Parky ožily a veřejný prostor je leckde rušnější než obvykle. Jaká budou města po epidemii?

Několika českým urbanistům, architektkám a dalším odborníkům jsme v souvislosti se současnou krizí způsobenou koronavirem položili otázku, jak by se mohlo po epidemii změnit uvažování o městech.

Alžběta Brůhová, architektka, spoluzakladatelka platformy Architektky

Téma, které mně v souvislosti s úvahami o (nejen městském) prostoru dlouhodobě přichází na mysl, je téma hranic a rozhraní. Obzvlášť v neočekávaných situacích, jako je ta současná, se ukazuje, že máme stále rezervy v jejich vědomém vytváření a používání. Hranice snadno zavádíme, ale už o poznání méně máme definovaný cyklus jejich života a mechanismy, jakými s nimi můžeme zacházet. Mají přitom zajímavou schopnost současně rozdělovat i sjednocovat. Fascinují mě současné spontánní projevy reagující na výjimečný stav a nedostatek mezilidského kontaktu, které se dějí právě na rozhraní: různé sousedské koncerty ve vnitroblocích, uliční performance policistů ve službě pro obyvatele vyhlížející oken či balkónů, pinkání míče se sousedem z vedlejšího bytu.

Epidemie může rehabilitovat u lidí důvěru v plánování měst a rozumné nakládání s prostředím. Stejně tak může probudit apokalyptický individualismus.

Vidím jako jednu z příležitostí znovu promyslet význam veřejného a poloveřejného prostoru, který může sloužit jako páteřní část sdílené kulturní infrastruktury pro případ, že se bude opakovat stav, kdy „má země zavřeno“. Nesmí trvat dlouho ji postavit ani nesmí být náročná na materiály. Přemýšlím o posílení fyzické komunikace se světem skrze pop-up balkony a terasy, které budou moci proměnit dům ve vertikální restauraci nebo kavárnu, o instantním divadle, které se na večer postaví na náměstí a z domů udělá své hlediště, o pojízdném svatostánku, který přemění ulici nebo vnitroblok na dočasný kostel, o nových sportech, jejichž hracím polem budou fasády budov, o letním balkónovém akvaparku. Možnosti tu jsou a můžeme je společně začít testovat hned dnes!

Kateřina Čechová, urbanistka, architektka, ČVUT

Potýkám se s nemožností dohlédnout důsledky všeho, co se v tak rychlém sledu událo. Strachu, zasetého do každého mezilidského kontaktu. Velké solidarity a vypětí mnoha jednotlivců, skupin, organizací. Stopky vystavené velké části (nejen) ekonomických aktivit. Snahy o utahování šroubů demokracie a o prosazování rozhodnutí pod heslem „není čas na diskuse, je třeba jednat“. Svět je provázaný systém a neznámých je příliš mnoho. Pokusím se rozvést alespoň jedno vlákno svých úvah.

Svým způsobem sympatický projev současné krize vidím v tom, že veřejný prostor – paradoxně a vládním opatřením navzdory – začíná být užíván k daleko širší škále aktivit, než jsme byli doposud zvyklí. Volné hloučky postávají na nárožích a v dohledu nejbližšího „výdejního okénka“, parky jsou poseté sportovci všeho druhu, včetně jogínů či posilovačů, kandelábry i pařezy se těší pozornosti dětí, jimž zavřeli hřiště. I Praha tak začíná připomínat města, v nichž lidé žijí daleko více na ulici – ať už proto, že si v pomalejším tempu horkého podnebí rádi užívají společnosti svých sousedů, nebo proto, že jim vysoké nájmy za titěrné byty a nesmyslné ceny komerčních služeb neumožňují se realizovat jinde. Krize tak i u nás generuje nové způsoby společné konzumace kulturních či sportovních aktivit na čerstvém vzduchu nebo ve virtuálním prostoru.

Odvrácená strana této idyly je nabíledni: vládní opatření odejdou, co však s námi nepochybně zůstane nejméně tak dlouho jako koronavirus sám, je strach ze sdílení uzavřených prostor, obyvatelstvo s nižší kupní silou a utlumený turistický ruch. Řadu kulturních zařízení, restaurací a kaváren tak čekají nepříjemné měsíce či roky a podobně dlouho může trvat také nedůvěra ke sdíleným či veřejným službám – od knihoven po volnočasová centra až po veřejnou dopravu. Celá vrstva sdílení či spoluužívání, intenzita kontaktů a vztahů, která je nejen v našem kulturním okruhu podstatou „městskosti“, může být ohrožena ve své existenci.

Ráda bych viděla městské správy, jak investují do zachování a posílení tohoto společného měšťanství, zastavení ekonomiky se však nutně projeví i v oblasti veřejných rozpočtů. Jednotlivé veřejné agendy si tak budou konkurovat ještě více, než jsme byli zvyklí doposud. Budeme schopni zachraňovat kluby a divadla, do nichž si návštěvníci ne a ne najít cestu zpět, a zároveň investovat do zakládání nových a údržby stávajících parků, tolik potřebných v časech nadcházejících klimatických změn? Dokážeme udržet nad existenční hranicí ty tisíce podnikatelů a živnostníků, kteří se ze dne na den ocitli bez klientů, a zároveň investovat do zkvalitnění a rozšíření sítě veřejné dopravy? Politici budou nuceni přeskládat priority a jako občané bychom měli být k těmto změnám citliví a mít v patrnosti dlouhodobé horizonty. Podniky a organizace budou muset inovovat svůj modus operandi i nabídku, ale řada bude i na nás, jednotlivcích, abychom pečlivě volili a podpořili ty firmy, podniky či organizace, jejichž přežití v rámci města nám dává smysl.

Jak udržet živý parter? Ulice na Příkopech. Foto Patrik Paprika (CC BY-SA 3.0)

 

Jan Jehlík, vedoucí ústavu urbanismu, ČVUT

Bylo by chybou měnit dlouhověké urbánní vzorce na základě momentálních excesů, jakkoliv dramatických a strastiplných. To ale nemění nic na tom, že je nezbytné tyto vzorce prověřovat na základě aktuálních výzev. Má tudíž být nějakým způsobem měněna struktura a infrastruktura měst na základě současné epidemie? Anebo jde „pouze“ o poučení z organizace individuálních a společenských dějů v rámci stabilní urbánní struktury?

Jsem pro druhý přístup, protože návrat do původního známého prostředí po mimořádných událostech je vždy blahodárný. Jaké otázky tedy vyjevuje současná krize? Primárně otázku po způsobech mezilidské komunikace, resp. sociálního chování. Nedokáži si představit, že se tyto jemně vrstvené vzorce mohou změnit nějakým konstruktivistickým způsobem. Jeden velký experiment všichni známe: funkcionalistická sídliště s jejich neuchopitelnou a nečitelnou prostorovou strukturou. De facto psychologické vzorce jsou založeny na mezilidských vzdálenostech (potenciálu komunikace a tvorby societ), na orientaci v prostředí (síti cest a míst) a na jeho obytnosti (nabídce přístřeší a služeb). Ze všech tří podmínek mj. plyne velká debata o hustotě obydlenosti a zastavěnosti měst. Na jedné straně je urbánní hustota cílem pro sociální blízkost, šetření volné krajiny a efektivitu infrastruktury, na druhé straně omezuje tvorbu individuálního i společného prostoru.

Mimoto je standardním tématem urbanismu hledání míry dílčích velikostních jednotek (bloků, clusterů, souborů) ve vztahu k přirozenému vytváření sociálních skupin (rodina, přátelé, známí). Hledání takové „míry blízkosti“ je podstatné pro stabilitu urbánního prostředí (obce), ale je zřejmé, že je zde velké aktuální pnutí vzhledem k požadavkům na individualizaci a vydělování ze společných vztahů. Tato tendence může být posilována zjednodušeným výkladem „karantenizace“, ale i digitalizace či virtualizace mezilidských kontaktů. Je nutné říci, že tendence k uzavírání se do malých oddělených skupin a do autonomních prostorů jde vždy proti společným zájmům obcí, resp. měst jako nejvýraznějších reprezentantů naší civilizace. Naopak dobré strukturování urbánního prostředí pomocí dlouhodobě známých nástrojů umožňuje i v mimořádných podmínkách dobrou strukturu organizační a operativní. Zajímavým aktuálním tématem je infrastruktura měst. Kromě nezbytné funkčnosti technické infrastruktury jde především o dosažitelnost důležitých cílů občanské infrastruktury. A opět jsme u tématu hustoty měst, na níž je závislá intenzita všech potřebných služeb, a tedy i docházková vzdálenost k nim. Při mimořádném omezení mezilidských kontaktů je pak zásadním tématem i možnost organizace volného času – ukazuje se, jak důležitá je dostupnost rozsáhlejších otevřených (hlavně přírodních) prostorů.

Současná epidemie vyvolává zásadní otázku: jak umožnit lidem rekreovat se v mimořádných situacích, jaké typy, druhy a velikosti prostředí tomu vyhovují. Opět se ukazuje, jak častý formální požadavek na jakoukoliv „zeleň“ kdekoliv by měl mířit spíše ke kumulaci přírodních fenoménů do větších kompaktních ploch a prostorů, jako jsou parky, lesoparky, nábřeží. A v neposlední řadě se právě v takovéto době ukazuje nezbytnost maximální míry polyfunkčnosti měst, resp. míry variability prostředí a bohatosti spektra i kombinací forem bydlení, práce a služeb. Nejde jen o každodenní dosah pro obyvatele a návštěvníky, ale též o pružnou nabídku operativního přizpůsobení prostředí při mimořádných událostech a o ambici co nejlepší dopravní dosažitelnosti potřebných cílů, optimálně pěším způsobem.

Jak uvažovat o hustotě měst? Letecký snímek Horních Počernic. Foto Aktron (CC BY-SA 4.0)

 

Petr Klápště, urbanista, FA ČVUT

Přímo v průběhu epidemie jsme si vyzkoušeli, jak je zásadní dostupnost. Nejen obchodů a služeb, ale také veřejných prostranství a volné krajiny. Takže by mohl být dosud módní koncept kompaktnosti nahrazen přesnější dostupností. Dostupnost je totiž zásadní důvod pro kompaktnost města. Pouze při krátké pěší dostupnosti lidé nemusí vyrážet autem a dostatek bydlících v pěší dostupnosti je důležitý, aby se služby a obchody uživily, a dokonce aby se z daní obyvatel uživila i veřejná prostranství. Pokud plánujeme větší města s ohledem na dostupnost rekreačních zelených prostranství a volné krajiny, vyjde nám ovšem místo kompaktního kruhového tvaru spíš tvar hvězdicový, jaký má oceňovaný kodaňský fingerplan.

Nepřímo pak budeme muset promyslet, jak reagovat na změny, které epidemie urychlila. Je to především přesun zákazníků z kamenných obchodů do e-shopů. Musíme proto rychle promýšlet, co udělat, aby v centrech měst nadále zůstal živý parter. Potřebujeme ho kvůli sociální kontrole i jako lákadlo pro pobyt ve veřejných prostranstvích. A také pro ty, kterým nakupování po internetu nevyhovuje. Ač legislativa u nás neumožňuje v územním plánování ovlivnit rozmístění obchodů ve města natolik jako například v Německu nebo Švýcarsku, bude do určité míry i na politice jednotlivých měst, jestli padnou spíše obchody v shopping mallech nebo v městských centrech.

Michal Lehečka, urbánní antropolog, FHS UK, AutoMat

Kladu si otázku, jak se promění města „se zkušeností“ s koronavirem, tedy, jak je promění vědomí nesamozřejmosti a zranitelnosti dosavadní organizace městské každodennosti, výroby i politického dění.  Nenápadně militarizovaný urbanismus mnohých měst spočívající v sekuritizaci veřejných prostranství a v možnosti trasování lidí v současnosti dostává nový „medikalizovaný“ rozměr. Skrze útoky koronaviru na naše sliznice lze v budoucnu potenciálně obhájit kdeco. Občanská aktivita, mezitřídní vzájemnost, sousedská solidarita i touha vzít město do vlastních rukou tak budou v blízké budoucnosti o to důležitější.

Existují ale místa, kde bylo nutné vzít věci do vlastních rukou již teď. Jedná se o města (nebo jejich nejchudší části – slumy, barria, favely), kde jsou běžné hygienické standardy i krizová opatření komplikována strukturálními bariérami. Například v brazilských favelách přes skandální výroky prezidenta Bolsonara reagují lidé na absenci oficiálních epidemiologických opatření po svém. Dohled a osvětu zde jako první začaly zajišťovat místní gangy a svépomocné skupiny obyvatel. Opora hygienických zásad přitom spočívá v neformální organizaci favel. Nouzová situace vyvolala netradiční, avšak logická řešení. A podobné tendence můžeme sledovat například v Mexiku či Argentině.

V Česku gangstery naštěstí nepotřebujeme. Víceméně dodržovaná oficiální karanténa odhalila nezbytné městské funkce – rezidenční bydlení, dopravu, technickou a digitální infrastrukturu, (nejen zdravotnické, sociální a kulturní) služby, volnočasové prostory a produkci. Vzniklo „minimální město“, které bude v dohledné budoucnosti podrobeno společenskému a politickému vyjednávání (či boji) o podobách nezbytné deregulace. Řešení overturismu, sdíleného ubytování, financializace bydlení, nájemního, dostupného, sociálního bydlení, redukce automobilové i letecké dopravy či vztah lidí k veřejným prostranstvím – všechna tato staronová témata každodennosti města budeme zodpovídat zas a znovu. Zkušenost života v „minimálním městě“ však může odhalit, že při řešení městských problémů ve skutečnosti odpovídáme na daleko obecnější otázku: je přednější individuální lidská svoboda opřená o ekonomické ukazatele, nebo kolektivní témata, jako je životní prostředí, veřejné zdraví, sociální jistoty, aktivní politika bydlení či přívětivost města pro jeho rezidenty?

Maria Topolčanská, architektka a kritička architektury, AVU

Myslím, že se ukazuje, že města mají mít nájemní byty pro své obyvatele. Bydlení je zásadní jistota v jakékoliv době a nyní dvojnásobně. Rychle dnes mohou v krizi konat evropská města v těch státech, kde se standardně naplňuje právo na bydlení. Taková města a jejich vlády mohou obyvatele lépe chránit dlouhodobě i v náhlé krizi. Mohou rozhodnout o odkladech municipálních nájmů. Mají-li města správná data, mohou adresovat nájemníkům soukromých bytů podporu už pár týdnů po začátku výjimečného stavu. Dále mohou municipality pomáhat i soukromým pronajímatelům. To vše na základě dohodnutých pravidel a dobré znalosti vlastností bytového fondu.

Naše uvažování o městech se může měnit v mnoha věcech, důležité je ale poznání pocitu společné nejistoty. Ke kulturní konstantě by mělo patřit, že nejistotu skutečně vnímáme jako společnou. Vidíme, jak křehké společenství vytváříme. Nikdo nejsme za vodou, nejsme-li tam všichni. Města mohou akceschopně přizpůsobovat svoji infrastrukturu, mají-li ji dlouhodobě připravenou. Mohou například měnit způsob dopravy, způsob trávení volného času i práci. Ta města, která dlouhodobě plánují prostupná sídla, a města se správným poměrem přírodních ploch a hustého osídlení mají teď snadnější práci.

Epidemie může rehabilitovat u lidí důvěru v plánování měst a rozumné nakládání s prostředím. Stejně tak může probudit apokalyptický individualismus. Otázky, které existovaly před epidemií, jsou stále stejné, jen se zostřily.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies