Orbán byl diktátor už před koronavirem. Teď získal nezávislost na vlastní straně

Zatímco stát selhává a mnoho Maďarů buduje solidární komunity pro oběti koronavirové krize, maďarský premiér upevňuje svou moc.

Teď, když sedíme v izolaci a vzpomínáme na naše politická očekávání a obavy z ledna 2020, jeví se COVID-19 jako zvláštní náhoda, která všechno změnila. Virus, jehož přesnou biologickou cestu k člověku je nutné ještě odhalit, může být náhodným jevem, ale jakmile vstoupil do lidských společností, jeho „postup“ určily jejich různé strukturální charakteristiky – a zároveň samotný virus ovlivňuje podobu těchto struktur. Například síla našich sociálních institucí a důvěra v ně měly vliv na různé reakce na pandemii, zatímco globální řetězce výroby potravin, na které jsme si zvykli v posledních několika desetiletích, byly touto pandemií rozloženy – pravděpodobně na dlouhou dobu.

Není tedy žádným překvapením, že maďarskou podobu globální pandemie koronaviru silně poznamenal politicko-ekonomický režim vybudovaný v posledních deseti letech Viktorem Orbánem. Virus ale zároveň přispěl k jeho dalšímu rozvoji. Stejně jako mnohokrát v minulosti byla nyní mainstreamová mezinárodní média překvapena zavedením vlády prostřednictvím dekretů na dobu neurčitou jakožto dalším příkladem autoritářského „exotismu“ evropského „divokého východu“. Přestože jde bezpochyby o eskalaci autoritářských tendencí režimu, realita je ovšem mnohem složitější.

Dlouhodobý nouzový stav

Viktor Orbán měl – s výjimkou krátkého období mezi lety 2017 a 2018 – pravomoci typické pro nouzový stav de facto od doby, co se stal předsedou vlády v roce 2010. Jeho strana Fidesz měla v parlamentu ústavní většinu, takže mohl měnit ústavu podle svých politických plánů. Jeho moc neměla žádnou významnou právní a institucionální kontrolu. A i kdyby nové pravomoci nabyté nouzovým stavem měly nějaké datum trvanlivosti, jeho poslanci by ho stejně mohli prodlužovat podle libosti.

Už se nemůžeme vrátit ke statu quo z doby před pandemií, protože právě on ztělesňoval největší problém.

Orbánovo rozhodnutí nezahrnout do současného zvýšení svých pravomocí datum platnosti se tedy netýká ani tak posílení jeho autoritativní vlády (která je už tak dost silná bez ohledu na nějaké datum napsané na papíru), ale spíš jeho autonomie ve vztahu k vlastní parlamentní straně. Jakkoli jsou mu jeho podřízení za normálních okolností oddaní, v době krize podléhají dokonce i oni základním lidským emocím, jako je strach a panika, což není pro autoritativní moc ideální. Jak odhalila exkluzivní reportáž webu 444.hu, maďarský premiér se zpočátku zdráhal zavést opatření omezující volný pohyb, ale poté, co se jeho poslanci dohodli s opozicí, byl donucen souhlasit se zavřením škol. Se zavedením vlády na dobu neurčitou ovšem získal Orbán nezávislost na své vlastní straně a už ho nebude brzdit ani opozice. Tu, poté co hlasovala proti mimořádným nouzovým pravomocím, mohl premiér vykreslit jako sílu, jež chce blokovat efektivní vládní reakci na epidemii.

V polovině března zavedla vláda omezení, která lze považovat za přiměřená a v souladu s evropskou praxí. Systém zdravotní péče je ale absolutně neschopný současné výzvě čelit, hrdinský boj zdravotníků nemůže vyvážit desetiletí nedostatečného financování a zanedbávání zdravotnictví, zatímco vyprazdňování místních samospráv a Orbánův odpor k místním vládám kontrolovaným opozicí brání efektivní koordinaci veřejných orgánů.

Autoritářství ve službách kapitálu

Fakt, že režim Viktora Orbána směřuje v období krize k většímu autoritářství, jistě není překvapením pro ty, co sledují jeho hospodářské a sociální strategie spolu s širším evropským a globálním kontextem. Loni popsal budapešťský kolektiv sociologů Helyzet Műhely Orbánův režim jako pokus o vybudování lokální politické a sociální hegemonie na pozadí desítek let trvající krize poválečného kapitalistického způsobu produkce. V souvislosti s neustálým poklesem míry ziskovosti na celém světě od roku 1970 a s krizí v roce 2008, která ukázala limity finančních trhů ve způsobu řešení tohoto poklesu, je cílem politického projektu Viktora Orbána sladění zájmů nadnárodního kapitálu s tvorbou maďarské kapitalistické třídy, přičemž náklady na tuto operaci nejvíce dopadnou na společnost.

Orbán využil sociálních nepokojů způsobených současně politickým i ekonomickým rozpadem kolem roku 2010 a rychle spustil projekt politické centralizace a přerozdělení místního kapitálu ve prospěch své vlastní obchodní klientely. Zavedl rozsáhlou reformu práce v souladu se zájmy nadnárodního zpracovatelského průmyslu a oslabil ochranu pracovníků a práva odborů. Během zotavování se po krizi roku 2008 se snažil přilákat kapitál nejen z euroatlantického centra, ale také z Číny, Ruska a arabských států produkujících ropu, což je strategie, která Orbánovi zaručila autonomii, již žádný z jeho předchůdců neměl. Ve spojení s politikou vstřícnou k německým výrobcům to vysvětluje, proč neustálé špičkování se s Evropskou unií ve skutečnosti nijak neohrozilo stabilitu režimu.

Zničení zbytků socialistického sociálního státu dopadlo nejvíce na obyčejné domácnosti, které musí hradit náklady na sociální služby (péče o děti a seniory, vzdělání, zdravotní péče atd.), které byly v minulosti rozděleny mnohem rovnoměrněji. Agresivní nacionalistická a xenofobní kvaziideologie spolu s rétorikou práva a pořádku a represivními pracovními programy v nejméně rozvinutých regionech slouží pak ke kontrole a disciplinaci nadbytečné pracovní síly. Tato hegemonie je křehká, protože závisí jak na cyklech akumulace kapitálu v globálním měřítku, tak na vnitřní distribuci reprodukčních nákladů. Kolektiv Helyzet Műhely proto už loni předpověděl, že v období krize nemůže vláda reagovat jinak než posílením vlastních autoritářských rysů.

Ekonomické benefity pro oligarchii

To, co jsme doposud od Orbánovy vlády v reakci na COVID-19 viděli, podporuje nejen tuto hypotézu, ale také to potvrzuje důležitost ekonomické základny pro režim. Na celém světě – dokonce i ve střední a východní Evropě – jsme byli svědky náhlého odmítnutí ekonomických ortodoxií z posledních několika desetiletí: od pozastavení vystěhovávání a placení nájemného po dotování mezd vládami. Evropské státy přijaly celé spektrum opatření, která by byla ještě před několika týdny kvůli doktríně neoliberálních ne-intervencí a neokonzervativní fiskální disciplíny nemyslitelná. Maďarská vláda se ale zdá být výjimkou.

Její ekonomická reakce byla ohlášena relativně pozdě a kromě dočasného zastavení vystěhovávání a pozastavení splácení úvěrů zůstala většina opatření do značné míry v souladu s běžnými prokapitálovými a protiodborovými vládními politikami. Kabinet se rozhodl snížit financování politických stran na polovinu, čímž značně omezil možnosti opozičních stran; vložil část nákladů na krizová opatření na bedra bank a maloobchodního sektoru, který je na Orbánově dlouhém seznamu oblastí, jež je třeba převzít do „národních rukou“, tj. věnovat je loajální lokální oligarchii (na tomto seznamu byla rovněž média a veřejné služby, jejichž „maďarizace“ je již dokončena).

Pro odvětví, jež jsou z velké části začleněná do globálních sítí nabídky a poptávky, a tudíž ponechána v rukou nadnárodního kapitálu, zavedla vláda další flexibilizaci práce. Byla také představena extrémně konzervativní a zjednodušená verze německého kurzarbeitu, což znamená, že pokud firmy zaměstnají své pracovníky na alespoň 50 procent jejich obvyklé pracovní doby, vláda pokryje 70 procent části mzdy, o niž by pracovník přišel při přechodu ze zaměstnání na plný úvazek do zaměstnání na částečný úvazek. Ale to pouze v případě, že firma prokáže, že je její činnost „důležitá pro národ“, což je eufemismus pro to, že vláda může libovolně rozhodovat, kdo bude z těchto dotací těžit a kdo nikoli. Podle výpočtů webové stránky G7.hu maďarská vláda prostřednictvím tohoto zvláštního systému pokryje maximálně 23 procent platu zaměstnance, ale ve většině případů ještě méně.

Kromě nadnárodních výrobních korporací a sektorů ovládaných „národními kapitalisty“ budou hlavními příjemci tohoto balíčku byznysové oligarchie kolem Orbána. Velké podniky obsluhující vnitřní trhy, dostanou štědré dotace ve výši téměř jednoho bilionu forintů (2,8 miliardy eur). Zato malé a střední podniky s velkou podporou počítat nemohou. Podle mnoha analytiků ponechání těchto podniků bez likvidity umožní bohaté, státem subvencované loajální oligarchii skoupit tyto krachující společnosti a ještě více upevnit své postavení na domácím trhu.

Navzdory skutečnosti, že se Evropská unie vzdala pravidla stanovujícího tříprocentní strop rozpočtového schodku, a dokonce i Německo, bašta fiskální odpovědnosti, ho hodlá ignorovat, Budapešť oznámila, že ho bude nadále dodržovat (což je obzvlášť ironické s ohledem na Orbánovy neustálé problémy s předpisy EU). A maďarská centrální banka stále odhaduje, že maďarský HDP v roce 2020 poroste, přestože Institut pro ekonomický výzkum Kopint-Tárki předpokládá pokles o pět až deset procent, a dokonce i ministr financí Mihály Varga počítá s recesí ve výši tří procent.

I když podle konzervativních odhadů přišlo už nyní o zaměstnání nejméně 300 tisíc lidí, podle Orbána a jeho ministrů se vláda bude nadále držet své vize „společnosti založené na práci“, což znamená, že nejrestriktivnější systém dávek v nezaměstnanosti ze všech států Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj zůstane beze změn. K tomu se nezvýší ani výše přídavku na dítě, a to přesto, že jde o jedinou zbývající univerzální finanční pomoc v Maďarsku, jež se nezvýšila od doby před krizí v roce 2008.

Propouštění stále více lidí, zavírání celých hospodářských odvětví a vzdělávacího systému a finanční a reprodukční náklady na bydlení představují stále větší břemeno pro běžné lidi a rodiny. Potíže s placením jídla nebo bydlení, rovnováha mezi prací a péčí o děti nebo problémy s péčí o seniory se projevují mnohem výrazněji než dříve. Vláda v posledních dnech navíc nařídila propuštění tisíců pacientů s chronickými nemocemi z nemocnic, aby uvolnila místo pro pacienty s koronavirem. Tito lidé ovšem potřebují stálou pozornost a péči, která nyní dopadá na jejich příbuzné.

Solidarita v akci

Stejně jako v mnoha jiných krizových situacích vznikají po celém Maďarsku komunity zdola, které organizují vzájemnou pomoc, aby vyplnily mezery, jež po sobě zanechala nedostatečná reakce státu. Zatímco vláda usiluje o zájem mezinárodního a národního kapitálu, občané se organizují, aby si navzájem pomáhali – od lidí, kteří nakupují pro své starší sousedy, po herce natáčející videa pro domácí vzdělávání. Příkladů je bezpočet. V této situaci se aktivně zorganizovala radikální levice. Zhruba tucet skupin – aktivisté v oblasti bydlení, pečovatelští pracovníci, klimatičtí aktivisté, výzkumníci v oblasti sociálních věd a jiní – vytvořilo projekt solidarity s trojím cílem. Za prvé vypracovali soudržný teoretický rámec vysvětlující vývoj a účinky pandemie, jakož i reakci vlády. Za druhé shromáždili velké množství strategií od domácích a zahraničních iniciativ na vypořádání se s krizí. A za třetí začali sami několik těchto iniciativ budovat.

Analytické texty publikované na webu Mérce.hu popisují způsoby, jakými COVID-19 ovlivňuje bydlení, zásobování potravin a výživu, práci, pečovatelství, násilí na ženách a boj proti změně klimatu. Navíc tyto texty představují širokou škálu komunitních řešení (bytová družstva, energetické komunity, alternativní způsoby výroby potravin atd.), jež jsou užitečná nejen pro přežití současné krize, ale mohou se rovněž stát stavebními kameny pro spravedlivější a udržitelnější budoucnost osvobozenou od komoditní logiky a požadavků neustálé akumulace kapitálu. Ještě důležitější je, že projekt solidarity, který vede organizace Svobodná Budapešť, začal vyrábět masky a dezinfekční prostředky. Masky a dezinfekce pak distribuují odbory různých profesních skupin. Dalším projektem je vybudování dodavatelského družstva. Spousta lidí, jež pandemie připravila o práci, hledají zaměstnání v dodavatelském sektoru, který zaznamenal v posledních několika týdnech velkolepý růst. Tito lidé ale skončí na velmi nejistých pozicích nebo zůstanou nezaměstnaní. Odpovědí na tyto problémy by bylo dodavatelské družstvo: mohlo by spoustu nezaměstnaných integrovat do alternativního obchodního modelu, ve kterém mají všichni členové stejný podíl a rovné slovo.

Členové skupin se domnívají, že se už nemůžeme vrátit ke statu quo z doby před pandemií, protože právě on ztělesňoval největší problém. Svou vizi se tak nyní snaží uvést do praxe.

Autor je redaktor deníku Merce.hu a korespondent deníku Krytyka Polityczna.

Z anglického originálu přeložil Lukáš Pokorný. Text vyšel polsky na stránkách deníku Krytyka Polityczna.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies