Foto Stanislav Biler
Letos nás čeká další suchý rok. Našim lesům však příliš neublíží. Ty smrkové totiž v podstatě nepřežily předchozí suchá léta. Co ještě stojí, zdechne letos. Náš stát však nezahálí. Máme ráznou odpověď: program Dešťovka, který poskytuje dotace na nádoby k zachytávání deště. Bohužel má tento projekt jednu drobnou chybu – neprší, a není tedy co zachytávat. Škoda, že nás před tím nikdo nevaroval. Kdyby alespoň vědci napsali zprávu, že je něco špatně. Proč nezaložili nějaký mezinárodní panel, který by nás varoval?
Nikdo nás nevaroval?
Loni touto dobou dominovalo českému zpravodajství jedno téma: sucho a klesající hladiny podzemních vod. Letos je situace horší než loni, ale celý problém zastínil koronavirus s chytlavější zápletkou i lepší vizuální identitou. Koronavirus zaskočil všechny, protože ho nikdo nečekal. Nebylo jak se připravit. Toto pochopitelné vysvětlení má ovšem jednu chybu: není to pravda. Slavným se opožděně stal TED talk Billa Gatese z roku 2015, kde varuje před globální epidemií, na kterou nejsme připraveni. Gates je propagátorem práce českokanadského vědce Václava Smila, který vydal v roce 2008 knihu Globální katastrofy a trendy. V ní vypočítává pravděpodobnost možných katastrof. Na základě intervalu mezi posledními pandemiemi stanovil rozmezí úderu další pandemie na léta 1996 až 2021. „Z hlediska pravděpodobnosti se tedy nacházíme přímo v pásmu vysokého rizika,“ konstatoval v roce 2008 a do budoucna pak varoval, že „pravděpodobnost chřipkové pandemie pro příštích padesát let je tudíž prakticky stoprocentní“. Bývalý americký prezident George W. Bush, který ve své době neproslul jako „génius“, byť jím ve srovnání s Trumpem byl, varoval v roce 2005 před epidemií, na kterou nejsou Spojené státy připraveny. Po něm totéž zopakoval Barack Obama. A tak by se dalo pokračovat.
Teze pravice hovoří v případě jednotlivců o osobní zodpovědnosti, šetrnosti a nezadlužování. V případě klimatu a životního prostředí však nic z toho kupodivu neplatí.
Před globální epidemií totiž varoval nejspíš každý, kdo se k tématu na chvíli přiblížil. Většinou sice všichni sázeli na další mutaci chřipky, ale to je nakonec pro naši situaci celkem jedno. Ostatně po celém světě chybí a chyběly takové elementární věci, jako jsou roušky, respirátory nebo ochranné obleky. Chyběla globální kooperace, která by se nám hodila i v případě klimatické krize. Chyběly rovněž informace, o které se s námi překvapivě zapomněl podělit čínský totalitní režim zavírající lidi do koncentračních táborů a krájející politické vězně na orgány.
Jak jsme v Česku zjistili, v žádném ministerském šuplíku nebyl schovaný předem připravený manuál, co si počít, když nás zachvátí epidemie – byť máme plán, jak postavit v každé vesnici zimní stadion. A tak se jednotlivé kroky vymýšlely den za dnem v přímém přenosu na tiskových konferencích. Jak je připravenost zásadní, ukazuje příklad Finska, které otevřelo své zásobené sklady a vytáhlo z nich tolik potřebný zdravotní materiál. Taiwan zase oprášil manuál na to, jak epidemii zastavit. My se jím ovšem inspirovat nemůžeme, protože se musíme s pány Hamáčkem, Tvrdíkem, Zemanem, Nejedlým a dalšími klanět Číně. Ale to už je jiný příběh.
Politikům se nechtělo utrácet za prevenci epidemie, která se zdála být příliš virtuální – nikdo nevěděl, zda udeří, kdy přesně, odkud, jakou bude mít podobu nebo jak moc bude nebezpečná. Voliči by jistě neocenili plýtvání drahocennými miliardami za věci, které budou ležet někde ve skladu… Výsledkem ušetřených peněz je ekonomika na dně, krachující firmy i živnostníci a plán na utrácení nekonečného množství prostředků.
Někdo by si mohl myslet, že nyní každý může pochopit, jak to dopadá, když se prevence zanedbá a zápolí se až s důsledky. Že i lišejník by se v souladu s Darwinovou teorií nejspíš adaptoval. Lišejník možná. Ale člověk má rozum a fantazii, díky nimž dokáže realitu ignorovat. A tak z jedné krize pro druhou zjevně nevyplývá vůbec nic. Naposledy třeba ekonomický „expert“ ODS Jan Skopeček: „Chceme-li se po krizi co nejrychleji přiblížit k životní úrovni, na kterou jsme byli v posledních letech zvyklí, nezničit průmysl a nezchudnout, je nezbytné zapomenout na evropský #GreenNewDeal, elektromobilitu, drahé emisní povolenky atd. Na klimatické šílenství teď čas není!“
Je to jako sledovat pacienta na jednotce intenzivní péče čelícího sérii infarktů, který v horečce blouzní, že se musí co nejrychleji vrátit ke svému obvyklému životnímu stylu osmdesáti cigaret denně. Je to totiž právě náš životní styl z předchozích dekád, který nás přivedl k současným teplým zimám bez sněhu, k vyschlým řekám a ke studním bez vody už na počátku jara. Chtít se k němu vědomě za každou cenu vrátit je regulérní šílenství.
Nesplatitelné dluhy
Přitom teze pravice hovoří v případě jednotlivců o osobní zodpovědnosti, šetrnosti a nezadlužování. V případě klimatu a životního prostředí však nic z toho kupodivu neplatí: náhle je možné žít na úkor budoucnosti, na úkor druhých, na úkor nastupujících generací. Je možné vytvořit dluh, který nepůjde nikdy splatit. Je možné zničit samu podstatu světa, ve kterém žijeme.
A proč vlastně? Kdybychom tak nečinili, umřeme hlady? Neměli bychom kde bydlet? Byli bychom snad víc nešťastní a zoufalí než jsme dnes? Uspokojuje současný svět naše potřeby? Když v Japonsku museli po katastrofě ve Fukušimě vyřadit část jaderných elektráren, přišla země o 30 procent své elektrické energie. Tuto kapacitu dodnes neobnovila a tato kapacita jí překvapivě příliš nechybí. Mnoho věcí museli začít Japonci dělat jinak, museli přeorganizovat výrobu a spotřebu. Skoro o třetinu nižší produkce elektřiny však Japoncům stačí a jejich „normální život“ tím nijak zásadně neutrpěl.
Celou logiku našeho světa musíme obrátit. Pokud mohou obnovitelné zdroje pokrýt 70 procent české spotřeby, pak z toho vyplývá, že víc spotřebovávat nemůžeme. Nicméně stejně jako se neuzavíráme za hranicemi v případě potravin a nebrečíme, že nejsme plně soběstační v produkci brambor, není důvod chtít totéž u energie. Jedinou smysluplnou cestou je energetická soběstačná a uhlíkově neutrální Evropská unie, ve které každý přispěje dle svých kapacit. S čistým stolem pak bude možné chtít po ostatních to, bez čeho změnu klimatu nikdy nemůžeme vyřešit – tedy donutit ke stejnému kroku země, jako jsou Čína a Spojené státy, největší světové producenty skleníkových plynů.
Problémem zlomových událostí bývá, že se nezdají reálné. Zdecimované lesy a vyschlá koryta řek vypadají příliš neskutečně, než abychom přistoupili na to, že je to skutečné a nezvratné. Podobně si myslíme, že kdyby se něco dělo, někdo by s tím musel něco dělat. Přece není možné, že by se tolik našich vrcholných politiků a jejich poradců pomátlo a předstírali, že se nic neděje. Ale lidé nevnímají věci, pro které nemají připravené žádné kategorie.
Národní stát už neexistuje
České odmítání evropského zeleného údělu nedává smysl. Problémy a hrozby jsou globální a takové musí být také řešení. Paní Schillerová si možná umí sama ostříhat vlasy a slíbit, že do ekonomiky stát nalije bambilion miliard peněz, ale všichni víme, nebo bychom vědět měli, že u české ekonomiky záleží především na tom, kolik peněz nalije do té německé paní Merkelová a jak se bude dařit eurozóně.
Je dobře, že také v Česku roste zástup těch, kdo si uvědomují, že už je nové století. A tak citovaného pana Skopečka uzemnila rektorka Mendelovy univerzity: „Přesně naopak. Máme jedinečnou možnost krizi využít a posunout se mílovými kroky kupředu, pokud budeme investovat do chytrých technologií, šetrnějších k životnímu prostředí. #GreenNewDeal je naše budoucnost.“
Jelikož peněz není nazbyt, měli bychom u každé utracené miliardy ze státního rozpočtu přemýšlet, zda nás přibližuje k zelené budoucnosti nebo nás betonuje v minulosti. Zda nás činí součástí evropského společenství, nebo nás od něj naopak izoluje. Protože pokud nám jednou definitivně vyschnou studny, tak nám roušky žádný déšť nepřivolají a uzavřené hranice přehrady nenaplní. Nepomůžou nám rady pana Skopečka ani blouznění Karla Havlíčka. A nevrátíme se k životnímu stylu předchozích dekád, protože už nebude jak.
Autor je sociolog a publicista.