Nová strategie EU pro genderovou rovnost neřeší problémy žen ze středovýchodní Evropy

Epidemie koronaviru odhaluje krizi péče i hlubší třídní a regionální nerovnosti. Nová evropská strategie ale neposkytuje nástroje, kterými je lze řešit.

Znepokojivě rychle se šířící koronavirus odhalil, v jak hluboké krizi péče se Evropa nachází. Zatímco stále více zemí zavírá školy a školky, někdo se o děti musí postarat – a doporučuje se, aby to nebyli prarodiče, protože pro ně nákaza koronavirem představuje větší riziko. Skutečnost, že senioři potřebují nadstandardní ochranu, poukazuje na to, co feministky a feministé zdůrazňují už dlouho: Evropa se potýká s problémy v infrastruktuře domácí i institucionální péče o seniory a v obou těchto oblastech vykonávají drtivou většinu práce právě ženy. Když je teď zdravotnický systém – jakožto vysoce feminizovaný sektor – pod velkým tlakem, jasně se ukazuje, kdo v něm pracuje, za jakých podmínek a jaké za to má společenské uznání. Krize způsobená onemocněním Covid-19 přitom poukazuje nejen na nerovnosti mezi ženami a muži, ale také na rozdíly mezi ženami napříč třídami a regiony.

Pátého března zveřejnila Evropská komise novou Strategii pro genderovou rovnost 2020–2025. Zveřejnila ji tedy v momentě, kdy virová krize v Evropě prakticky vypukla. Tento dokument bude ale asi jen těžko řešit zásadní problémy, kterým čelí ženy uprostřed současné krize péče a které budou mít závažné dopady především na ženy z periferie – třeba ze středovýchodní Evropy.

Nabídka pracovní síly

Základním předpokladem evropské strategie je, že genderová rovnost je „základní podmínkou pro inovativní, konkurenceschopnou a prosperující evropskou ekonomiku“, která „přinese více pracovních míst a vyšší produktivitu“. Tyto formulace jsou přesně v linii, kterou se historicky ubíraly legislativní kroky Evropské unie v otázkách rovnosti pohlaví – záměrem nebylo vymýtit nerovnosti, ale optimalizovat výkon trhu práce zajištěním stálé nabídky pracovní síly. Jedním z klíčových indikátorů, jímž se poměřuje to, jestli se členské státy přibližují genderové rovnosti, je nepochybně podíl žen na trhu práce. Toto kritérium ale odmítá zohledňovat, v jakých pracovních podmínkách musí tyto ženy pracovat.

Schopnost západních žen zvyšovat svou zaměstnanost je přímo závislá na pečovatelské práci žen-migrantek.

Jak jsme mohli ve středovýchodní Evropě pozorovat, pro všechny ženy pracovní zkušenost osvobozující nebyla. Podstatná část pracovních míst vytvořených za poslední tři desetiletí má nízkou kvalitu: jsou špatně ohodnocená, nekvalifikovaná, společensky nedoceněná a vykonávaná na základě smluv bez zaručeného úvazku. Anikó Gregor a Eszter Kováts ve svém výzkumu o maďarských ženách ukázaly, že se celá řada z nich cítí na trhu práce vykořisťována. Místo toho, aby tyto ženy uvažovaly o tom, jak se dostat z domácnosti a jak si najít smysluplnou práci a zajistit si finanční nezávislost, je jejich hlavní starostí takovýmto zaměstnáním uniknout, aby mohly být se svými blízkými a milovanými. To odhaluje vyprázdněnost ztotožnění genderové rovnosti s vyšším počtem žen na trhu práce, jak to představuje Evropské komise. Přinejlepším je tato představa mimo realitu, v horším případě záměrně ignoruje třídní rozdíly.

Zatímco celá jedna sekce této strategie se věnuje horizontální segregaci na trhu práce (například absenci žen v technologickém průmyslu), vůbec se nerozebírá, co dělat s okolnostmi, které mají za důsledek velmi špatné pracovní zkušenosti v pracovních odvětvích, kde převládají ženy. Namísto toho se dokument zavazuje podporovat vstup žen do sektorů, kde jsou podreprezentované, a to skrze boj s předsudky. Viníkem často zmiňované šestnáctiprocentní genderové mezery v příjmech je přitom právě fakt, že ženy častěji pracují v nedostatečně finančně i společensky ohodnocených sektorech, a nejde tedy jen o platové rozdíly mezi muži a ženami pracujícími na stejné pozici. Strategie však tento strukturální problém ignoruje a místo toho navrhuje zavést příjmovou transparentnost pro překonávání nerovností na individuální úrovni.

Řetězce péče

Osvětová činnost na poli genderové rovnosti a vybízení jednotlivců ke změně chování má jen omezený dopad, pokud se jedná o deficit péče – což je problém, který se teď v souvislosti s Covid-19 ukazuje jako jeden z nejpalčivějších v Evropě. Pokud by osvětová činnost, do které se značně investovalo, byla účinná, ženy v jádrových zemích EU, kde je podíl žen na pracovním trhu vyšší než v zemích středovýchodní Evropy, by nyní vykonávaly více placené práce díky tomu, že se muži více podílejí na tradičně ženských povinnostech, jako jsou úklid, vaření a péče o děti. Místo toho se tento problém vyřešil skrze řetězce péče, kdy byla péče delegována na ženy ze středovýchodní Evropy a jiných periferií. Schopnost západních žen zvyšovat svou zaměstnanost je tedy přímo závislá na pečovatelské práci (často v šedé ekonomice) žen-migrantek, což ani v nejmenším nezměnilo genderové rozvržení pečovatelské práce, ale pouze se tak zneužívají třídní a regionální nerovnosti.

Úzký neoliberální rámec, s nímž strategie přistupuje k genderovým nerovnostem při vykonávání pečovatelské práce, se projevuje také v tom, že dokument chce vyřešit rostoucí poptávku po pečovatelské práci (individuálními) pobídkami mužům, aby tyto práce také vykonávali, a vytvořením institucí, které ženám uleví v jejich povinnostech. Ačkoli je obojí důležité, z hlediska hlubšího napětí v rámci kapitalistických společností je tento přístup žalostně nedostatečný. Kapitalismus totiž potřebuje reprodukční práci, aby zajišťovala práci produktivní, a to zároveň za jejího nedostatečného ohodnocení a ocenění. Dokud zásadně nezměníme naše chápání „pracovních“ a „pečujících“ rolí jakožto vzájemně se vylučujících a zcela oddělených sociálních funkcí, nemůžeme si dělat naděje, že tato napětí překonáme, a je jedno, jaké snahy o vybalancování práce a běžného života se budeme pokoušet uvést v praxi.

Vzhledem k tomu, že celá evropská architektura genderové rovnosti je neoliberální, nemůže nás překvapit zacílení této strategie na participaci na trhu práce a genderové stereotypy. Novinkou je však závazek uplatňovat strategii s ohledem na problematiku intersekcionality – tedy spojení genderu s dalšími osobními charakteristikami nebo identitami a tomu, jak se střetávání těchto charakteristik podepisuje na jednotlivých unikátních zkušenostech diskriminace. Intersekcionalita má odteď procházet zkrátka vším. Tato koncepce je ale bohužel chápána mechanicky a individualisticky: společenské struktury se rozpadají na osobní identity a charakteristiky.

Kromě toho, že tak dochází k depolitizaci společenských struktur, dochází k velmi zjednodušujícímu „sčítání“ hendikepů a znevýhodnění, tak jak to vidíme v této formulaci: „Ženy jsou heterogenní skupina a mohou být vystaveny intersekcionální diskriminaci založené na několika osobních charakteristikách. Například žena-migrantka s tělesným handicapem může čelit diskriminaci na třech nebo více úrovních.“ Namísto toho, abychom takto esencializovali identity, mohl by boj s intersekčními nerovnostmi třeba mluvit o tom, jak jsou ženy z určitých regionů a tříd zvýhodňovány, na úkor koho a jak se vůbec tyto mocenské nerovnosti reprodukují. Mechanistické chápání intersekcionality, které hájí zmiňovaná strategie EU, nadále umožňuje, aby se ženy a ekonomiky na Západě mohly opírat o reproduktivní práci vykonávanou ženami z jižní a východní periferie Evropy a dalšími migranty – ti všichni pocházejí z nižších tříd a velmi často čelí vykořisťujícím pracovním podmínkám.

Rozdmýchávání genderové kontroverze?

Definice genderu („společensky konstruované role, chování, aktivity a přívlastky, které daná společnost považuje za přiměřené mužům a ženám“) a genderově podmíněného násilí („násilí, které je zaměřeno proti ženě, protože je ženou, nebo které nadproporčně postihuje ženy“) je v nové strategii v souladu s definicemi Istanbulské úmluvy Rady Evropy. Zatímco se automaticky předpokládá sexuální dimorfismus (tedy, že lidé se rodí buď jako ženy, nebo jako muži), pod vlivem LGBT+ aktivismu se v posledních letech proměnil význam genderu tak, že zahrnuje i „pociťovanou identitu“. Pro pravici je tato skutečně problematická mnohoznačnost jedním z hlavních argumentů proti ratifikaci úmluvy či jakékoli legislativy, která používá termín gender, i když je jejím cílem boj s nerovnostmi mezi muži a ženami.

Zatímco strategie mluví o „ženách a mužích, dívkách a chlapcích“, patrně s cílem vyhnout se kontroverzím při zmínce o genderových identitách, činí tak vždy s dovětkem, že jsou si „ve veškeré své diverzitě rovni“. Co se tím myslí, částečně vysvětluje takzvaný intersekční přístup, který bere v potaz šest charakteristik: pohlaví, etnický původ, náboženství či víru, hendikep, věk a sexuální orientaci. Strategie ovšem také částečně zmiňuje „pociťovanou identitu“ („zmiňujeme-li ženy či muže, jedná se o heterogenní kategorie včetně vztahu k pohlaví, genderové identitě, genderovému vyjádření nebo pohlavním charakteristikám“). Ačkoli v důsledku toho strategie přistupuje k genderovým nerovnostem skrze liberální pojem socializace (muži a ženy si nejsou rovni kvůli stereotypům a nerovným příležitostem), je tento dodatek možná pouhou úlitbou aktivistům za genderovou diverzitu. Ovšem přítomnost tohoto dodatku v textu kdykoli, kdy jsou zmíněni muži a ženy, může vést k posunu chápání smyslu strategie a rozmělňovat zaměření na ženská práva ve prospěch všech genderů.

Promarněná příležitost

Krize způsobená nákazou koronaviru nutí Evropskou unii vypořádat se s dopady své dlouhodobé neoliberální politiky: s oslabenými veřejnými institucemi, s omezeními vyplývajícími z outsourcování veřejných služeb soukromým sektorem a s celkovým podhodnocením sektorů péče a reprodukční práce – všechny tyto problémy mají své třídní, genderové a regionální aspekty.

Ve své současné podobě je evropská strategie genderové rovnosti bohužel promarněnou příležitostí, jak se vypořádat s těmito systémovými výzvami: nedaří se jí vykročit mimo technokratický a na trh orientovaný rámec, pohnout s nerovnostmi v rámci EU a nevšímá si krize péče a otřesných pracovních podmínek, které skutečnou rovnost mezi muži a ženami znemožňují.

Eszter Kováts je politoložka působící na univerzitě ELTE v Budapešti.
Elena Zacharenko je politická analytička.

Z anglického originálu How the new EU gender strategy fails east-central European women, publikovaného na stránkách Social Europe, přeložil Adam Bartoš. Český překlad vznikl ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies