Foto Netflix
Pozor, tento text obsahuje spoilery!
Rozchod s náboženskou ultraortodoxií je vždy lákavým tématem, protože dává možnost nahlédnout do přísně náboženských komunit, které se před okolním světem jinak uzavírají. Jakákoliv přehnaná zbožnost má u spíše bezbožných diváků a čtenářů zpravidla nádech exotična schovaného za zdmi ghett, případně horami náboženských spisů, kam vás žádná cestovka nevezme. V Americe je součástí tohoto kontextu i rozluka s ultraortodoxním chasidským prostředím, které především v Brooklynu nalezlo po druhé světové válce a hrůzách šoa svůj nový domov a doslova povstalo z popela.
Shození paruky
Nejnověji se fenoménu přetrhání kořenů s chasidskou komunitou věnuje čtyřdílná německo-americká minisérie společnosti Netflix nazvaná Unorthodox (Neortodoxní), která se inspiruje motivy stejnojmenného autobiografického románového bestselleru Deborah Feldman z roku 2012. Podobný narativ ovšem není v americké kultuře ničím novým a zvláště v americko-židovské literatuře má silné zastoupení. Zřejmě nejslavnějším příkladem jsou některé romány rabína-spisovatele Chaima Potoka. Nepsaný úzus je zde nicméně zcela odlišný: tím, kdo se odcizuje tradicím, je mladý muž, ideálně rabínův syn a nástupník nebo alespoň nějakým druhem geniality obdařený chlapec, jenž sejde z předurčené cesty ve jménu individualistických tužeb, pro něž mezi disciplinovanými chasidy nezbývá žádné místo, a zvláště ne, když jde o vědu nebo umění.
Unorthodox přichází se značně neortodoxním pojetím klasické látky, ve které ženy dosud hrály víceméně statické role, a především díky jedinečnému hereckému výkonu Shiry Haas to dobře funguje. Bohužel ale tak trochu na úkor ostatních postav i komplikovanosti chasidského světa.
Série Unorthodox ale tuto mužskou perspektivu obrací a vše nahlíží očima devatenáctileté ženy Esther (Esty) Shapiro z komunity satmarských chasidů, která pochopitelně nemá jiné než náboženské vzdělání, provdána byla ve svých osmnácti letech za předem dohozeného manžela a nedaří se jí dostát hlavnímu úkolu zbožné ženy, jímž je mateřství. Ve chvíli, kdy jí manžel sdělí, že se s ní kvůli bezdětnosti hodlá rozvést, nicméně už protagonistka ví, že je čerstvě těhotná, a bez jakéhokoliv vybavení (zrovna je šábes) uteče do Berlína.
Záslužná dekonstrukce značně schematického mužského vyprávění o mužích byla rozhodně potřeba, takže není divu, že se román Debory Feldman stal tajnou – a v náboženských obcích zakázanou – četbou nejedné chasidské dívky. Z největší výhody se ale v seriálu stává i největší úskalí, protože fixace na Esty a její rozhodné činy (spíše než myšlení) nutně vede k tomu, že se nedozvíme skoro nic o jejím osobním vztahu ke komunitě, natož o charakteru společenství, které rozhodně pozornost zasluhuje. Postupuje se za pomocí ohrané symboliky, u níž lze předpokládat, že jí každý divák lehce porozumí. Dojde na první šunkový chlebíček, shození paruky, návštěvu technoparty, veřejné koupání v jezeře nebo poněkud groteskní ustřihnutí pejzů, k němuž se uchýlí Estyn manžel v marné snaze přiblížit se ztracené družce. Ani retrospektivní vzpomínání na život v brooklynské čtvrti Williamsburg nám toho příliš o životě tamních chasidů neprozradí – tedy pokud nám nestačí opakované zdůrazňování nejrůznějších zákazů a příkazů, jimiž se musí řídit.
Williamsburg není Amerika
Zacházení s kamerou jako by rozlišovalo mezi exteriéry i interiéry v Evropě a Americe: zatímco Brooklyn působí až klaustrofobně, Berlín vypadá jako místo stvořené pro svobodný pohyb i život. „Williamsburg není Amerika,“ říká v jednu chvíli Esther. Tam i onde máme ale co do činění s žánrem filmového špionážního thrilleru a tempem, které mu přísluší. Hon na člověka tentokrát ale nevedou konkurenční tajné služby, naháněčem je tu opuštěný manžel spolu s jakýmsi chasidským gangsterem, protože každý rabín potřebuje protřelého Mošeho na špinavou práci, jenž se umí orientovat ve zkaženém světě bezvěrců.
Autenticitě filmového obrazu satmarských chasidů (ti skuteční se očekávatelně bouří jak proti knize, tak proti seriálu, u nějž požadují jeho okamžité stažení) velmi pomáhá, že se v něm často mluví v jidiš, takže po filmu Menashe (2017) existuje další snímek, který oživuje jazyk, jenž po celém světě stále používají statisíce charedim (ultraortodoxních Židů). Co se ošacení satmarských chasidů týče, za zmínku stojí fakt, že jako největší kostymérský oříšek se ukázala výroba falešných kožešinových štramlů, protože ty pravé byly cenově nedostupné i pro rozpočet Netflixu.
Proti sionismu a Izraeli
Zajímavých témat, která lze na příkladu dynastie chasidů ze Satmaru ilustrovat, by se našlo dost, ale jelikož mají často nábožensko-politické konotace, byly zřejmě shledány jako nehodící se pro osobní příběh ženy, která se odhodlá jistotu přísně hierarchizovaného života v rytmu patriarchálního náboženství vyměnit za chaotickou nejistotu osobní svobody. Seriál donutil k mediálním reakcím i jiné ženy, které zpřetrhaly vazby na chasidismus a snažily se konfrontovat vlastní zkušenosti s příběhem série Unorthodox. Jakkoliv uznaly zřejmé paralely s vlastním osudem, zároveň se podivovaly nad jistou povrchností motivace hlavní postavy, u níž si vztah k víře předků můžeme jen domýšlet.
Běžnému divákovi by ale mohlo k pochopení hrdinčina útěku stačit, že jí rodina za pomoci dohazovačky v osmnácti domluví svatbu, že manželský sex pro ni představuje bolestné utrpení, protože o něm (podobně jako její manžel) nic neví, a že si doma nemůžete ani prozpěvovat, neboť ženský zpěv je hříšně krásný, což může mít špatný vliv na přítomné muže. Dodejme, že sami chasidé samozřejmě zpívat mohou a moc rádi to také dělají, stejně jako rádi tančí.
Jedné otázce se ale při nejlepší vůli nešlo vyhnout, i když je bohužel jen naznačena. Nejde o nic menšího než o vztah satmarských chasidů k tragédii šoa. V seriálu zazní, že náprava světa mimo jiné spočívá ve snaze porodit šest milionů Židů náhradou za ty vyvražděné. Už se ale nedozvíme, že samotná satmarská komunita byla téměř vyhlazena, a po válce ji oživil charismatický cadik a významný učenec Joel Teitelbaum (1888–1979), jehož před smrtí ve vyhlazovacím táboře Bergen-Belsen zachránil legendární Kasztnerův vlak. Satmarský rebe přitom proslul nejen svou učeností, ale také ostrým nesouhlasem se sionismem a existencí státu Izrael před příchodem Mesiáše, což není mezi ultraortodoxními až tak ojedinělý názor. Ještě problematičtější však bylo Teitelbaumovo přesvědčení, že šoa byla trestem za sionismus, který příchod mesiáše neustále oddaluje.
Unorthodox přichází se značně neortodoxním pojetím klasické látky, ve které ženy dosud hrály víceméně statické role, a především díky jedinečnému hereckému výkonu Shiry Haas to dobře funguje. Bohužel ale tak trochu na úkor ostatních postav i komplikovanosti chasidského světa. Ani Unorthodox se navíc v závěru nevyhne dobře známému klišé, takže se dozvíme, že Esty vládne skrytým uměleckým talentem. Na scéně se tudíž zjevuje další židovský génius… Každopádně je dobře, že to je pro jednou žena.
Autor je zástupce šéfredaktora A2.