Nemocné Maďarsko. Zmocňovací zákon pro všemocného Orbána

Maďarsko učinilo další krok na cestě k neliberální demokracii – pokud lze ještě o demokracii mluvit. Uprostřed koronavirové krize si toho všimla i světová média. Prozatímnost výjimečného stavu se stala potenciálně časově neomezenou.

Na konci března maďarský parlament obnovil nouzový stav a schválil jakýsi zmocňovací zákon, který zcela mění dosavadní pravidla. Doposud totiž musel být nouzový stav vždy znovu prodlužován parlamentem na konkrétně stanovenou dobu, jak to známe i z České republiky. Teď naopak platí neomezeně, dokud ho parlament nezruší. Vláda může během tohoto období vydávat dekrety. V zemi se nesmějí uskutečnit referenda a volby, a to ani doplňovací, což v maďarském smíšeném volebním systému není bezvýznamné (106 ze 199 poslanců je voleno v jednomandátových obvodech a COVID-19 se, jak známo, nevyhýbá ani politikům). A aby toho nebylo málo, zákon zavádí až pětiletý trest vězení za šíření falešných zpráv a „pokřivených“ informací, které by podkopávaly boj proti koronaviru. Vláda to odůvodňuje mimo jiné tvrzením, že proti Maďarsku ve světových liberálních médiích probíhá dlouhodobá dezinformační kampaň, která za času pandemie dosáhla vrcholu.

Koncentrace moci

Stojí za to připomenout, v jakém kontextu se maďarská politika již zhruba deset let odehrává. V zemi je jednokomorový parlament, v němž má od roku 2010 dvoutřetinovou ústavní většinu současná vládní strana Fidesz. Orbán je premiérem již počtvrté. Svou stranu pevně kontroluje a na jejím kongresu ještě nikdy neměl vyzyvatele. Maďarsko má slabého, parlamentem voleného prezidenta (taktéž za stranu Fidesz), který z povahy věci nemůže představovat protiváhu premiérovi. Tou není ani oslabený a provládními soudci obsazený ústavní soud, i když teoreticky má nad vládními dekrety přezkum.

Maďarskou zvláštností bylo zdůrazňování souvislosti šíření viru s migrací. Není to jen ojedinělá kuriózní epizoda. V maďarském případě se jedná o typický vzorec: země je vládou vykreslována jako území v permanentním obležení nepřáteli.

Při tak velké koncentraci moci by se chtělo říci, že zmocňovací zákon vlastně nepřináší nic nového, pouze symbolicky stvrzuje status quo. Ale není to tak. Slaboučký parlament není totéž co úplně odstavený parlament. Už před zmocňovacím zákonem odrážela maďarská legislativa osobní vůli premiéra a už tehdy byly zákony přijímány bleskovým tempem. Premiér k tomu ale potřeboval stafáž v podobě parlamentu. Nyní se toto „divadlo demokracie“ dostalo do karantény. Opozice měla alespoň šanci zablokovat zrychlenou legislativní proceduru, pro jejíž spuštění je potřeba 80 procent poslanců – 23. března se tak zmocňovací zákon podařilo alespoň o týden pozdržet. Nevládní strany přitom nenamítají nic proti pokračování stavu nouze a výjimečným vládním pravomocím. Vadí jim hlavně chybějící časový limit. Problematická jsou i ustanovení potenciálně ohrožující svobodu slova v zemi, kde jsou média beztak spíš ochočenými premiérovými mazlíčky než hlídacími psy svobody a demokracie. Když jde o životy, práva a procedury musí jít dočasně stranou. I my ale pamatujeme dobu, kdy jednotkou dočasnosti byl jeden „furt“. A Orbánův zákon s žádnou, byť předstíranou dočasností vůbec nepočítá, jakkoli premiér slibuje, že hned jak krizová situace pomine, parlament pochopitelně nouzový stav zruší.

Závod ke dnu

Nikdo není dokonalý a vlády sotva mohly být na pandemii připraveny. Ani Orbán se nevyvaroval prvotního zlehčování situace a mírně zpožděných reakcí. Stefano Bottoni z francouzského think tanku Institut Montaigne publikoval text příznačně nazvaný Koruna pro krále?, v němž popisuje různé fáze vládních reakcí na pandemii. V té první se objevovalo přirovnávání k sezónní chřipce, čehož se však dopouštěly i mnohé jiné vlády. Maďarskou zvláštností bylo zdůrazňování souvislosti šíření viru s migrací (ve vládní komunikaci byl dle Bottoniho označován jako „cizí virus“). Není to jen ojedinělá kuriózní epizoda. V maďarském případě se jedná o typický vzorec: země je vládou vykreslována jako území v permanentním obležení nepřáteli.

Leckoho asi napadne, zda nelze takto drakonická opatření ospravedlnit úsilím v boji s koronavirem. Benjamin Novak a Patrick Kingsley ve svém článku pro New York Times z 5. dubna však poukazují na to, že počet lidí testovaných v Maďarsku na COVID-19 patří mezi relativně nejnižší v celé Evropské unii. To potvrzují i údaje webu worldometers.com z poloviny dubna: zatímco Norsko, Švýcarko či Estonsko vykazují přes 25 tisíc testů na milion obyvatel, Německo, Španělsko, Rakousko, Itálie, Portugalsko, Slovinsko, Litva, Irsko a Lotyšsko kolem 20 tisíc, Česko či Dánsko přes 15 tisíc, v Polsku je to pouze pět tisíc a v Maďarsku dokonce jen přes čtyři tisíce testů.

Autoři navíc upozorňují na zhoršující se stav zdravotnictví v Maďarsku a uvádějí, že od roku 2010 klesl v rozpočtu podíl výdajů na zdravotnictví. Aby také ne, když země se zapojila do globálního závodu ke dnu jménem soutěž o nejnižší daně. Novak a Kingsley mj. píší, že platy tamních lékařů patří v poměru k průměrné mzdě k nejnižším v EU, okolo 10 procent lékařů opustilo zemi a ministerstvo zdravotnictví bylo včleněno do superministerstva pro lidské zdroje. Orbánova přehnaná mocenská reakce tak působí jako velká politická záplata na poněkud děravé maďarské zdravotnictví.

Autor je politolog.

Text vyšel v A2 č. 9/2020. Číslo s tématem Sociální divadlo je aktuálně v prodeji.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies