Foto z osobního archivu Jana Křena
Ve věku 89 let zemřel 7. dubna 2020 v nemocnici Na Bulovce Jan Křen. Historik, disident, chartista. Podobně jako mnozí příslušníci jeho generace vstoupil bezprostředně po válce (už v šestnácti letech) do KSČ. Jeho osud pak sledoval trajektorii pro mnohá „stalinská práčata“ charakteristický: nadšené budování toho, co viděli jako logickou konsekvenci výsledku druhé světové války, postupná deziluze, kterou v roce 1956 akceleroval Chruščovův „tajný referát“, a pak ne už tak nadšenecká, ale snad o to odhodlanější snaha o reformu socialismu v šedesátých letech.
Od nadšení k reformismu
Profesně se věnoval – jako většina jeho generačních souputníků a souputnic – nejprve dějinám dělnického hnutí v českých zemích. Postupně ale přešel na téma exilu na Západě během druhé světové války. Dvojice monografií Do emigrace a V emigraci patří k tomu nejlepšímu, co československá marxistická historiografie vytvořila. Účastnil se ale aktivně i bojů v historiografické obci, které se tehdy vedly mezi mladými revizionisty a „konzervami“ starší generace. Ty byly sice do značné míry odrazem politického konfliktu mezi „reformisty“ a „stalinisty“, měly však i svůj nezanedbatelný metodologický rozměr. V disentu se potom Křen věnoval česko-německým vztahům a po roce 1989 se stal zakladatelem Institutu mezinárodních studií na FSV. Ve zralém věku také napsal jednu z mála velkých syntéz moderní české historiografie, Dvě století střední Evropy.
Křenovy práce Bílá místa v českých dějinách a Historické proměny češství jsou intelektuálně jiskřivé příspěvky k debatám o smyslu českých dějin a patří k vrcholům československého myšlení o dějinách druhé půlky 20. století.
V šedesátých letech byl jedním z řady historiků, kteří se aktivně účastnili československé reformy. Vedení KSČ jim tehdy v rámci zkoumání stalinských procesů v Kolderově a později barnabitské komisi umožnilo přístup do archivů. Díky zjištěním, která přes všechno, co věděli či si představovali od roku 1956, musela působit jako ledová sprcha, se mnozí stali vášnivými stoupenci reformy. To je ostatně patrné z působení nejednoho historika v okruhu vrcholných reformních politiků. Jan Křen působil jako poradce Josefa Smrkovského a na přelomu července a srpna se osobně zúčastnil posledního jednání československých představitelů se Sověty v Čierné nad Tisou. V době invaze pěti armád Varšavské smlouvy dokonce jakožto hlava Městského výboru Národní fronty v Praze kvůli internaci pražského primátora tři dny řídil hlavní město.
Zůstat historikem
Po kapitulaci československého vedení jej nevyhnutelně čekala série vyhazovů. Nejdříve ze strany – i když s legitimací dle vlastních slov „praštil“ sám, přesto jej posléze vyloučili – a nakonec i ze zaměstnání. Jako mnozí jiní vypovězení akademici i Jan Křen skončil v maringotce národního podniku Vodní zdroje jako čerpač. A jako řada dalších, i on dál pracoval na vlastní pěst ve svém oboru. Přestože podepsal Chartu 77, jako jednomu z mála se mu dokonce podařilo na počátku osmdesátých let vycestovat na studijní pobyt do Brém. V disentu také vznikla jeho slavná kniha Konfliktní společenství, věnovaná česko-německým vztahům v průběhu „dlouhého“ devatenáctého století.
Na tu svým způsobem navazovala i jeho účast v debatách o odsunu a vyhánění sudetských Němců, kterou odstartoval slovenský historik Ján Mlynárik. Když její výstupy vyšly v roce 1990 sebrané v knize Češi, Němci, odsun, stal se Jan Křen jedním z jejích čtyř editorů. Otázka poválečného osudu českých Němců byla jednou z nejžhavějších (nejen) historických debat v disentu a její žár nevychladl ani po roce 1989 – a do jisté míry ani dodnes, byť se i díky práci Jana Křena v Česko-německé komisi historiků v devadesátých letech přinejmenším na úrovni státu povedlo komplikované vztahy obou národů dovést na dříve bezprecedentní úroveň. Že se Křen po návratu na akademickou půdu věnoval střední Evropě jako vzájemně provázanému celku, z něhož lze jen těžko vypreparovat jednotlivé národní dějiny, bylo logickým vyústěním jeho celoživotního směřování.
Osobně mám z jeho díla asi nejraději dvě esejistické práce, které vznikly na konci osmdesátých let a vyšly na začátku devadesátých. Vzhledem ke vzrušené době, v nichž vycházel nespočet děl, která dříve neměla šanci spatřit světlo světa mimo samizdat a exilové tisky, bohužel poněkud zapadla. Je to škoda. Snad i díky tomu, že Bílá místa v českých dějinách a Historické proměny češství byly psány jako texty pro disentní publikum, jsou obě tenké knížky myšlenkově velmi hutné. Vlastně jsou to originální, historicky uměřené, ale intelektuálně jiskřivé příspěvky k debatám o smyslu (či filosofii) českých dějin a patří k vrcholům československého myšlení o dějinách druhé půlky dvacátého století. I díky nesevřenosti akademickými nároky ukazují, trochu v duchu Chalupeckého teze o svobodě umění v mezerách státního socialismu, co bylo možné v disentu myslet.
Autor je redaktor A2 kulturního čtrnáctideníku a publicista.
Rozhovor Lukáše Rychetského a Matěje Metelce s Janem Křenem z dubna roku 2018 si můžete přečíst zde.