Zatímco rok 2020 vstoupí do dějin všech světových regionů a kulturních okruhů jako rok spojený s pandemií Covid-19, rok předešlý bude v případě Latinské Ameriky rokem masových a často násilných protestů proti sociálně-ekonomickým politikám a v některých případech i proti politickému uspořádání jako takovému. Od Venezuely přes Haiti, Ekvádor, Bolívii a Chile po Kolumbii zažil region nebývale silnou mobilizaci, která se vymezovala jak vůči pravicovým vládám, tak proti vládám hlásícím se k levici.
Tato vlna má nicméně svého předchůdce v Nikaragui, zemi, kde se masové protestní hnutí dostalo do konfliktu s vládní mašinérií již v roce 2018. A nyní v dubnu si středoamerický stát připomíná dva roky od zahájení ostrého a násilného střetu mezi podstatnou částí společnosti a zkorumpovaným autoritářským režimem Daniela Ortegy a jeho manželky, viceprezidentky Rosario Murillo. Střetu, který stále trvá, jelikož Daniel Ortega odmítá vypsat předčasné volby a ty „řádné“ se mají konat až na konci roku 2021. A také střetu, v němž má vláda navzdory počátečním obtížím zatím celkem navrch.
Důsledky „nezbytných reforem“ po nikaragujsku
Když v dubnu 2018 ohlásil Ortegův kabinet nečekanou a s nikým nekonzultovanou reformu důchodového systému, která by zvýšila příspěvky jak zaměstnanců, tak zaměstnavatelů a současně snížila stávající důchody, zareagovala do té doby nemobilizovaná společnost tak, jak to o rok později učiní obyvatelé jiných (nejen) latinskoamerických států. Počáteční demonstrace důchodců, potlačené nejenom policií, ale též prorežimními paramilitárními úderkami, záhy doplnily protesty studentů, feministek, environmentalistů, rolníků a obecně nespokojeného obyvatelstva. Hnutí podpořili i podnikatelé, do té doby věrní spojenci rétoricky socialistického režimu, podstatná část katolické církve a část stále vlivnějších církví evangelikálních. Celému sociálnímu výbuchu jenom „napomohl“ předchozí požár v chráněném pralesním území, za nímž stála vládou tolerovaná kolonizace v primárně indiánských oblastech (podobný efekt měly požáry v bolivijské Amazonii v létě loňského roku).
Podobně jako o rok a půl později v Chile se nikaragujští protestující, jejichž počet vyrostl na stovky tisíc po celé šestimilionové zemi, nevyhýbali násilí, což režim a jeho mezinárodní intelektuální aparát neustále zdůrazňoval (vyměňte levici za pravici, a máte Chile na podzim 2019). Ovšem vládní odpověď nesnese srovnání s ničím, co se v Latinské Americe v uplynulých dvou dekádách stalo. Do podzimu roku 2018 si násilný konflikt vyžádal nejméně 325 obětí, z nichž 21 byli policisté (počet zabitých provládních paramilitárů není možné určit). Další oběti přibývaly v průběhu roku 2019. Desetitisíce lidí emigrovaly, především do sousední Kostariky. Tisíce Nikaragujců ztratily práci, mezi nimi i přes dvě stovky lékařů, kteří poskytovali zraněným zdravotní péči. Veřejné školy vylučovaly opozičně naladěné studenty po stovkách. Vláda navíc po čase zakázala jakékoli protesty zákonem.
Zatímco dříve byly pro viceprezidentku Murillo referenčními symboly spíše srp a kladivo, nyní vnesla do vládního diskurzu neustálé odkazy na Ježíše. Část religiózních konzervativců si vláda získala neústupností v otázce zákazu potratů.
A opět, podobně jako v Chile koncem loňského roku, i v Nikaragui jsou doloženy případy tvrdého mučení zatčených, a jako v Chile – v tomto případě ovšem v letech sedmdesátých – zde došlo i k sérii „mizení“ opozičních aktivistů či nevyšetřeným (a nevyšetřovaným) vraždám. Je jenom zdánlivým paradoxem, že část mučení se odehrávala v bývalých věznicích somozovské diktatury, jež Nikaragui vládla od třicátých let do roku 1979. Proč a jak došlo k takové situaci v zemi, která dokázala až do zmíněných událostí kombinovat politické spojenectví s Venezuelou s veřejnými pochvalami od Mezinárodního měnového fondu (MMF), verbální socialismus se spojenectvím s podnikatelskou elitou, odkazy na historickou kooperaci s Kubou a východním blokem v osmdesátých letech s partnerstvím s nezanedbatelnou částí církví či diplomatické uznávání Tchaj-wanu se spoluprací s pevninskou Čínou?
Muž, kvůli němuž viděl Reagan rudě
Nikaragujská situace není pochopitelná bez vysvětlení politických obratů současného prezidenta Daniela Ortegy a jeho manželky, viceprezidentky Rosario Murillo, zvané běžně La Bruja či La Chamuca (Čarodějnice). Když v roce 1979 svrhla Sandinistická fronta národního osvobození (FSLN) proamerickou diktaturu nejmladšího z rodu Somozů, Anastasia, a provedla tak vlastně poslední sociální revoluci 20. století, stal se Daniel Ortega jedním z nejvýraznějších představitelů kolektivního vedení státu. Jako oběť somozovské perzekuce, vězněný pět let v tvrdých podmínkách, byl nakonec v roce 1984 zvolen prezidentem země, která v osmdesátých letech nedala spát agresivní Reaganově vládě. Tehdy se politiky FSLN dostaly do střetu nejenom s domácí ekonomickou elitou a jestřáby z Washingtonu (mezi nimiž byli i John Bolton a Elliot Abrams, stojící proti Ortegovi i v současné konjunktuře), ale také s papežem a hierarchií domácí katolické církve. Nikaragua, čelící otevřeným podvratným akcím USA a tomu, co dnes běžně označujeme slovy „hybridní válka“, plnila stránky světového tisku a snad každý, kdo se v osmdesátých letech díval na československou televizi, si vybaví nejenom jméno, ale i tehdejší podobu Daniela Ortegy.
Volební porážka FSLN v roce 1990 vedla k odchodu strany do opozice a následným rozpadům formace, která se nejpozději od roku 1995 stala osobním vehiklem svého vůdce a jeho manželky. Řada hrdinů protisomozovské revoluce a osobností revolučního režimu nechtěla mít s náhle pragmatickým Danielem nic společného, včetně bývalého viceprezidenta a světoznámého spisovatele Sergia Ramíreze, nedávno zesnulého levicově-katolického básníka Ernesta Cardenala či legendární partyzánské vůdkyně Dory Maríi Téllez.
Socialismus v jedné rodině a soudruh podnikatel
Ortega neúspěšně kandidoval ve všech prezidentských volbách, až si nakonec díky paktům s částmi zkorumpované pravice, jež změnily volební systém země a opozičně-smluvně rozdělily vliv nad justicí, zajistil těsné volební vítězství v roce 2006. Ještě před ním se nechal s Murillo církevně oddat a hesla z marxistického rejstříku nahradily odkazy na Boha, zdůrazňované zejména u novomanželky.
Jako prezident (znovuzvolen byl v letech 2011 a 2016, i díky předchozím změnám volebních pravidel, systematickým znevýhdoňováním opozice a také proti stávající ústavě), se Ortega sice verbálně přihlásil k levicové vlně, inspirované venezuelským prezidentem Chávezem, ale v reálu navázal velmi dobré a úzké vztahy s domácími podnikateli, sdruženými v organizaci COSEP. Pár let poté, co založil takzvané Rady občanské moci (2007), jež se z nástrojů občanské participace staly spíše uličními výbory rozdělujícími prebendy a dohlížejícími na „řádný život“ Nikaragujců, neváhal prohlásit, že COSEP je nejlépe fungující z těchto rad. Díky vazbě na Venezuelu se totiž nikaragujským agroexportérům otevřel hladový trh jihoamerické země, překypující tehdy devizami. A díky štědrému přísunu venezuelských petrodolarů, jejichž rozdělování měli Ortegův klan a FSLN v rukách, se loajální podnikatelé dostali k penězům, stejně jako ta část obyvatelstva, která výměnou za politickou podporu získala přístup ke klientelistickým zdrojům.
COSEP též vítal „rozumnou“ daňovou politiku či absenci stávek. Ortegovci totiž kontrolovali odbory, takže společné úsilí vlády a starého i nového zahraničního kapitálu, masivně investujícího do levné textilní produkce, udrželo mzdy nízké a autentické dělnické požadavky nevyslyšené. Většina pracujících je navíc stejně zaměstnána v neformálních sektorech ekonomiky. Inu, svérázná forma socialismu. Ovšem spíše než o „socialismus reálný“ či „socialismus 21. století“, by šlo leda o socialismus magicko-realistický. A určitě nikoli o socialismus v jedné zemi, ale v jedné rodině.
Ortega totiž vybudoval mocnou ekonomickou síť, kontrolující část exportů, energetiku, zemědělský vývoz, lesnictví či luxusní hotely. Státní a venezuelské peníze se topily v nikdy nedokončených „projektech“. Především ropná společnost ALBANISA se stala symbolem spojení rodinné, stranické a státní pokladny. Podobnou logiku fungování měl i režim rodiny Somozů, především těsně před svým zánikem.
Vrcholem tohoto propojení osobních zájmů a národní ekonomiky se stal bizarní megaprojekt mezioceánského kanálu, konkurence průplavu v Panamě, který by využil velkého jezera Nikaragua/Cocibolca uprostřed země. Stavba byla v roce 2013 přidělena obskurní čínské firmě miliardáře Wang Jinga, ačkoli Nikaragua stále uznává Čínskou republiku na Tchaj-wanu, z čehož také měla nemalé finanční výhody. Avšak jediné, čeho se nikaragujská vláda chopila, bylo vyvlastňování pozemků a potlačení jakéhokoli odporu proti pochybné investici, jež by těžce poškodila životní prostředí a vytlačila místní komunity neznámo kam. Wang mezitím výrazně zchudl a jeho firma, logicky bez zkušenosti s takovou stavbou, prozatím neudělala nic.
Současně nelze popřít úspěchy Ortegovy vlády ve snižování chudoby, která původně klesla o více než polovinu. Jakmile však skončil příliv venezuelských peněz, začala její míra opět růst (z 20,1 procenta v roce 2017 na odhadovaných skoro 30 procent v roce 2019). Země tak trpí vedlejším efektem prokletí nerostných surovin. Jiným úspěchem bylo udržení na poměry regionu velmi nízké násilné kriminality.
Kladivo od čarodějnice
Tak jako měl Nicolae Ceaușescu svou Elenu, Ferdinand Marcos svou Imeldu nebo Robert Mugabe svoji Grace, Ortega má básnířku Rosario Murillo. Ta mu stála po boku (v reálu však stojí alespoň o krok před ním) i v momentu, kdy její dcera z předchozího svazku, Zoilamérica, obvinila otčíma Daniela ze sexuálního zneužívání. Dnes je Zoilamérica feministickou aktivistkou v exilu.
Zatímco dříve byly pro Murillo referenčními symboly spíše srp a kladivo, nyní vnesla do diskurzu FSLN náboženské prvky a neustálé odkazy na Ježíše. Ty usnadňují udržení vazby na religiózně orientované obyvatele na venkově, především na sílící evangelikální skupiny. K protestantismu se dnes hlásí přes 30 procent Nikaragujců. Část z nich si vláda získala svou neústupností v otázce naprostého zákazu a penalizace potratů. Již před volbami v roce 2006 razila Murillo heslo „FSLN s Bohem a proti potratům“. Když před pár lety nuceně porodila znásilněná dvanáctiletá Indiánka, poděkovala Murillo „Bohu za tento zázrak“. Celé hlavní město Managua díky Murillo v noci prosvěcují žárovky ze stovek dvanáctimetrových ocelových „stromů života“, které bizarně snoubí estetiku karibského okultismu s vizuálním plagiátem slavného obrazu Gustava Klimta. Jinde jsou k vidění billboardy s vládním párem a heslem „Nikaragua křesťanská, socialistická a solidární“. Před svou smrtí v létě 2018 podporoval vládní pár i bývalý kardinál Miguel Obando y Bravo, v osmdesátých letech arcinepřítel sandinistů.
Zatímco viceprezidentka mluví o „lásce“, „zázracích“ či „dobru“ v osobitém mysticko-pentekostálním mixu, její syn Laureano, zřejmě nejslavnější nikaragujský operní tenor, má na starosti „projekt“ průplavu a další potomci se věnují mezi jiným třeba i kontrole televizních stanic. Z devíti hlavních kanálů jich klan ovládá osm. Rodinou idylku dnes narušuje – vedle Zoilaméricy – Ortegův mladší bratr Humberto, letitý vrchní velitel sandinistické armády, který se vyjadřuje proti politické represi. Také si už od staršího sourozence vyslechl, že je „sluhou oligarchie a imperialismu“.
Stále se zhoršující Ortegův zdravotní stav a velká moc Murillo ve straně i na pozici viceprezidentky naznačují možnost, že by se právě ona mohla stát budoucí vůdkyní FSLN – nejenom fakticky, ale i de iure.
Nikaragujské anomálie a „normalizace“
Fakt kontroly politiky a ekonomiky jedním klanem, za spolupráce s jádrem velkého byznysu a v kombinaci socialistického a religiózního diskurzu, s využíváním peněz nejenom od Venezuely, ale i od mezinárodních kapitalistických institucí, byl na kontinentě anomálií. Nikaragua dokázala udržet i spolupráci své armády s USA, které tamní vojsko chápaly jako relativně spolehlivého bojovníka proti obchodu s drogami, a paralelně hostit ruskou flotilu či uznat nezávislou Jižní Osetii.
Jenže výpadek venezuelských peněz a dospívání lidí, kteří se narodili v době, kdy Ortega uzavíral pakty se zkorumpovanou pravicí (kolem roku 2000), a pro něž jsou konflikty osmdesátých let již opravdu historií, začaly tuto podivnou konstelaci narušovat. Polovině Nikaragujců je pod třicet let. Fakt, že Ortega v dubnu 2018 zavedl reformu doporučenou MMF, aniž by předtím oslovil COSEP, vedl k tomu, že podnikatelé podpořili protesty a dodnes jsou hlasitou skupinou v nejednotném opozičním táboře, byť jejich hlavním zájmem je kompromis.
Nikaragujská situace se tím částečně „normalizovala“, jelikož velký byznys zřídkakdy bývá spojencem revolučních socialistů. Současně však podnikatele v tomto odporu doprovázejí bývalí revoluční sandinisté, indiánští aktivisté nebo environmentální a rolničtí odpůrci průplavu. V případě posledně jmenovaných to režimní justice původně (v únoru 2019) ocenila tresty několika set let vězení pro tři z nich. Prodejnou a slabou politickou opozici nahradila aliance vysloužilých revolucionářů, studentů, vůdců sociálních hnutí a liberální pravice. To je „normální“ pouze v případě boje proti autoritářství jako takovému. Ostatně podobná aliance svrhla somozismus, avšak záhy poté se rozpadla.
„Normalizací“ je i nové kolo střetu mezi Nikaraguou a USA, které na režimní činitele uvalily sankce poté, co tehdejší Trumpův bezpečnostní poradce John Bolton zařadil Nikaraguu do latinskoamerické „trojky tyranií“ (společně s Kubou a Venezuelou). Ortega tak znovu otevírá rétoriku imperialistického vměšování a tvrdí, že za vším stojí manipulované nevládní organizace a americká vláda. Zatímco v letech osmdesátých měl z větší části pravdu, nyní používá rétoriku hodnou buď pravicového chilského Piñery a kolumbijského Duqueho (za vším stojí Venezuela), anebo svého historického soupeře Somozy (za vším stojí Kuba a Moskva).
Nástup Covid-19 a podivná vládní reakce na něj daly opozici nové téma. Nikaragua zatím nezavedla žádná přísnější karanténní opatření, dále se demonstrativně konají sportovní zápasy či gastronomické soutěže a proběhly i masové oslavy Velikonoc. Rosario Murrillo ještě v březnu v poetickém opojení magicko-realistickým symbolismem a ostentativní ignorancí epidemiologických doporučení pořádala hromadný pochod pod názvem „Láska za časů Covid-19“, zatímco zjevně nemocný Ortega se prakticky neukazuje na veřejnosti. A když se minulý týden na chvíli zjevil, prohlásil, že virus je Božím znamením, jež nám ukazuje, že Bůh nechce zbytečné výdaje na jaderné zbraně.
Bude tedy otázkou, zda určitá stabilizace situace, které Ortega dosáhl v roce 2019, nepřijde vniveč v důsledku vlny onemocnění, jež se zatím Nikaragui spíše vyhnula.
Autoři se věnují politice v Latinské Americe, v roce 2013 působili na univerzitě v nikaragujském Leónu.