Foto Lapp Press Foto
Zatímco se některé státy snaží upřednostňovat bezpečnost svých občanek a občanů zavedením nepodmíněného základního příjmu, jiné země během koronavirové krize omezují základní občanské svobody a prosazují zákony, jež by za běžných podmínek narazily na silnou reakci veřejnosti.
Že byly interrupce v době epidemie zařazeny na seznam „nepodstatných“ lékařských výkonů, jsme se mohli dočíst již začátkem dubna, když je Texas a další státy USA dočasně omezily. Vlády ve střední a východní Evropě, které se propadají do autoritářství, nouzový stav lstivě využily v boji proti „genderové ideologii“. Hledají takto politickou příležitost pro omezování práv žen a LGBTQ+ lidí. V maďarském parlamentu už byl předložen zákon, který by trans* lidem znemožnil změnu pohlaví. V Polsku se parlament místo aktivního řešení koronavirové nákazy zase rozhodl projednávat trvalé zpřísnění už tak drakonických právních norem týkajících se potratů a vyučování sexuální výchovy.
Černé protesty mobilizovaly lidi z různých vrstev společnosti, muže a ženy různého věku i různé sexuální orientace. Navíc se neomezovaly pouze na velká města.
Feministické hnutí okamžitě reagovalo online protestem a digitální mobilizací. Okna ve městech a vesnicích už koncem minulého týdne zaplnila plakáty vyjadřujícími odpor proti novým návrhům zákona, lidé se vydali do obchodů s potravinami, kde stáli dva metry od sebe, s plakáty na podporu legálních potratů. Polsko je už nyní zemí, ve které platí jeden z nejrestriktivnějších zákonů o přerušení těhotenství v Evropě. Je možné je provést jen ve třech případech: pokud těhotenství ohrožuje život matky, je-li výsledkem trestného činu nebo má-li plod nevratné poškození. Většina obyvatelů Polska není proti interrupcím, jde spíše o nátlak římskokatolické církve a konzervativní vládní strany Právo a spravedlnost (PiS).
Projekt Godek
I když hlasování o potratech pravděpodobně nebylo úmyslně naplánováno tak, aby se uskutečnilo během pandemie, situace hraje do karet těm, kteří si už dlouho brousí zuby na zavedení restrikcí. Do prvního čtení se tak během současného jednání Sejmu 15. a 16. dubna dostal občanský návrh zákona o pedofilii, kterým by se kriminalizovala sexuální výhova v Polsku, a druhý návrh, kterým by se ze zákona o plánování rodiny z roku 1993 odstranilo legitimní ukončení těhotenství z důvodu závažných a nevratných poškození plodu. Není to žádné překvapení, jedná se již o návrh z předchozího období, který byl po protestech na tzv. Černý pátek 23. března 2018 odložen. Iniciativa se do Sejmu poprvé dostala již v roce 2017, poté co téměř milion polských občanů podepsalo petici za zákaz tzv. eugenických interrupcí. Za iniciativou ve skutečnosti stála ultrakonzervativní fundamentalistická expertní skupina Ordo Iuris, která je částí mezinárodní sítě anti-choice hnutí.
Nejvýraznější tváři konzervativního hnutí je Kaja Godek, kontroverzní postava působící v první linii polského anti-choice hnutí a zakladatelka Nadace Život a Rodina (Fundacja Życie i Rodzina). Godek je nechvalně známá především svou neutuchající touhou po boji a také svým manipulativním slovníkem, v němž nechybí termíny jako „eugenické interrupce“. Je také známa svými veřejnými projevy plným nenávisti vůči sexuálním menšinám, kvůli nimž byla označena za „symbol homofobie v Polsku“. V roce 2018 například veřejně v televizi označila sexuální orientaci irského premiéra Lea Varadkara za „perverzi“, za což se odmítla omluvit a následně byla zažalována šestnácti členy polské lesbické a gay komunity. Godek zneužívá svoji pozici matky vychovávající dítě s Downovým syndromem pro legitimizaci svých problematických postojů, podle nichž je legalita „eugenických interrupcí“ diskriminací vůči lidem s postižením. Běžný lékařský zákrok a plánování rodiny rámuje jako jakési surové, ableistické jednání a přirovnává jej k eugenice, již využívali například němečtí nacisté. Polští konzervativci rádi užívají rétoriku, kterou se na první pohled zastávají lidí s postižením, ve skutečnosti ji ale pokrytecky a manipulativně zneužívají pro své záměry. Návrhy, jak zlepšit životní podmínky osob s Downovým syndromem, se v jejich agendě neobjevují.
Celosvětový boj proti genderové ideologii
Odborníci polský spor o „genderovou ideologii“ datují do roku 2012, kdy tehdejší ministr spravedlnosti Jarosław Gowin veřejně označil Istanbulskou úmluvu za vysoce ideologickou. Měla podle něj ohrožovat tradiční rodinné hodnoty, protože obsahuje pojmy gender a nestereotypní genderové role, které jsou údajně polské kultuře cizí.
Brzy následovala lavina článků, veřejných vystoupení, internetových stránek a knih, z nichž mnoho vzešlo z katolické církve, která se tak stala jedním z nejvýraznějších odpůrců genderu ve veřejné debatě. Současný diskurs o genderu je často interpretován jen jako další fáze kulturních válek zuřících ve střední Evropě nebo jako symbol odporu proti změnám způsobeným nedávnými progresivními a neoliberálními politikami, které vyplynuly ze vstupu do EU a z nátlaku mezinárodních organizací. Ukazuje se však, že nedávné mobilizace proti „genderovým ideologiím“ nebo „genderové lobby“ jsou celosvětovým trendem. Podobné tendence byly pozorovány nejen v zemích, jako jsou Rusko, Ukrajina, Maďarsko, Slovensko nebo Gruzie, ale také na Západě, například ve Francii, Německu nebo USA. I když pojem gender vstoupil do veřejného diskursu teprve nedávno, počet sociálních aktérů, kteří i v západních zemích odporují genderové rovnosti a právům menšin stále roste. Mluvíme tady o celé řadě organizací, grassroots skupin, sítí a online komunit, ale také o státních institucích a politických stranách.
Nedávná zpráva European Parliamentary Forum on Population and Development (EPF) prokázala, že počet organizací působících v oblasti potlačování sexuálních a reprodukčních práv v Evropě stále roste. V současné době je ve dvaatřiceti evropských zemích aktivní 490 organizací a sítí, z nichž většina je založena na katolické, konzervativně protestantské nebo ortodoxní víře. Zpráva upozorňuje i na rostoucí profesionalitu těchto skupin a ukazuje, že ačkoli mnoho z nich působí na vnitrostátní úrovni, některé se zapojují do nadnárodních sítí nebo působí na úrovni EU. Některé z těchto organizací a skupin byly založeny teprve nedávno, zatímco ostatní jsou aktivní od devadesátých let. Liší se taky jejich hlavní agenda – některé jsou nacionalistické, otevřeně homofobní a rasistické, jiné zdůrazňují zejména potřebu chránit rodiny a právo rodičů mít hlavní slovo ve výchově svých dětí. To, co mají společné, je konzervativní, antiliberální program interpretující „genderovou ideologii“ jako trend, který ohrožuje nejen blahobyt dětí a rodin, ale také celou společnost, a dokonce i celou křesťanskou civilizaci.
Černé deštníky se během karantény nezavřou
Podle serveru OKO.press v roce 2018 a 2017 byla drtivá většina (97–98 procent) potratů provedena kvůli vadám plodu. Iza Desperak, socioložka z Lodžské univerzity a členka Velké koalice pro rovnost a volbu, nám sdělila, že je mimořádně obtížné dosáhnout na legální přerušení těhotentsví i v těchto případech, protože ve velké části země nemocnice odmítají zákrok provádět na základě tzv. doložky o svědomí.
Počet potratů provedených podle tohoto omezeného zákona sotva přesahuje tisíc případů ročně, nicméně nejméně sto tisíc dalších je, podle Desperak, provedeno v podzemí nebo díky „interrupčnímu turismu“ například v České Republice, Slovensku, Německu nebo Nizozemsku. Potvrzuje to i iniciativa Interrupce bez hranic (Aborcja Bez Granic), která byla minulý rok založena s cílem poskytovat linku pomoci, poradenství a získávat finanční podporu pro všechny, kdo bezpečný potrat v zahraničí potřebují, ale nemohou si ho dovolit. Přístup k interrupcím je za současných pandemických podmínek pochopitelně omezen.
Vytrvalost polských aktivistek a úspěch černých protestů vešel ve známost po celém světě a očividně je silnější než izolace. Když se ohlédneme, můžeme vidět pro co vláda PiS v březnu 2016 hlasovala – pro změnu zákona o interrupcích, podpořenou většinou parlamentu. V říjnu stejného roku po celém Polsku vybuchly masivní demonstrace, označované jako Polská stávka žen nebo Černé pondělí. Protestující vyjádřili silný nesouhlas se zmíněným návrhem zákona, a následně tak tento historický okamžik zrodil širší sociální hnutí bojující za reprodukční práva žen v Polsku, známé jako Černé protesty. Na rozdíl od předchozích pro-choice iniciativ rezonovaly Černé protesty hlouběji v polské společnosti a nejen mezi vysokoškolsky vzdělanou populací z měst. Mobilizovaly lidi z různých vrstev společnosti, muže a ženy různého věku i různé sexuální orientace. Navíc se neomezovaly pouze na velká města, jak tomu bylo v dřívějších pro-choice iniciativách, ale konaly se také v okrajových oblastech i malých městech a často byly organizovány lidmi zdola. Nepřekvapuje proto, že právnička Marta Lempart, jedna z lídryň Celopolské stávky žen (Ogólnopolski Strajk Kobiet), mluví v rozhovoru pro server Newsweek o aktivistkách jako o bojovnicích.
Radikální představivost a odpor polského feministického hnutí je obdivuhodný. I tento rok během několika dní uspořádaly členky ženského hnutí osm hodin v kuse online protesty, na nichž mohli všichni účastníci vyjádřit své názory a sdílet své frustrace. Kvůli zákazu masových shromáždění lidé v různých městech hrdě protestovali troubením klaksonů v autech polepených plakáty, v jedné ruce volant, v druhé deštník (symbol Černých protestů). Protestovali také před obchody, zatímco čekali ve frontě, dodržujíce bezpečný odstup dvou metrů. Okna svých bytů a domů vylepili plakáty a hesly na podporu feministického hnutí a svobodné volby. Radikální praxe polského feministického hnutí dala všem ostatním sociálním hnutím inspiraci, jak se mobilizovat a protestovat uprostřed omezení způsobených šířením nemoci Covid-19.
Dopad a síla tohoto nového typu mobilizace odhaluje něco nového o současné potřebě jak v Polsku, tak i v dalších zemích středo- a východoevropského regionu. Nedávné protesty zavedly nové typy akcí v politickém, ekonomickém a kulturním kontextu v sociálním prostředí po finanční krizi, které se vyznačuje úspornými opatřeními. Mobilizace Černých protestů také vyvolává otázku, jak nové formy ženských protestů formují feministické debaty. Ve střední Evropě lze pozorovat posun směrem k intersekcionálnímu feminismu, ve kterém se spojují otázky genderu, třídy, občanství a statusu. Aktivistky z Černých protestů navíc získaly hlas díky rozmanitým komunikačním prostředkům a různým místům, kde akce probíhaly. Způsob, jakým byly organizovány, podporuje rozmanitost hlasů a příběhů.
Zásadní rozhodnutí nejen pro Polsko
Atmosféra v Sejmu byla včera podle očekávání dusná. Na jedné straně stáli konzervativci z PiS, kteří dokola opakovali své dystopické argumenty jak vystřižené z Příběhu služebnice. Na druhé straně byly řádně pobouřené poslankyně z opoziční Levice. Některé z nich si na jednání oblékly trička s motivem Celopolské stávky žen. Kaja Godek nezklamala – zmínila i Hitlera. „Ona nenávidí ženy!“ pronesla na její adresu Wanda Nowicka z Levice. Bylo vidět a hlavně slyšet, že každé straně na rozhodnutí velmi záleží. Současně pokračovaly protesty a ve větších městech se tvořily kolony aut s vlajkami na podporu Stávky žen tak velké, že zasahovala i policie.
Hlasování polské vlády bude mít zásadní význam pro další směřování budoucnosti demokracie a svobody žen ve východní a střední Evropě. Pokud bude zákaz interrupcí v Polsku úspěšný, budou důsledky pro práva žen v regionu i v Evropě bezprecedentní. Teprve před několika týdny nově zvolená vláda na Slovensku zmrazila veškerá hlasování v době Covid-19 s výjimkou hlasování o reprodukčních právech. V Maďarsku vláda hlasovala pro zákaz legálního uznání transgender lidí. Nárůst domácího násilí v karanténě nepřiměřeně vzrostl všude v Evropě a po celém světě.
Černým protestům se podařilo vybudovat skutečně obdivuhodnou solidární mezinárodní koalici. Letos se polské hnutí podruhé připojilo k oslavám a protestům 8. března na podporu argentinského feministického hnutí Ni Una Menos. Jejich vazby na italské, španělské nebo americké feministické skupiny ukazují, že boj žen ve východní a střední Evropě je bojem univerzálním a že naše zkušenost nezná hranic. Proto není naivní si myslet, že zrovna ženskému hnutí, jako je třeba to polské, se podaří vyšlapat cestu skutečně antikapitalistickému, antiautoritářskému a mezinárodnímu hnutí, po kterém většina nás touží, obzvlášť v těchto morových časech. Mujeres libres, stávka pracujících v americkém textilním průmyslu 1909, antikolonialistická vzpoura žen v Nigérii a další – historie je plná hnutí, která znamenala obrovské sociální změny. Zahájily je nezřídka právě ženy.
Maja Vusilović je členka kolektivu SdruŽeny. Mina Baginová je antropoložka a feministická aktivistka.