze analyzují, burcuje první český překlad Johna Hollowaye k přemýšlení a polemice o konkrétních podobách antikapitalistické praxe.

Ze západního marxismu 20. století máme dodnes do češtiny přeloženy jen zlomky. Stále platí, že nejvíc z této košaté a vlivné tradice bylo česky zpřístupněno v šedesátých letech, kdy západní marxisté pomáhali těm československým emancipovat se od dědictví stalinismu. Po listopadu 1989 nebyl o marxistické myšlení zájem a u těch několika děl západních marxistů, která vyšla, se většinou zaměření jejich autorů přešlo cudným mlčením. První český překlad Johna Hollowaye, který částí svého díla do marxistické tradice patří, je tudíž vítaným příspěvkem k zaplnění čím dál obtížněji obhajitelné mezery v intelektuálním spektru. Holloway, který dnes patří spíš k postmarxistům, se proslavil knihou Change the World Without Taking Power (2002).

Aktuální překlad nazvaný V kapitalismu. Proti kapitalismu. Za hranice kapitalismu obsahuje trojici přednášek, které Holloway měl v roce 2013 v Kalifornském institutu integrálních studií. Kniha je do jisté míry crashcoursem do jeho myšlení, byť – nejen kvůli specifické povaze mluveného slova – jde o velmi svébytný text.

Hlavně burcovat

Zorientovat se v Hollowayovi čtenáři pomáhá předmluva Andreje Grubačiće, shrnující zdroje Hollowayova myšlení, kterými jsou především kritická teorie, autonomismus a zapatismus. Grubačić se bohužel nevyhne pár nesmyslům. Kupříkladu když mluví o „nové generaci marxistů, která nastoupila po roce 1968 a kam patřili i Deleuze, Guattari, Foucault a Negri“, z nichž ovšem kromě posledního nikdo marxista nebyl a jejich „nástup“ se uskutečnil spíš na přelomu padesátých a šedesátých let. Nebo když poněkud kryptickou formulací říká, že „doufá“, že Marx chtěl „kontroverzním pojmem výrobní síly“ zachytit „explozi lidské kreativity“, což je očividné nepochopení dotyčného pojmu.

U Hollowaye jde o jakýsi konspirační utopismus – svět je řízen neúprosnou logikou systému, které říkáme kapitalismus, a tento zlý démon nám brání být šťastni.

Grubačićova předmluva je nicméně tou nejteoretičtější částí knihy. Jak se praví v předmluvě nakladatelské, Hollowayovou „snahou je nejen analyzovat a vysvětlovat, ale hlavně burcovat“, a popravdě burcování najdeme v knize o poznání víc než analýz. Právě takové knihy se ale nakladatelství Neklid zcela vědomě rozhodlo přinášet do českého prostředí, čímž trochu vychyluje nerovnováhu danou tím, že tento žánr dřív zastupovaly takřka výhradně antilevicové pamflety. Vyloženě „burcující“ dílo má tu výhodu, že nestojí na precizní práci s články tradice, která u nás není příliš známá. Na druhou stranu, právě proto, že českému prostředí chybí znalost široce recipované a dekády vedené diskuse, může kniha někdy působit zavádějícím dojmem.

Že nechce analyzovat, ale burcovat, Holloway deklaruje hned na úvod první přednášky, když prohlásí, že svůj výklad odmítá začít „od nich“, to jest analýzou kapitálu, ale chce začít od „nás“, tedy od potenciálního subjektu změny. Což samo o sobě není tak špatná úvaha, byť je podkládána vyloženě pomýleným argumentem, že „prací na teorii nadvlády se sami fakticky uzavíráme uvnitř nadvlády“. Hollowayovo „my“ je otevřené a neidentitářské, což jako vymezení kýženého subjektu změny není nijak neobvyklé. Přinejmenším od Laclauova a Mouffeové Hegemonie a socialistické strategie (1985, česky 2014) levicoví teoretici pracují s tím, že žádný privilegovaný kolektivní aktér neexistuje. „My“, které nám předestírá Holloway, je občas až příliš elastické a občas zase nadmíru exkluzivní – to když mluví o tom, že „žijeme v této společnosti, a taky žijeme proti ní“. Jako bychom my sami nebyli touto společností.

My a kapitál

Nejednoznačnost, spojená s pokusem o ustavení jakéhokoli kolektivního „my“ se v přednáškách objeví například, když Holloway mluví o tom, že „společenské pojivo je ustavičný pohyb proti tomuto pojivu“. Většinou ale jeho „my“ tvoří abstraktní totalitu, která stojí proti neméně abstraktní totalitě kapitalismu. V přijetí protikladu práce („my“) a kapitálu je Holloway skutečně rigidně marxistický. Ovšem do tohoto střetu totalit vstupuje zapatistická inspirace, která rozmlžuje obrysy a tvoří širokou mlhovinu, jež pojme leccos, co je možné následně postavit proti kapitalismu. Na samozřejmosti střetu „nás“ a kapitalismu je patrné, že ačkoli Hollovay tvrdí opak, ve skutečnosti u kapitálu začíná. Ne sice ve výkladu, ale ve svém zkoumání, vlastně postulování dvou axiomů: kapitalismus je totalita a je špatný.

Na těch pár místech, kde Holloway kapitál analyzuje, se do značné míry omezuje na Marxovo pojetí, v němž je kapitál definován výrobou. Směnu a vůbec stranu poptávky, tedy aspekty pro konzumní kapitalismus postindustriální éry charakteristické, nechává Holloway téměř úplně stranou. Když prohlásí, že „ekonomové se chopili pracovní teorie hodnoty a přesvědčili nás, že je to teorie fungování ekonomiky“, vyvolává to pochybnosti o jeho obeznámenosti s vývojem ekonomické teorie po Marxově smrti. To by ovšem byla dost závažná pochybnost u někoho, kdo se (marxistickou) ekonomií poměrně intenzivně zabýval od sedmdesátých let – až to budí dojem, že se do jisté míry jedná o úmyslné zjednodušení, aby byl dosažen lepší agitační efekt. Tahle ochota zjednodušovat ve prospěch větší argumentační razance se projevuje výrazně tam, kde Holloway rozpracovává autonomistické impulsy, hlavně pak v kritice institucí a státu, který činí en bloc zodpovědným za selhání revolučních experimentů 20. století.

Většina příkladů, pomocí nichž se Holloway pokouší ilustrovat, že „jiný svět je možný“ i bez pomoci státu, souvisí se zapatisty. Ty jsou nepochybně relevantní na obecné rovině vyvracení antropologických konstant typu „bez sobecké honby za ziskem se svět zhroutí“. Na druhou stranu z hlediska konkrétních mechanismů fungovaní naší společnosti nijak zvlášť užitečné nejsou. Jen málo z toho, co funguje v rámci periferie globálního jihu, lze jednoduše přenést do postindustriálních společností globálního severu.

Utopie a trhliny

V přednáškách Holloway načrtává i svoji představu změny světa bez uchopení moci a také koncepce trhlin v panujícím řádu z další své knihy Crack Capitalism (2010). Myšlenka skulin nového řádu v tom aktuálně existujícím není nijak nová, objevuje se v dějinách mnoha náboženství a z křesťanské tradice ji převzal i utopický socialismus. Holloway tu opět poukazuje na zapatistický Chiapas, ale také třeba na hnutí Occupy. Problém je, že těmto fenoménům rozumí příliš doslovně. Nejsou pro něj momenty, v nichž se kapitalismus prolíná s ne-kapitalismem, ale vyslovenými trhlinami v „tkanině“ kapitalismu. Dnes je ovšem na rozdíl od 19. století takřka nemožné obdoby modelových falanstér či ideálních owenistických komunit uskutečnit. Síť vztahů je v postindustriální společnosti hustší a podléhá dvojímu pohybu diferenciace a homogenizace: díky těžení big dat se dnes sice politické kampaně šijí jednotlivcům na míru, jak ale mizí prostor pro projevy společenských antagonismů, vytrácí se z politiky rozměr zápasu o budoucnost a stává se z ní„správa věcí“ v tom nejhorším slova smyslu. I v tom je možné hledat jeden ze zdrojů úspěchu pravicových populistů – vracejí do hry politiku jako boj, ve kterém jde o vše.

Hollowayovo pojetí prefigurativní politiky jako „světa plného trhlin“ vychází z toho, že „my“ nemůžeme „přijmout tento svět destrukce, svět katastrofy“. Vlastně se tím vrací k původním utopickým kořenům socialismu a místy se blíží až utopismu náboženskému, který odmítá bolest, utrpení a smrt. V době, v níž se zdá nemožné rozvíjet logiku socialismu, Holloway hledá „gramatiku antikapitalismu“. Ta je pak negací tohoto světa, v němž kapitalismus představuje obdobu zlého démona z Descartových Meditací, který znemožňuje vidět svět takový, jaký je. Lidé, nucení v tomto světě žít, jsou v podstatě dobří, pouze kapitalismus je kazí. Kapitalismu, jenž je definován perspektivou „my“, které se proti němu bouří, pak lze snadno klást za vinu i dopravní nehody, živelné katastrofy a sebevraždy z nešťastné lásky. U Hollowaye jde tedy o jakýsi konspirační utopismus – svět je řízen neúprosnou logikou systému, které říkáme kapitalismus, a tento zlý démon nám brání být šťastni.

Snaha kombinovat často protichůdné postoje souvisí s dějinnými zápasy levice ve 20. století, které tyto rozporné pozice obsáhly. Holloway ale selhává v tom, že tuto rozpornost nejen neartikuluje, ale přímo zakrývá. Tvrzení, že „‚my‘ nezapadáme“, a tudíž „jsme antiidentitářští“ a také „antiinstitucionální“, nebere ohled na fakt, že většina lidí touží někam zapadat a představa rozpuštěných identit a zhroucených institucí v nich vyvolává spíš strach. Z tohoto zmatku pak povstává identitářská reakce pravicového populismu, s falešnými mýty obrany křesťanské Evropy, které ale dávají lidem aspoň nějakou jistotu. Utopismus je nepochybnou historickou silou, kterou není radno podceňovat, otázkou ovšem zůstává, jestli se rezervoár utopických nadějí, který 20. století vyplýtvalo, již dokázal obnovit.

Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies