Foto Miloslav Hamřík, pixabay.com
Složení Národní ekonomické rady vlády (NERV) by mělo vzbuzovat velké obavy, protože ukazuje cestu, kterou pro Českou republiku na mnoho let dopředu vybral vládní kabinet Andreje Babiše. Vláda se rozhodla poskytnout vzniklý zatím jeden bilion korun na pomoc ekonomice. Strategickou úvahu o tom, kam prostředky směřovat, představí vládě tým, jehož členy jsou vedle několika odborníků také generální ředitel ČEZu Daniel Beneš, šéf představenstva společnosti Škoda Auto Bohdan Wojnar, ředitel vnějších vztahů Coca-Coly Petr Jonák, prezident hospodářské komory Vladimír Dlouhý, bývalý guvernér České národní banky Miroslav Singer a předseda dozorčí rady O2 Ladislav Bartoníček.
Pokud je možné zatáhnout za brzdu a investovat ohromné peníze do něčeho smysluplného, teď je k tomu ideální příležitost.
Nikdo si nemůže vážně myslet, že ředitel společnosti ČEZ, o které se říká, že je mocnější než vláda, si vezme k srdci rady sociologa Daniela Prokopa nebo že šéf představenstva Škody přijme teze ekonomky Ilony Švihlíkové o tom, že jsme se stali ekonomickou kolonií Západu. Je přirozené, že tito vlivní lidé budou chtít zachovat prostředí, ve kterém udělali kariéru. Šlo o svět, v němž polostátní ČEZ prosazoval těžbu uhlí a výstavbu předražených jaderných bloků, zatímco jeho generální ředitel různými kroky podporoval Křetínského energetické firmy, velké společnosti platily jednu z nejnižších korporátních daní v Evropě (ve výši 19 procent) a roční zisky bankovního sektoru se blížily ke sto miliardám.
Další šance nebude
Pokud je možné zatáhnout za brzdu a investovat ohromné peníze do něčeho smysluplného, teď je k tomu ideální příležitost. Evropská komise toto vycítila a navrhuje „Marshallův plán pro Evropu 2“. Český premiér tento plán odmítl a vytvořil NERV ve výše uvedeném složení. Pod rouškou pandemie se tak chystá největší pohyb peněz od transformace devadesátých let a opět ho budeme organizovat po česku – budou o něm rozhodovat lidi, kteří chtějí zachovat minulost.
Jedná se o ohromné finanční prostředky, které se ušetřily tím, že dosavadní vlády ze strachu nebo netečnosti neprovedly žádnou podstatnější reformu, například v oblastech bydlení, levné práce, energetiky či ekologie. Peníze jsme ušetřili rozpočtovým populismem, kvůli kterému byli léta podfinancováni pracovníci v kultuře, školství, zdravotnictví a státní správě. Proto máme jeden z nejnižších dluhů v poměru k HDP v EU (v loňském roce činil 29 procent) a můžeme si nyní poměrně levně půjčovat. Tyto peníze ale mají jít lidem, kteří nesli zátěž tohoto šetření nejvíce. Mělo by se proto investovat do sociální oblasti a ekologicky udržitelné budoucnosti pro všechny.
Generace dnešních třicátníků, která nebyla zkažená normalizací ani divokými devadesátkami, se postupně začala hlásit o slovo a vyzdvihovala převážně ekologická, ale mnohdy také sociální témata, protože je chápala jako spojené nádoby. Politici jim vysvětlovali, že na ekologii si musíme nejprve vydělat. V těchto dnech se ale bez jakýchkoli rozpaků rozdělují stamiliony a politici se tváří, že peníze vždycky byly a že si to samozřejmě můžeme dovolit. Je to scéna jak z Kafkova románu: „Dveřník pozná, že muž již skonává, a aby dostihl ještě jeho zmírající sluch, zařve na něho: ‚Tudy nemohl být nikdo jiný vpuštěn, neboť tento vchod byl určen jen pro tebe. Teď půjdu a zavřu ho.‘“
Možnost investovat prostředky do lepší budoucnosti se nebude hned tak opakovat. Nelze zkrátka vydat dvakrát za sebou dluhopisy, které svou výší připomínají ztráty, jež občané zaplatili za období transformace devadesátých let. Není ale ani možné po občanech chtít, aby znovu zaplatit za systém, který tu v devadesátých letech vznikl, aniž by se podstatně změnil v jejich prospěch a ve prospěch ekologicky udržitelné budoucnosti.
Autor je filmový režisér.