Foto Jiří-Jakub Zévl
Doprava nahoru se šlo k muzeu Bataků. Byla to dlouhá a úzká ulička. Obě strany lemovaly krámky se suvenýry a prodejci byli připravení porvat se o každého zákazníka. Všichni mě napjatě sledovali a po celou dobu ze mě nespustili oči. Byl jsem totiž jediný cizinec, který tam ten den byl.
Když jsem v půlce března dorazil doprostřed Indonéské Sumatry k Batakům na ostrov Samosir v jezeře Toba, v Česku už platil stav nouze. Jihovýchodní Asie jako by byla úplně jiná. Turismus v tu dobu stále fungoval v podstatě všude, kde jsem předtím byl. Prázdná ulička na Samosiru znamenala i pro mě nepředstavitelný šok, který byl předzvěstí rychlého sledu událostí. Nejprve se zavřela Malajsie a v dalších dnech skoro všechny ostatní země regionu. Hranice uzavřel takřka celý svět a všechny suvenýrové uličky se vyprázdnily. V řadě odvětví se lidé po celém světě dostali do existenční krize.
Tolikrát předtím jsem kritizoval konzumní turismus, ale teď mi bylo spíš do pláče. Jako obvykle na krizi doplatí ti, kterým bych to přál asi vůbec nejméně – ti, kteří nemají skoro žádné možnosti situaci řešit. Proto jsem s přítelem Rafikem El Hebilem natočil v improvizovaných podmínkách krátké reportážní video o místní situaci.
Rozhovory s místními dokumentují problémy, které nastaly v podstatě všude po světě: výpadek příjmů, nejasné vyhlídky. Přesto zazněly výroky, které bych rád podtrhnul a zasadil do kontextu ekonomické globalizace. Sociální důsledky pandemie budou pravděpodobně velmi nerovnoměrné, což je ostatně charakteristikou téměř jakéhokoliv globálního jevu.
Poptávka mění svět
Sumaterské hory patřily dlouho k nejodlehlejším oblastem světa. Žili zde slavní „lovci lebek“. V šedesátých letech se českým cestovatelům Hanzelkovi a Zikmundovi podařilo místní komunity navštívit, ale až po značném úsilí. Přesto se místo časem propojilo s globalizujícím se světem – před třiceti lety se do oblasti dostal turismus a začalo se přetvářet pod zahraniční poptávkou. Turismus přinášel vyšší životní standard a působil jako racionální volba. Ve skutečnosti byl ale spíš zajícem v pytli.
Když jsem se jednoho respondenta ptal, jestli by se mohl vrátit k zemědělství, zasmál se a řekl: „Ne, na to nejsem dost silný.“ Místní se nemůžou jednoduše vrátit k systému, který tu fungoval před příchodem turismu.
Globální turismus je sice relativně mladý fenomén, mnoha místům po celém světě se ale už stihl významně otisknout do tváře. Z celosvětového pohledu je turismus ostatně jedním z největších zaměstnavatelů. V porovnání se zemědělstvím přináší značné bohatství, a to zejména na poměry chudých zemí. Přesto s ním díru do světa úplně neuděláte a úspěšnou globální ekonomiku na něm nevybudujete. Turismus nemůžete exportovat ani směnit. Do globálního systému se zařazujete v závislé pozici. Jste závislí na penězích přitékajících zejména z bohatých zemí, kde jsou volnočasové aktivity samozřejmou součástí kalendáře střední třídy. I přesto se ale turismus stal nadějí mnoha chudých oblastí, které v mezinárodní dělbě práce zastávaly nejnižší příčky, nebo do ní nebyly zapojeny vůbec. Materiální životní úroveň se zvedla i tady – a právě v tom je zakopaný pes.
Tradiční zemědělská komunita byla v podstatě kdekoliv relativně udržitelným systémem. Na Vanuatu jsem i loni viděl fungující samozásobitelský systém. Když jsem vysvětloval, že v Evropě pracujeme, abychom dostali peníze, a ty utratili za jídlo a nájem, nikdo to nechápal. V tradičních komunitách patří půda rodinám, které z ní žijí. Také funguje jistá forma solidarity, ačkoliv bych sousedské vztahy nerad idealizoval. Nicméně s turismem přišla globální kultura. A nemyslím tím Avengers – mluvím o obchodních vazbách, konkurenci mezi místními a také o dovednostech. Správa hotelu, kde probíhají online rezervace, není totéž co obdělávání rýžového pole.
Při práci na reportáži jsme se setkávali s třicátníky, výjimečně se čtyřicátníky. V době nástupu turismu byli všichni ještě děti. Když jsem se jednoho respondenta ptal, jestli by se mohl vrátit k zemědělství, zasmál se a řekl: „Ne, na to nejsem dost silný.“ Každý, kdo si kdy zkusil práci v zemědělství, ví, že jde o těžkou dřinu, která vyžaduje zručnost. Nenaučíte se to přes noc. Místní lidé se proto v případě dlouhého výpadku příjmů nemůžou vrátit k systému, který tu fungoval před příchodem turistického průmyslu. Pro tento jev, přestože se většinou používá v kontextu jiného průmyslu, se vžil termín deskilling.
Vyhlídky ve městech
Koronavirus samozřejmě není první pohromou, která na turistické oblastí dolehla. Tsunami v roce 2004 zastavilo chod řady přímořských destinací jihovýchodní Asie. Samosiru ležícího v horách se následná krize podle místních příliš nedotkla. Větším problémem byl terorismus na Bali v roce 2002, kdy došlo ke značnému poklesu turistického byznysu. V obou případech šlo ale o relativně lokální katastrofy. Vlnu tsunami následovala vlna globální solidarity a humanitární pomoci. Teroristické útoky se nepromítly do domácího turismu, který držel místní nad vodou. S koronavirovou pandemií je ale teď paralyzovaný v podstatě celý svět a v nejistotě jsou všechna odvětví ekonomiky.
Podle vyjádření místních začal znatelný odliv turistů v souvislosti s nemocí COVID-19 už v první polovině února, kdy v Indonésii nebyl ještě ani jeden potvrzený případ. V půli března bylo místo prakticky prázdné. Jak dlouho místní vydrží? Odpovědi se poměrně významně lišily – od dvou týdnů po dva měsíce. V druhém případě jde o nejzazší hranici, kdy musí turisté zpět. Pokud se tak nestane, bude zapotřebí začít akutně řešit obživu.
Mnozí lidé se dnes přesouvají do velkých urbánních aglomerací. Města jakožto centra obchodu a dění ostatně přitahovala lidi vždy. V českých zemích se bezzemci taktéž vydávali do měst za vidinou práce a urbanizovali českou společnost. I na globálním Jihu momentálně roste míra urbanizace. Naděje je však mnohdy střídána tvrdou realitou – získat práci ve městě není žádná samozřejmost. Město vyžaduje oproti vesnickému prostředí dodatečné náklady, které jsou v prostředí asijského venkova obvykle nepředstavitelné. Například nájem. Nově příchozím často nakonec nezbývá než se usazovat ve slumech, kde se jejich problémy zacyklí. Nejde přitom o hysterickou fabulaci budoucnosti. I bez pandemie je to poměrně běžný trend v zemích, které nazýváme rozvojovými. Asijská města jsou přetížená i bez náhlých migračních vln. Třeba právě v Indonésii bylo oznámeno přesunutí hlavního města z Jakarty na ostrov Kalimantan/Borneo. Další rozšiřování měst je spojené s významným tlakem na rozvíjení fyzické i sociální infrastruktury, včetně zlepšování hygienických podmínek a péče o životní prostředí v nejširším slova smyslu. I tento problém indonéské společnosti by mohl koronavirus akcelerovat.
Pandemie nemoci COVID-19 zasahuje zdravotně i ekonomicky celý svět. Důsledky, a zejména ty sociální, však mohou být značně nerovnoměrné. Je možné předpokládat, že se dají do pohybu mechanismy, které zafungují jako multiplikátory prvotních efektů – například různé formy migrace, včetně zmiňovaného stěhování do měst. Jednání jednotlivých aktérů – ať států a dalších institucí, rodin či jednotlivců – bude probíhat ve strukturách globálního systému nerovných vazeb, nerovnoměrných příležitostí a diametrálně odlišných schopností řešit problémy jednotlivce. Až pandemie skončí, bude zapotřebí nevzdávat se mezinárodní solidarity, ač na pandemii tratíme i my. Do té doby, v karanténě, je čas přemýšlet, jak pomoci změně z vlastní pozice – například hledáním možností udržitelného turismu.
Autor je sociální geograf.